Petr Pavel, Eva Pavlová FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
Nově zvolený prezident České republiky Petr Pavel v sobotu večer na svém facebookovém účtu zveřejnil krátký post. Napsal: „Načerpat energii do přírody a za přáteli do hospůdky. Zdravíme z dovolené!“ A k tomu přiložil fotku sebe a své paní, jak sedí v normální české hospodě, v normálním, na výlet a do venkovské hospody adekvátním oblečení, a oba dva vypadají úplně normálně. Po dvaceti letech, od momentu, kdy odešel z úřadu prezidenta Václav Havel, mám v úplnosti pocit, že prezident této země skutečně je i mým prezidentem.
Jen malé ohlédnutí za Václavem Havlem: Dovedu si představit, že bych podobný text jako tento napsal někdy před čtvrt stoletím, k černobílé fotce Tomkiho Němce, kde by byl Václav Havel se svou první ženou Olgou v té samé hospodě. Byl by to ale tenkrát emocemi vlhký slint. Dnes – i když pocity z Petra Pavla, tou fotkou potvrzené, jsou velmi podobné – se budu snažit o co nejstřízlivější text, i když je to text o emocích, pocitech, dojmech, identifikaci, případně módním slovem „feelingu“.
Petr Pavel je jeden z nás
Ta fotka je tak normální, že už normálnější, méně strojená a méně okázalá být nemůže. Petr Pavel s chotí vypadají jako libovolný slušný starší pár na výletě. Nejsou vidět ani nejmenší náznaky demonstrace moci – což je pro mne asi to nejdůležitější sdělení celého postu a fotky, kterou doprovází. Takto vypadá běžný slušný pár našeho civilizačního okruhu, euroatlantické civilizace. A takto by měl vypadat i běžný slušný prezidentský pár.
Protože jak doba, tak naše kultura a naše země už vůbec nejsou stavěné na nějaké nadřazené Vůdce, Zbožštělé idoly či Otce národa. Ano, jistý monarchistický relikt v českém chápání prezidentského úřadu je. Ale tím českým archetypem prezidenta není „prezident válečník,“ ale „moudrý a zkušený muž“.
Po dvaceti letech je v České republice prezidentem člověk, který má odvahu a sebevědomí vystoupit na veřejnost bez okázalého zaštítění mocenskými symboly. Těmi nejsou jen limuzíny s policejním doprovodem a suita v pozadí, ale i luxusní restaurace v nejcentrovatějším centru Prahy a drahý oblek i ve chvílích volna. Prezident Pavel je v normálním oblečení, jaké může mít každý, v normální hospodě, do jaké může zajít každý, jí tatarák, jaký (kromě veganů) může jíst každý, a k tomu, jak je v kraji zvykem, pije pivo. Zároveň ale ničím nepřipomíná ani populistický všelidový typ někdejší buranokracie. Taková koncentrace neokázalosti, normálnosti a – přece jen jedno zatížené slovo – skromnosti je přesně tím, čím vzniká skutečná důvěra.
Ta fotka potvrzuje lépe než znalecký posudek, že Petr Pavel je pro mne hluboce a prožívaně skutečně mým prezidentem.
Nejsem sám
V diskusi pod fotkou vidím, že atmosféru té fotky a poselství toho postu takto nevnímám jako jediný a že jej řada lidí vidí úplně stejně.
Roman Vacenovský: „Vážený MŮJ pane prezidente! Po letech „mrzké luzy“, jak se praví v jednom krásném českém filmu, snad přichází jiná, slušná éra. Promiňte mi to srovnáni, ale věřím Vám, že budete reprezentantem hodnot T.G.M. a Václava Havla. Jejich hodnot, které jsou slušnost, morálka, pravda. A stejně tak, jako Vaše. Pane prezidente, přeji Vám i Vaši ženě do budoucna spoustu sil, lásky a porozuměni. Držte se!“
Petr Nevoral: „Tohle je hezké, lidské, normální. Zajít mezi lidi klidně na pivo. Měli jsme u nás na vesnici takového „normálního“ faráře. Zašel s námi na pivko a dokonce slušně mastil i mariáš. No jo, ale starší pevně věřící generaci to bylo proti srsti, tak nám ho „převeleli“. Ale bylo to příjemné. Buď Petře sám sebou.“
Edita-Saara Paczeltová: „Konečně normální prezidentský pár.“
Pavla jsem volil, ta fotka potvrzuje správnost mé volby, a teprve nyní si jasně uvědomuji, co vlastně bylo na dvou předchůdcích Petra Pavla špatně.
