Manželé Kuba a Milli: „Nejdřív musí člověk zachránit sám sebe, aby mohl zachránit ty druhé.“

(Kristýna Svobodová)

FOTO: Kristýna Svobodová

Rodinný rozpočet Milli Janatkové (40) a Kuby Neuberta (39) bývá občas napjatý. Státní příspěvek na asistenční službu, kterou Kuba potřebuje prakticky nepřetržitě, nestačí. Přesto se s tím ti dva perou statečně. Tvoří společensky zajímavé projekty a vzájemně se podporují. Tenhle manželský pár, to je doslova stroj na plány do budoucna poháněný neutuchající energii. Jestli si myslíte, že vám život klade do cesty neustále nějaké překážky, začtěte se do tohoto textu – možná že vám náhle nepřijdou tak nepřekonatelné.

Kubo, jaká je vlastně vaše diagnóza?
Kuba: Narodil jsem se v sedmém měsíci mámina těhotenství. Doktoři nevěděli, co se mnou, dva měsíce jsem byl v inkubátoru a kvůli tomu jsem na vozíku. Prodělal jsem dětskou mozkovou obrnu. Proto jsem takový, jaký jsem. Mozku byl uzmut přísun kyslíku a moje šedá kůra mozková se dovyvinula až ex post.

Kdybyste měli vyprávět svůj společný příběh, kde by začal?
K: Od roku 2007 jsem pracoval jako instruktor osobních asistentů lidí s postižením. A tehdy se tam objevil kamarád, který nemohl najít práci. Udělal jsem z něj vlastního osobního asistenta. Dost jsme pařili. Je to muzikant, a tehdy hrál s violoncellistou a jednou zpěvačkou.

Milli: Měla jsem Millitrio a kluci z kapely mi o Kubovi vyprávěli historky, i dost intimní. Zaujala mě jeho osobnost. Zároveň jsem věděla, že je Kuba v tu dobu nešťastně zamilovaný. Poprvé jsme se potkali na Vyšehradě na oslavě patnáctých narozenin Asistence o.p.s., kde jsem hrála v duu.

K: Byl jsem společensky unaven a měl jsem v sobě víc rumu než osobního kouzla. Je paradoxní, že moji rodiče se pak s Milli blíže seznámili dřív než já. Táta, fotograf, jí nabídl focení na přebal alba, a když u nás doma portrét fotili, tak jsme se do sebe zahleděli.

M: I když se mi fotky moc líbily, nakonec jsem pro první album Proměna zvolila focení s jinou fotografkou. Místo toho jsem si vybrala Kubu. Poslal mi své deníky. Byly mi něčím hrozně blízké. Oba jsme ucítili, že se chceme poznat. Šli jsme na kafe, kecali jsme snad čtyři hodiny, byla jsem nervózní, neměla jsem tušení, co budu dělat, když bude potřebovat močit….

Přečetli jste část exkluzivního obsahu pro předplatitele Týdeníku FORUM

Pokračujte dál ve čtení přihlášením do čtenářské zóny. Online verze článku je dostupná pouze pro předplatitele digitální verze předplatného.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]