Bývalý prezident Václav Klaus FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru v pořadu Osobnost plus na Českém rozhlasu plus nezůstal nic dlužen kontroverzi. Označil současnou hlavu státu za aktivistického prezidenta, který jako politik podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu „totálně selhal“. Nicméně ve výkonu svého úřadu, tedy v letech 2003-2013, byl Klaus sám přímo ztělesněnou ukázkou politického aktivismu a výrazné angažovanosti, zejména co se týče uplatňování svého práva veta.
Klaus se na Českém rozhlasu Plus rozhovořil se o řadě aktuálních témat. Jedním z nich bylo i podání kompetenční žaloby Petra Pavla k Ústavnímu soudu. Reagoval tak na předchozí rozhodnutí Babišova kabinetu, že prezident nakonec nebude součástí delegace na summit NATO v Ankaře. Bývalý prezident označil v rozhovoru Pavla za aktivistického politika, a to nejen v souvislosti se zmíněnou kompetenční žalobou.
Je vskutku zajímavé, že ač to bývalý výrazný politik prohlásil, sám byl v roli prezidenta v letech 2003-2013 velmi aktivistický, co se například týká politiky uplatňování práva veta, ale i veřejných vystupování, které se dotýkaly obecného výkladu pravomocí prezidenta. A byl to právě Klaus, jenž patřil k nejaktivnějším prezidentům, kteří využívali právo veta. Během deseti let, co trval jeho mandát, vrátil sněmovně celkem 57 zákonů, to znamená průměrně 6 ročně.
Mezi nejznámější případy, kdy Klaus využil své veto, patřil například zákon o zoologických zahradách z roku 2003. Šlo zároveň o první veto, které ve funkci nejvyššího ústavního činitele uplatnil. Byl v ní tehdy pouhé dva měsíce. Vadily mu především daňové úlevy pro zoologické zahrady a podle jeho názoru nadměrná regulace trhu. V roce 2006 také vetoval zákon o veřejných neziskových nemocnicích, který podle něj nepřiměřeně zasahoval do vlastnických práv a odporoval principům tržní ekonomiky. Ve stejném roce bývalý předseda ODS odmítl podepsat i nový zákoník práce, jejž kritizoval jako příliš svazující, málo flexibilní a neodpovídající moderním podmínkám pracovního trhu. Podobných případů by bylo možné uvést ještě celou řadu.
Klausův aktivismus byl ale patrný i v jiných sférách, zejména v té soudní. Za jeho prezidentského mandátu docházelo k několika významným sporům o výklad ústavních pravomocí hlavy státu. Nešlo přitom většinou o přímé konflikty s vládou, ale především o pravidelné střety týkající se fungování justice a rozsahu prezidentských kompetencí. Jedním z nejznámějších případů byla otázka jmenování soudců. Klaus zastával názor, že prezident není při jmenování pouhým formálním vykonavatelem rozhodnutí jiných institucí a má právo kandidáty posuzovat. Soudy naopak argumentovaly tím, že prezidentova úvaha v této oblasti má své limity.
Za významný také můžeme označit spor o obsazení funkce místopředsedy Nejvyššího soudu, který v roce 2007 doputoval až k Ústavnímu soudu. Jádrem sporu bylo vymezení pravomocí prezidenta při jmenování vrcholných představitelů justice. Klaus se navíc opakovaně vyjadřoval k nejasnostem v ústavní úpravě jmenování soudních funkcionářů a upozorňoval, že není jednoznačně stanoveno, zda je prezident povinen vyhovět každému návrhu, nebo zda může v odůvodněných případech jmenování odmítnout. Spor bývalého prezidenta s justicí byl dlouhodobě napjatý. Vrcholem Klausovy pomsty justici, s níž měl dávno nevyřízené účty, byla velká amnestie z roku 2013, která se následně stala předmětem kritiky.
Pokud tedy nyní Klaus hovoří o aktivismu v případě současného prezidenta, měl by si zamést před vlastním prahem. Byl totiž ve světle faktů objektivně mnohem aktivističtější a angažovanější než úřadující hlava státu.
