Miloš Zeman a Vladimir Putin FOTO: ČTK/Vít Šimánek
FOTO: ČTK/Vít Šimánek
Ruská invaze na Ukrajinu a následná okupace Krymu a Donbasu z roku 2014 za sebou zanechala čtrnáct tisíc obětí, přes třicet tisíc zraněných a podle oficiálních odhadů IOM (agentura OSN pro migraci) jeden a půl milionu uprchlíků. Naprostá většina z nich však zůstala na neokupovaném území Ukrajiny.
Pokud by se ovšem v té době připojili k milionové vlně uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu a severní Afriky, vznikl by pro řadu členských států EU, včetně České republiky, jen těžko řešitelný problém. Právě z tohoto pohledu je s odstupem let nutné s úctou chápat odvážné rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové, která v létě 2015 jednostranným otevřením azylové politiky Německa vlastně vyřešila celoevropskou uprchlickou krizi – především pro nespolupracující nové členské země ze střední Evropy.
U nás se nic neděje
Pokud by v příštích dnech či týdnech Putinův režim skutečně zaútočil na Ukrajinu, může podle rozsahu a délky válečných operací vzniknout uprchlická vlna jednoho až pěti, a v případě okupace celé Ukrajiny možná až sedmi milionů lidí.
IOM v takovém případě upozorňuje, že Ukrajinci mají už dnes bezvízový styk se zeměmi schengenského prostoru a řadu příbuzných, především v Polsku a České republice. Příchod případných uprchlíků by nemohl být žádným způsobem brzděn.
Polsko podle veřejného prohlášení náměstka ministra vnitra Macieje Wąsika očekává v případě konfliktu „až jeden milion“ uprchlíků. Po dohodě s Velkou Británií proto raději v příhraničí s Ukrajinou preventivně rozmisťuje na pět stovek britských vojáků, především ženistů.
Slovensko potichu rozšiřuje kapacity svých uprchlických zařízení a podepsalo se Spojenými státy americkými dohodu o využití a modernizaci svých vojenských letišť. Do Rumunska míří vojáci a logistici francouzské armády. I jinak proruský maďarský premiér Orbán veřejně varuje před válkou, v jejímž důsledku by do střední Evropy „přišly statisíce až miliony uprchlíků“, a ujišťuje, že Maďarsko je na všechny scénáře připraveno.
Ukrajina má přímou pozemní hranici se čtyřmi členskými státy Evropské unie – Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem. Žije tam i více než stopadesátitisícová maďarská menšina s dvojím občanstvím. U nás je ukrajinská národnostní menšina sice zhruba jen třetinová, ale hodně přes sto tisíc Ukrajinců zde má pracovní povolení. Takže, pokud by na Ukrajině došlo k válce, pocítíme to velmi rychle.
U nás se neděje nic. Česká ministryně obrany Jana Černochová se naopak nechala slyšet, že uprchlíků budou nanejvýše desetitisíce, a na webové stránce ministerstva je oslavována olympijská medaile „Duklačky“ Ledecké a curleři Paulovi. A paní ministryně si raději opět zajela s televizním štábem na střelnici vyzkoušet svoje „miláčky“, jak důvěrně říká svým pistolím. Vláda o Ukrajině jedná za zavřenými dveřmi a prý má připravená řešení – jaká, nemusí asi občané vědět.
Dokonce i Orbán…
Zatímco Evropa konečně pochopila, že si za ruské diplomatické ponižování může sama svým opatrnictvím a nejednotností z posledních let, česká politika dál předstírá, že se nic neděje. Vladimir Putin pohrdá Bruselem a o evropské bezpečnosti chce jednat pouze se Spojenými státy. A Evropa se proto – opět konečně – začala hlasitě domáhat místa u jednacího stolu.
Pokud se má jednat o nové bezpečnostní architektuře evropského světadílu, nesmí tam EU chybět. Bývalý legendární německý diplomat Wolfgang Ischinger vyzval proto dokonce Evropskou komisi a parlament k co nejrychlejšímu vytvoření postu hlavního bezpečnostního představitele, který by koordinoval bezpečnostní dimenzi ve všech projednávaných otázkách unijního zájmu.
Nedostatečně funkční „Stálá strukturovaná spolupráce“ (PESCO), která od roku 2017 diskutuje bezpečnostní a obrannou politiku Evropské unie, by měla podle něj získat mnohem větší podporu a pravomoci. Německý kancléř Olaf Scholz před cestou do Moskvy prohlásil, že „evropská suverenita musí být posílena“ především v bezpečnostní a hospodářské politice, ochraně klimatu a digitalizaci. A dokonce i největší ochránce ruských zájmů uvnitř Unie, maďarský premiér Viktor Orbán, požaduje dosažení parity ozbrojených sil Ruska a Evropské unie.
Co na to Praha, která má od července předsedat celé Evropské unii a přinášet k jednacímu stolu kritická témata a navrhovat jejich řešení? S nedostatečným rozpočtem a personálním vybavením prý můžeme být rádi, že neskončíme s ostudou jako minule.
V dnešní situaci si doma snad ještě můžeme namlouvat, že všechny ohromíme, když Česko bude při svém předsednictví protlačovat zájmy Tchaj-wanu, ale tváří v tvář velikosti a kontextu zmíněných úkolů budeme za klauny.
Zvláště když ve dnech, kdy se rozhoduje o budoucnosti Evropy, senát odmítá projednat závěrečnou zprávu vlastního bezpečnostního a zahraničně-politického výboru k loňské, Moskvě vyhovující reakci prezidenta a tehdejší vlády k ruskému teroristickému útoku ve Vrběticích, a stráví namísto toho celý den zcela planou a zbytečnou diskuzí k zákonu, který by byl v budoucnosti použit jen ve výjimečných pandemických situacích. Sněmovna je ve stejný čas zablokována obstrukcemi proputinovských populistů.
Jsme skutečně připraveni?
Prezident se zmůže už jenom na urážlivá interview a ponížené videozdravice genocidnímu komunistickému režimu „jeho přítele“ v Číně. Vláda pětikoalice, přijatá po volbách většinou společnosti s nadějí, ztrácí na důvěryhodnosti i popularitě. Představme si, že neudělá nic a Rusko opravdu Ukrajinu napadne.
Co kdybychom museli současně řešit dopady vlny uprchlíků, útoků na počítačové sítě, zastavení dodávek ropy a plynu a mobilizace ruských vlivových skupin v české politice a médiích? Co by asi to vše, plus skokový nárůst cen, udělalo s podporou vlády? Jsme skutečně připraveni?
Představa, že vláda uprostřed největší evropské konfrontace s diktátorským režimem od doby druhé světové války nenajde odvahu zakročit, je děsivá. Stejně jako to, že Miloš Zeman za půl roku jako prezident předsednické země EU svým dalším nedůstojným blábolivým vystoupením před hlavami unijních států podpoří ruský, otevřeně protievropský imperiální nástup.
Jsou ale ještě horší věci než ostuda a posměch – například ztráta důvěryhodnosti českého státu. Vláda, sněmovna a senát by proto měly občanům otevřeně sdělit, na co všechno je země připravena, jakým těžkostem můžeme být v případě ruské agrese vystaveni, a čím mohou sami občané přispět k zvládnutí nové situace. A také co nejdříve navrhnout prezidentovi možnost abdikace. Hlasů na podporu takového usnesení má koalice ještě dost.
Text publikujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.