Václav Klaus: Legrační nadřazenost s křečovitou noblesou
Václav Klaus ještě nebyl volen přímou volbou, takže jsem ho nevolil, a nijak jsem do jeho zvolení nemohl zasahovat. A pořád to pro mne byl přijatelnější kandidát než Miloš Zeman – kdyby tehdy v občanské volbě stáli proti sobě. Už od samého počátku Klausova nástupu do politiky mi na něm však vadilo, že jeho narcismus je ještě o kousek větší než ten můj. Okázalé dávání najevo své nadřazenosti Klause provázelo od samého počátku, a s dobu strávenou v prezidentském úřadě rostlo. Všemi verbálními i neverbálními prostředky celá jeho bytost vysílala signály, že je opravdu, ale OPRAVDU NÓBL. Od intonace hlasu přes mimiku až po obvykle neobyčejně mentorský obsah bylo na každém centimetru Václava Klause vidět jeho hluboké přesvědčení, že je opravdu, ale OPRAVDU O KILOMETR VÝŠE NEŽ OKOLÍ, a to ve všem. Včetně klimatologie.
Pamatuji jednu Klausovu fotografii – myslím, že už v době, kdy byl v prezidentské penzi – kterak sedí spolu s profesorem Knížákem v nějaké fakt nóbl restauraci v centru Prahy a shlíží skrze velké okno toho podniku na hemžení zanedbatelného davu tam kdesi daleko, venku na ulici. Ano, posuzovat politika podle výrazu v obličeji a nadutého chování je povrchní. Ale lidská mysl JE povrchní a iracionální. Takže když je prezident sám tak přesvědčen o své výjimečnosti jako Václav Klaus, nutně musí, bez ohledu na své činy, méně snobskou a sebelibou část voličů odpudit. A opět, jako z reakcí na novou fotku Petra Pavla, mohu konstatovat, že nešlo a nejde o moje subjektivní zkreslení. Klausův narcismus, včetně obsahem i přednesem až komicky povýšených hlášek, byl terčem anekdot dávno před jeho nástupem do prezidentského křesla a zůstal terčem podobných anekdot i po odchodu z funkce. Stav trvá dodnes. Klaus nebyl mým prezidentem, nebyl jejich prezidentem pro většinu mé sociální bubliny, a právě pro tu svou okázalou nadutost. Byl prezidentem snobů, a nedokážu si představit, že by se za ním v případě krize sjednotil národ.
Miloš Zeman: Okázalé buranství z rozumu
Zemana jsem mohl volit – jeho úřad už byl posvěcen volbou občanů – ale fakt jsem ho nevolil. A jeho výhru jsem chápal jako zásadní problém pro celou zemi. Přesto jsem v okamžiku zvolení netušil, že to bude až tak velký problém. Že se z něj stane během pár let ruský šváb, kterému se říká „prezident Novičok“.
Zeman byl kdysi mimořádně inteligentní, ale také zlomyslný, jízlivý a mstivý člověk. S postupem času však dospěl k názoru, že v lidové volbě se musí opřít o lid – a tím lidem myslel hrdiny z filmu Kurvahošigutntág. A povedlo se mu to. Vydal se – a byl to výsledek racionálního kalkulu – cestou lidové sprostoty, nadávek, urážení a ponižování, jízlivosti a výsměchu lidem, kteří byli „pod ním“. Třeba novinářům, či jím okázale nenáviděné pražské kavárně. Zato své přátele z Komunistické strany Číny vítal na Hradě s takovou mírou servility, že se kvůli tomu převlékl do červeného svetru. A neuvěřitelné buranství předvedl ještě před pár dny, kdy měl tiskovou konferenci se slovenskou prezidentkou Čaputovou.
Tímto se paní Čaputové za jeho projev omlouvám. A to, jak okázale nerozuměl slovenské novinářce a ponižoval ji? Ne, to nebyla ani nedoslýchavost, ani demence. To byl zlý a nenávistný dědek v akci. Pokud byl něčím prezidentem, tak byl prezidentem buranů. Abych se vrátil k jmenovanému filmu – prezidentem těch, co by kradli i vodu. Představa, že by se za ním mohl v krizi sjednotit národ, je úplně bizarní. Málokdo toho více než on udělal pro pravý opak – pro rozdělení společnosti. Těch deset let jeho prezidentování bylo deset let ostudy, a já doufám, že mu historie brzy připraví pro něj nejhorší představitelný osud: Zapomenutí.
Petr Pavel je druhá šance
V den zvolení Petra Pavla jsem ucítil, že po těch dvaceti letech má naše země najednou druhou šanci, že se můžeme po klausovské nadutosti a zemanovském buranství vrátit k tradici prezidenta, který není někým „nahoře“, ale je první z rovných. Prezidenta, který výkon svého úřadu chápe ne jako pašalik, ale jako službu své zemi. Že po dvacetileté pauze může naše země navázat na odkaz politiky Václava Havla – na hodnoty, jako jsou slušnost, otevřenost a poctivost.
Tu šanci ale nemůže prezident Pavel naplnit sám. Tu šanci dostáváme všichni, všichni čeští občané, a také ji musíme společně využít. Protože třetí šance už v životě většinou nepřijde.
