Demonstrace v listopadu 1989 FOTO: ČTK/Zehl Igor
FOTO: ČTK/Zehl Igor
První únorový den sice není nijak vyznačen v kalendáři, ale přesto je v našich dějinách dnem významným. Tohoto dne v roce 1990 totiž byla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera oficiálně zrušena Státní bezpečnost, neblaze proslulá StB. Od doby svého vzniku se podílela na tisícovkách nezákonností, její příslušníci bez rozpaků mučili lidi, někteří mají dokonce na svědomí i životy nevinných obětí, třeba pátera Josefa Toufara či v pozdějších letech filozofa Jana Patočky.
Státní bezpečnost, která je pro většinu lidí spojena s totalitním režimem v Československu, však vznikla ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. A to dokonce dost dlouho před tímto datem. Její počátek spadá do období krátce po konci druhé světové války, tedy v období krátkého návratu zdání jakési předválečné demokracie. Tehdy byla ustanovena jako neuniformovaná součást Sboru národní bezpečnosti. Jenže v té době byl ministrem vnitra komunista Václav Nosek, který tento ozbrojený sbor utvářel k obrazu svému a své partaje. Státní bezpečnost byla podřízena přímo vedení KSČ a jejím prvotním úkolem v této době bylo shromažďování či vytváření kompromitujících materiálů a také zasahování proti osobám, které byly považovány za „hrozbu“ pro stát.
Po roce 1948 role StB výrazně stoupla. Komunisté ji bezostyšně využívali při upevňování moci a v pozdějších letech pak proti skutečným svým nepřátelům i proti těm jen potenciálním. Hlavní sídlo bylo v Bartolomějské ulici v Praze, ovšem k brutálním výslechům docházelo hlavně na jiných místech – v Praze to byl například nechvalně proslulý Domeček na Hradčanech, na jižní Moravě třeba věznice v Uherském Hradišti, kde jako vyšetřovatel působil sadistický Alois Grebeníček. Pro potřeby StB také sloužilo mnoho bývalých církevních objektů, zvláště klášterů.
V 50. letech se českoslovenští vyšetřovatelé učili od vyšetřovatelů sovětských, kteří nad StB de facto převzali vládu, jak z vězňů vynutit přiznání i k věcem, které nespáchali, ale které „strana potřebovala“. Na řadu tak přicházelo nejen brutální fyzické mučení, ale také například psychologický teror či zneužívání drog. Do referátu StB patřilo i zřizování a vedení koncentračních táborů, kde se přímo podílela na nelidském zacházení s politickými vězni. V literatuře se objevuje poměrně časté srovnání metod komunistické StB a nacistického gestapa. Paradoxně prošli někteří z vyšetřovaných rukama obou těchto zločineckých organizací. Zásadní rozdíl však byl podle historiků v tom, že zatímco gestapo se snažilo zjistit skutečnou pravdu, StB nutilo zatčené, aby vypovídali to, co bylo předem naplánováno ve stranických sekretariátech jako součást často „mezinárodních spiknutí“.
V době normalizace pak StB působila především proti nevelkým ohniskům odporu vůči totalitní moci a tyto disidenty šikanovala a ztrpčovala jim život. V rámci akce Asanace vytvářela na některé z nich takový nátlak, aby se raději dobrovolně vystěhovali. To byl třeba případ režimu nepohodlných písničkářů Jaroslava Hutky či Vlastimila Třešňáka.
Ovšem StB působilo na obyvatele republiky i jinak. Vybudovalo rozsáhlou síť konfidentů, agentů a spolupracovníků, již ji informovali o náladách mezi lidmi či přímo udávali jedince, kteří projevovali nesouhlas s vládní a stranickou politikou. Někteří z těchto agentů spolupracovali naprosto vědomě a dobrovolně s vidinou nějakých výhod či finanční odměny, jiní byli ke spolupráci donuceni menším či větším nátlakem nebo vydíráním.
Ve chvíli, kdy však bylo už i špičkám StB jasné, že v listopadu 1989 začal konec vlády jedné strany, přistoupili její příslušníci k aktivnímu ničení dokumentů, které mapovaly jejich činnost a usvědčovaly je z nezákonného jednání. Poslední šéf této tajné bezpečnostní služby, Alojz Lorenc, vydal v prosinci 1989 rozkaz intenzivně ničit zvláště tzv. živé svazky. StB tak po sobě zametla mnoho stop a nastupující garnituře politiků, ale i nových tajných služeb dalo značnou práci se v situaci zorientovat. Ostatně i dnes, po více než 30 letech se na veřejnost dostávají indicie usvědčující mnohé z aktivních politiků či byznysmenů ze spolupráce s touto zločineckou organizací.
Poté, co Richard Sacher vydal rozkaz k rozpuštění StB, museli její příslušníci odevzdat služební zbraně i průkazy a byl jim vydán zákaz vstupu na pracoviště. Navíc museli být neustále dostupní na telefonu, což v době bez mobilních telefonů pro ně mělo znamenat jakési domácí vězení.
Rozkaz o zrušení StB se začal realizovat přibližně od poloviny února 1990, kdy byly postupně rozpouštěny a rušeny jednotlivé útvary. Od 16. února 1990 pak byly nahrazovány novými útvary vznikajícího Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, který se později transformoval v současnou Bezpečnostní a informační službu.
O osudu příslušníků StB, respektive o možnosti jejich setrvání v nových bezpečnostních sborech, následně rozhodovaly speciální komise. Zákon o těchto komisích však stanovoval postup těchto prověrek poměrně vágně a komise příliš nepracovaly s archivními dokumenty, jež se podařilo uchovat. I proto část estébáků, kteří by v policejních řadách setrvat neměli, sloužila i poté dál. Někteří se stali příslušníky kriminální služby, jiní zamířili do řad vyšetřovatelů a několik jich získalo důvěru a zůstali v resortu nových tajných služeb.
Pro web Paměť národa zavzpomínal disident a následně v letech 1990–2007 pracovník BIS František Stárek: „Lidi z bývalé StB tam samozřejmě zůstali, ale zůstali tam lidi takového toho šroubováku. Ti, co uměli řemeslo. Když někdo umí otvírat trezor za osm vteřin, tak je jedno, jestli to dělá socialisticky, nebo kapitalisticky.”
