Příběh Jiřího Weila, jenž jako jeden z prvních rozeznal zlo, které přichází z Kremlu

(Archiv)

FOTO: Archiv

Po víc než šedesáti letech od smrti novináře, překladatele a prozaika Jiřího Weila (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) se proskribovanému a účelově zapomínanému autorovi dostává satisfakce. Nakladatelství Triáda zahájilo vydávání jeho Spisů, které v celkem třinácti svazcích připomenou propastný úděl levicového židovského intelektuála v drtivém mlýnu dvou totalit 20. století. A není to žádná zaprášená literatura. Weil přináší téměř vizionářský popis sovětského „mlýnku na maso“ již ve třicátých letech. A kdo čte Moskvu-hranici a Dřevěnou lžíci dnes, nemůže si nevšimnout, jak v ní zároveň a bezděky a zase rezonuje i dnešní obraz ruských nálad: „Co je nám do Evropy! Celou Evropu strčíme do kapsy! Kdepak Evropu, tu jsme již předstihli, Ameriku strčíme do kapsy!“

Jako čtenář jsem nejdříve Weila poznal jinak: nad četbou povídkového souboru Hodina pravdy, hodina zkoušky (1966), který ze sbírek Barvy (1946) a Mír (1949) sestavil Jiří Opelík. A kupodivu nejvíc mi v paměti utkvěla povídka Aukce, v níž se draží knižní pozůstalost slavného kritika. Jistý básník, který mu kdysi zaslal svou prvotinu a jeho guru ji pak vynesl do nebes, si teď „svou“ knihu vydraží, zjistí však, že není ani rozřezána. Zhroutí se mu svět, „podvodem získal slávu“.

Už nezjistí, že kritik otrávený z přívalu žádostí o posudky si jeho sešitek vydaný vlastním nákladem koupil náhodně sám, verše se mu zalíbily a pak teprve mu poštou přišla táž knížka „s prosebným věnováním od autora“. Svůj exemplář zahodil do koše, kritickou povinnost splnil, ale mezi ostatní knihy si založil už nerozřezaný autorský dar.

Voda je černá, voda velké řeky Moskvy, domy se podobají pařížským domům, ale nezní z nich smích, tady by měla býti kavárna se stolky na chodníku a žhavým uhlím v kbelíku, ano, Moskva není Paříž.

z románu Dřevěná lžíce

Rozřezané dílo

Pointa povídky je založena na tom, co se dnes už nezná: že svázané archy knižního bloku bylo nutné před čtením rozřezat. A dokazuje Weilovu prozaickou důvtipnost, s níž vyjádřil senzitivitu obou jednajících postav. Tu mu naopak už nad jeho prvním prozaickým dílem, románem…

Přečetli jste část exkluzivního obsahu pro předplatitele Týdeníku FORUM

Pokračujte dál ve čtení přihlášením do čtenářské zóny. Online verze článku je dostupná pouze pro předplatitele digitální verze předplatného.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]