Petr Pavel při projevu na Valném shromáždění OSN. (Ilustrační) FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se souhlasem
FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se souhlasem
NÁZOR / Základem kybernetické války, kterou po desetiletí vede putinovské Rusko s pomocí západních technologických firem proti Západu, je podpora a popichování všech kontroverzí − ať už těch skutečných, či pro ten účel vytvořených. V rámci výše uvedeného Kreml využívá nejen strany, které jsou mu ideově či jinak blízké, ale podporuje podle situace i ty, které zdánlivě stojí v opačném táboře: zda jsou pro nebo proti, rudí či hnědí, zelení nebo černí, je jedno − podstatný je samotný svár, znevěrohodnění všeho a všech: vytváření světa, kde nic neplatí, všechny hodnoty jsou zpochybněny, všechno je jinak, než nám říkají, politici, média, vědci − nikdo nevěří nikomu a ničemu… což se děje podle hesla rozděl a panuj. Kreml v tom má staletou tradici.
Kromě technologických firem, dezinformačních webů, falešných účtů, trollů, bulvárních médií, populistických a extremistických stran, narudlých i nahnědlých v tom Kremlu pomáhá i armáda užitečných idiotů, kteří se činí sami o sobě, zadarmo, z entusiasmu, jen díky svému nastavení těch, pro které je důležité vědomí, že stojí na té správné straně, stejně jak to kdysi měli jejich předchůdci, komunisté.
Ti současní se ovšem vydávají za antikomunisty. Z toho titulu útočí na prezidenta Pavla ohledně jeho předlistopadové kariéry komunistického vojáka, jako kdyby se člověk nemohl osvobodit ze své minulosti. To rovněž tvrdili a praktikovali komunisté.
Pomíjí přitom jeho třicet pětiletou práci ve službách demokratického Západu. Jeho funkce ve velitelských strukturách NATO mu podle mne pomohla k tomu, že to je dnes jeden z mála tuzemských politiků, který vidí za hranice české kotliny a dovede posoudit bezpečnostní rizika v celoevropském (celosvětovém) kontextu. A z toho důvodu je také zastáncem imperiálním Ruskem napadené Ukrajiny, který chápe, že její všestranná podpora není jen altruismus, ale že je to i nejvlastnější bezpečnostní zájem České republiky a celého Západu.
Není tedy divu, že je terčem všemožných útoků, které diriguje Kreml: je nepochybné, že záplavu protipavlovských vyjádření na sociálních sítích podporuje a podněcuje Putinovské Rusko. Tuzemští užiteční idioti, kteří v tom Kremlu pomáhají s tím, že vystupují proti komunismu, praktikují de facto to samé, co komunistická StB: „Víte, co dělal Jiří Hájek? Jak můžete s takovým člověkem spolupracovat?! Jak se můžete přátelit s Pavlem Kohoutem, který psal v 50. letech ódy na Stalina?“ vedli estébáci řeči během tzv. „profylaktických pohovorů“, kdy se snažili zanést do řad opozice pochybnosti, svár a nedůvěru. Jeden známý, který celou dobu vystupoval jako vyhraněný (slovní) antikomunista, tvrdil, že by Chartu 77 nikdy nepodepsal, že to je spolek exkomunistů, načež se po listopadu ukázalo, že byl velmi aktivní spolupracovník StB.
Podobně jako domácí opozici se snažila StB rozeštvat exil. Komunistická rozvědka v zahraničí vydávala „antikomunistickou“ revue, ve které z „protikomunistických“ pozic útočila na Jiřího Pelikána, byvšího generálního tajemníka Mezinárodního svazu studenstva a ústředního ředitele Československé TV, který byl jako svazák členem akční komise na vysokých školách. Taky na Zdeňka Mlynáře, tajemníka ÚV KSČ z roku 1968, který podepsal Moskevské protokoly – na všechny bývalé komunisty, kteří se v exilu aktivně zapojili do činnosti proti pražské kolaborantské vládě.
Na rozdíl od užitečných idiotů StB dělala „jen“ svou práci, což každý trochu soudný člověk věděl. Za ta leta, co jsem se pohyboval v disentu, včetně undergroundu, jsem nezažil, že by snad někdo někoho jako bolševik kádroval, vyčítal mu jeho minulost. Naopak jsme byli rádi, že bývalí komunisté, kteří nahlédli, jak se mýlili, přešli na „naši“ stranu, a jelikož nenáviděný režim znali zevnitř, stali se často nejplatnějšími členy protikomunistické opozice.
To ale vůbec neznamenalo, že by se snad zametala historie pod koberec – otevřeně a kriticky diskutovat z různých stran o minulosti byla conditio sine qua non existence protirežimní opozice, která se vyhraňovala proti režimu, kde bylo všechno v jedné lajně nadekretované shora.
Otevřeně se bavit o minulosti a někoho diskvalifikovat, vyloučit ho ze slušné společnosti kvůli tomu, čím kdysi byl, co kdysi dělal − ať už z mladistvé či dobové blbosti nebo z válečnou apokalypsou zcela vykolejeného idealismu − byly ovšem dvě zcela protichůdné věci. Bylo naopak ocenitelné, že lidé, kteří kdysi pomáhali zrůdnému režimu společensky i mocensky se etablovat, prošli nelehkým a často bolestným vývojem, se přidali na stranu těch, kteří stáli proti režimu. Vyčítat generálovi Pavlovi, který se narodil a byl vychován v rodině důstojníka komunistické armády, jeho předlistopadovou vojenskou kariéru, může dnes, poté, co po tři desetiletí slouží demokracii, v situaci, v jaké se nacházíme, jen užitečný idiot Kremlu.
A nejde jen o oživování bolševické praxe, ale vůbec o všelidské hodnoty. To, co Evropu po tisíciletí dělá Evropou, je přesvědčení, že člověk – stvořený k obrazu Božímu – není otrokem světa, ve kterém se narodil: svého původu, vzdělání, socioekonomického prostředí… A především není otrokem sám sebe, tedy ani své minulosti a přes všechna svá selhání a pády může znovu vstát, žít a jednat jako svobodný, plnohodnotný člověk − rovný mezi rovnými. Byli to bolševici a nacisté, kteří učení jakéhosi Ježíše z Nazaretu popírali.
Jako Čech, jehož nejranější souvislá dětská vzpomínka jsou ruské tanky v ulicích Prahy, který už jako žák na 1. stupni ZDŠ maloval po zdech pěticípou hvězdu, za kterou jsem udělal rovnítko a přidělal k tomu hákenkrajc: komunismus = nacismus, jsem rád, že po letech politických i lidských karikatur nás reprezentuje člověk, který se poučil z minulosti: odmítá fóbie, s jejichž pomocí bolševici udržovali tuzemskou společnost po desetiletí v područí, nepodlézá Rusku ani Číně, stejně jako odmítá legitimovat politický extremismus. Státník, který kope za Evropu, protože na rozdíl od těch, co mávají prapory, je český patriot − ví, že fungující Evropská unie rovnoprávných národů, která má společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, je v nejvlastnějším zájmu České republiky jako svéprávného suverénního státu, který není mezi Německem a Ruskem.
