Koalice SPOLU, Piráti a Starostové FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
FOTO: FORUM 24 / Аlеոа Spálеոská
Za rok touto dobou by měla pomalu vrcholit prezidentská kampaň před příští volbou hlavy státu. Spolu s tím, jak se výběr prezidenta blíží, jsou stále aktuálnější některé strategické otázky, na které je dobré si odpovědět ještě, než se volební klání naplno rozeběhne. A musí si je mimo jiné zodpovědět také vládní koalice.
Měla by mít vládní pětikoalice jednoho svého společného prezidentského kandidáta či kandidátku? Je špatně, když bude mít jednoho koalice SPOLU a druhého koalice Pirátů a Starostů? Do jaké míry je nevýhoda být kandidátem politických stran? Není lepší se od nich alespoň zčásti distancovat? Je škodlivé mít nálepku kandidáta, kterého do volby prezidenta vyslali poslanci či senátoři? Je za všech okolností výhodnější být „občanským kandidátem“, kterého navrhli občané prostřednictvím petice s 50 tisíci podpisy?
Do jaké míry je kontraproduktivní, když se v prezidentské volbě objeví více podobně zaměřených kandidátů? Znamená to nutně, že z toho budou těžit kandidáti jinak zaměření, protože tihle se budou vzájemně oslabovat a obírat se o hlasy? Je výhoda být kandidátem, který přichází spíše z občanské společnosti a nemá politické ostruhy, anebo je naopak lepší být politikou ošlehaným prezidentským uchazečem, který se na politické scéně vyzná a má s ní nemalé zkušenosti?
To jsou velice důležité otázky, kterými je určitě nutné se zabývat. Začněme popořádku. Mít svého prezidentského favorita či favoritku je pro vládní koalici skoro nutnost. Jednak je to prestižní záležitost a jednak po porážce Andreje Babiše ve sněmovních volbách a vzhledem k vysoké pravděpodobnosti jeho kandidatury na prezidenta si vládní strany nemohou dovolit s předsedou hnutí ANO Babišem v prezidentské volbě nezměřit síly prostřednictvím kandidáta, kterého do ní vyšlou, případně kterého alespoň podpoří.
Podbízení se veřejnosti
Pokud by pětikoalice nebyla schopná postavit jednoho kandidáta, ale měla jich více, nebo jich více podpořila, nebude to vypadat už tak pěkně. Druhá věc je, do jaké míry by onen kandidát měl být přímo spojený s jednou z pěti vládních stran. Ve skutečnosti by bylo lepší, aby šlo o někoho, kdo stojí alespoň zčásti mimo ně, nebo je minimálně spojený spíše se senátem než s poslaneckou sněmovnou, protože horní komora parlamentu je přeci jen vnímaná tak, že má nad politickými zájmy aspoň trochu nadhled.
Když se podíváme na prezidentskou volbu v roce 2013, převažovali v ní sice kandidáti navržení občany, ale například Karel Schwarzenberg, který postoupil do druhého kola, byl nominován poslanci. Kromě toho z devíti kandidátů a kandidátek bylo sedm členem nějaké politické strany – hlavou státu zvolený Miloš Zeman byl členem SPOZ.
Je pravda, že při druhé přímé volbě prezidenta v roce 2018 byla už situace trochu jiná. Bezpartijních uchazečů přibylo (kandidovalo jich pět z devíti), ovšem vítězný Miloš Zeman byl i tentokrát straníkem, jen SPOZ změnila svůj název na SPO. Oba kandidáti, kteří postoupili do druhého kola, byli pak navrženi občany.
Bohužel platí, že v přímé volbě prezidenta je o něco výhodnější a taktičtější, když je kandidát navržen občany, než když ho do prezidentského klání vyšlou senátoři či poslanci. Je v tom sice cítit jisté podbízení se veřejnosti, u prezidenta voleného občany je však celkem pochopitelné, že vypadá lépe, když i nominace pochází od nich.
Důležitější než to, kdo kandidáta navrhnul, je však jeho osoba, která by měla stranické škatulky nějakým způsobem přesahovat; buď tím, že není koněm pouze jedné politické strany, nýbrž má hodnotově blízko k více uskupením a má tak ideálně podporu hned několika subjektů, případně je osobností natolik výraznou a silnou, že se opět vymyká jedné stranické škatulce. Nakonec jde ale o kombinaci mnoha různých faktorů a toho, jak se v té které prezidentské volbě namíchají.
Kandidát či kandidátka s šancí na vítězství
Zajímavou úvahu na toto téma napsal na Info.cz Martin Schmarcz. Mimo jiné zde uvádí: „Ten, kdo se postaví do čela zemanovsko-babišovského tábora, má velkou šanci projít do druhého kola, protože tito voliči neradi drobí podporu, a pokud jeden adept bude silnější než ostatní, pobere v prvním kole prakticky vše. Dokonce může postoupit i z prvního místa, pokud proti němu nebude stát jeden jasný kandidát demokratů. Nemá však šanci získat většinu, pokud neudělá Pětka zásadní chyby, nerozmělní své hlasy a nerozhádá se, a následně tím nezpůsobí roztržku i mezi voliči.“
To je sporné tvrzení, a ještě spornější je, když Schmarcz píše, že pokud se podaří vybrat jediného silného politického kandidáta nové sněmovní většiny, takřka jistě vyhraje, možná už v prvním kole. Skutečnost je samozřejmě o dost složitější. Kdyby se vládní koalice chtěla poučit z předchozích dvou prezidentských voleb, musela by si za svého kandidáta jednak vybrat někoho, proti komu se nedá tak snadno vymezit a kdo je výrazně lepším kandidátem pro druhé kolo, než byl Karel Schwarzenberg. A zároveň by si musela zvolit někoho, kdo je jako osobnost výraznější a politicky šikovnější a schopnější, než byl Jiří Drahoš.
Když se však podíváme na Drahošův výsledek v druhém kole – 2 701 206 hlasů – a srovnáme ho s tím, kolik v prvním kole měl dohromady on, Pavel Fischer, Michal Horáček a Marek Hilšer, což bylo 2 823 887 hlasů, tak to vůbec nebylo špatné. Najít kandidáta, který by v sobě nezahrnoval slabá místa Schwarzenberga, ani Drahoše, ovšem nebude jednoduché, protože výrazná osobnost a politicky šikovná bývá zpravidla kontroverzní a pro druhé kolo ne úplně vhodná.
Navíc těžko zabránit tomu, aby v prezidentské volbě nekandidovalo více kandidátů, kteří se budou ucházet o stejný typ voličů. Vždycky se totiž najde několik solitérů, kteří mohou být zároveň natolik schopní, že v prvním kole získají celkem významný počet hlasů. Nakonec to ale není takový problém, pokud se do druhého kola dostane někdo, kdo je schopen dosáhnout toho, aby se u něj sešly hlasy pro kandidáty, kteří odpadli v prvním kole.
Pokud tedy chce vládní koalice přijít s kandidátem (případně s kandidátkou) – nebo podpořit někoho, kdo bude mít šanci na výhru – měla by při jeho výběru cílit především na to, aby obstál v druhém kole. A teprve v druhém sledu by ho měla natolik jednoznačně podpořit, aby pohodlně postoupil z kola prvního. Jestliže se to však má povést, musí být tento kandidát schopný už v prvním kole oslovit voliče skutečně napříč celou pětikoalicí, nikoli jen příznivce jedné či dvou stran.
