Pražský hrad FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Blížící se volba prezidenta, která nás čeká už za necelý rok, je dobrou příležitostí ujasnit si, co od hlavy státu vlastně očekáváme. Měla by to být silná politická figura, která je na Hrad zvolena s vyčerpávajícím programem, který posléze naplňuje? Anebo by to měla být především postava reprezentativní, která plní roli morální autority a moderátora v dobách krizí a která inspiruje a ovlivňuje atmosféru v České republice k lepšímu? Zdá se, že na to stále ještě nemáme úplně jasnou odpověď, a prezident Miloš Zeman nám v tomto smyslu dobrou službu rozhodně neudělal.
Petr Holec ve svém nedávném komentáři pro Info.cz mimo jiné napsal: „Právě Zeman každopádně ukázal, jak výsostně politická je funkce prezidenta, i když byste to při četbě ústavy vždycky neřekli. I proto bychom měli prezidentské kandidáty politicky dobře znát, než jednoho z nich uděláme ústavně nejvyšším politikem v zemi. Jenže to nejde bez toho, aby předtím působili ve vysoké politice, protože po slibech většinou zůstávají jen billboardy. A někdy dokonce ani ty ne.“
Je funkce prezidenta republiky opravdu výsostně politická a jak to jde dohromady s naší ústavou? Hlavní problém samozřejmě spočívá v tom, že náš nejvyšší zákon původně nepočítal s přímou volbou prezidenta, která byla zavedena až později a která, jak při jejím schvalování prohlásil bývalý předseda senátu Petr Pithart, je semtexem vloženým do našeho ústavního systému.
Pokud je nějaký ústavní činitel volen v celostátním hlasování, kterého se účastní miliony občanů a kterému předchází dlouhá a velmi ostře sledovaná a prožívaná kampaň, lze zabránit tomu, aby prezidentská funkce byla následně vykonávána jako výsostně politická? Jen velmi obtížně, ale zcela nemožné to není.
Byť je to tak trochu začarovaný kruh, ze kterého vystoupit nebude jednoduché. V přímé volbě prezidenta mají minimálně zčásti výhodu těžké politické váhy, které se nemusí zdlouhavě představovat a vysvětlovat své postoje a které svými vyhraněnými názory dokážou stejně tak strhnout své příznivce, jako naštvat své odpůrce.
Moderátor a garant našich demokratických hodnot
Zároveň ve vypjaté prezidentské kampani se dá jen těžko ubránit tomu, aby jednotliví kandidáti dávali všemožné sliby a operovali s politickým programem, který nemá vůbec nic společného s tím, jakými pravomocemi hlava státu disponuje a jaké možnosti jí pro jeho naplňování poskytuje Ústava České republiky.
Funkce prezidenta tak z principu výsostně politická není, bohužel Miloš Zeman dělal všechno pro to, aby výsostně politická byla, a přímá volba mu pro to zčásti poskytla legitimitu a zčásti ho vyloženě nutila do toho, aby takovýmto způsobem post prezidenta republiky vykonával a hledal si v našem ústavním systému skulinky, jak by mohl svůj program naplňovat a uzurpovat si další moc a vliv a dávat tak najevo, že je skutečně výsostnou politickou figurou, a nejvíce ze všeho k tomu využíval slabost premiérů.
Pokud chceme, aby přímá volba prezidenta a spolu s ní posléze i samotná hlava státu přestaly být oním semtexem vloženým do našeho ústavního systému, museli by voliči v nadcházející prezidentské volbě vědomě zvolit někoho, kdo sice i může být známou politickou postavou, ale kdo má jistou rezistenci vůči popsanému.
Jejím politickým programem pak nesmí být nic jiného než udělat z prezidenta někoho, kdo nebude mít žádné ambice pouštět se do křížku s předsedou vlády a pouze v případě krize či ohrožení ústavních principů vstoupí do hry jako moderátor a garant našich demokratických hodnot. Tato funkce prezidenta republiky, se kterou počítá i naše ústava, však byla konkrétním politickým obsahem a silnými politickými figurami vytlačena, což je rozhodně špatně, a bylo by nanejvýš správné se k ní opět vrátit.
