Regina Jonasová (1902-1944) byla první ženou-rabínkou na světě FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Když na nás padají chmury a pocit, že se příliš rozmohla tupost, nenávist a sobectví, je dobré připomenout si člověka, který dokázal tomu všemu odolat a vytrval až do konce na straně světla. Dokonce je příjemné mít takovou galerii inspirativních lidí. Je možné, že katolický koncept světců má i tuto funkci. Nebo knihovna s oblíbenými autory. Někdo má galerii útěšných osobností v paměti svého počítače, jiný má při ruce založené fotografie. Všichni potřebujeme vědět, že neselhat je možné, že i jiní sdíleli naše starosti a touhy.
Za sklem mé knihovny je malá reprodukce černobílé absolventské fotografie Reginy Jonas, v Česku známé přechýleně jako Regina Jonasová. V těchto dnech na ni zvláště myslíme, protože 12. prosince se tragicky uzavřel její život. Její vážná tvář nás oslovuje z minulého věku a připomíná, abychom za všech okolností zůstali lidmi.
Chudé dětství
Regina Jonasová se narodila 3. srpna 1902 v chudé berlínské čtvrti Scheunenviertel na Lothringer Strasse 59 (dnes Torstrasse 102). Původně byla tato část Berlína jakýmsi otevřeným ghettem, kde lidé žili v nevyhovujících podmínkách v přeplněných bytech.
Krátce po narození Reginy docházelo k postupné přestavbě a ozdravění čtvrti, ale první světová válka tyto snahy zastavila. Oblast byla dále velice hustě obydlená převážně chudými Židy. Přestože Reginini rodiče Wolff a Sara byli prostí, hluboce věřící obchodníci, vzdělání své dcery věnovali značnou péči.
Jejím prvním učitelem byl otec a navzdory tomu, že znalosti Tóry a halachy bývaly v ortodoxních rodinách předávány především synům, věnoval mimořádnou pozornost nejen synu Abrahamovi, ale také své mimořádně nadané dceři. Regina byla fascinována židovskou vírou i kulturou a bytostně toužila po hlubším vzdělání. Tatínek však v jejích jedenácti letech zemřel na tuberkulózu a cestu za vzděláním si pak již musela prošlapávat sama.
Regina celkem logicky toužila naplnit své zájmy v rabínském poslání, navzdory tomu, že toto povolání nebylo otevřené pro dívky, tím méně pro židovské dívky z ortodoxních rodin. Ostatně jakékoliv vzdělávání děvčat bylo v Evropě na počátku 20. století zpochybňováno a mnoho oborů bylo studentkám zcela uzavřeno. Přípustné byly pro děvčata obory jako ošetřovatelství nebo učitelství, a Regina tedy nastoupila na seminář pro budoucí učitelky, nicméně svého snu se nevzdávala. Její spolužačky ze střední školy vzpomínaly, že se hluboce zajímala o židovské dějiny, hebrejštinu a Bibli a otevřeně říkala, že bude rabínkou.
Cesta za posláním
Ačkoliv se její sny mohly jevit jako romantické blouznění nezralé dívky, kupodivu se Regině podařilo nalézt podporu u několika vlivných lidí. Jejího nadání a zájmu si všimli ortodoxní rabíni Isidor Bleichrode, Felix Singermann a Max Weyl. Zejména posledně jmenovaný se ujal výuky nadané studentky. Byl známý svými sympatiemi pro náboženské vzdělání dívek a často sloužil v tehdy nové největší německé synagoze v Rykestrasse, kam pravidelně chodila Sara Jonasová se svými dětmi Abrahamem a Reginou. Max Weyl se každý týden věnoval výuce Reginy, studovali spolu Tóru, rabínskou literaturu, Talmud, Šulchan aruch a další klasické texty.
V roce 1923 Regina úspěšně složila závěrečnou zkoušku na Vyšším odborném lyceu v Berlíně-Weißensee (dnes Gymnázium Prima Leviho), následující rok navštěvovala učitelský seminář a v roce 1924 obdržela učitelskou kvalifikaci pro dívčí střední školy. Zdálo by se, že učení mohlo mladou dámu intelektuálně uspokojovat, nicméně Regina zůstala věrná svému poslání a téhož roku se zapsala na Vysokou školu pro vědu o judaismu (Hochschule für die Wissenschaft des Judentums) v Berlíně, pozoruhodnou liberální instituci, založenou již v roce 1872. Tato vysoká škola přijímala studentky, které na ní mohly svobodně studovat judaismus, nicméně se nepočítalo s tím, že by absolventky sloužily jako rabínky. Nikdo nebránil mladým ženám v judaismu odborně bádat nebo jej vyučovat, dokonce v tom škola dívky podporovala, rabínské poslání však stále bylo chápáno jako ryze mužská doména.
Všechny Regininy kolegyně usilovaly o akademický učitelský titul a Regina se již během studií živila výukou na různých lyceích, stále se však ani na vysoké škole neostýchala tvrdit, že bude rabínkou. Vzpomínala na to následovně: „Pokud přiznám, co mě, ženu, motivovalo stát se rabínkou, napadají mě dvě věci. Moje víra v Boží povolání a moje láska k lidem. Bůh zasadil do našeho srdce dovednosti a povolání, aniž by se ptal na pohlaví. Proto je povinností mužů i žen pracovat a tvořit podle dovedností daných Bohem.“ Sama svou touhu neopírala o liberální náhled na judaismus ani o snahu po rovnoprávnosti s muži, její hnací silou bylo pevné přesvědčení o Božím povolání.
Je pozoruhodné, kolik ortodoxních rabínů pro ni mělo pochopení. Po dvanácti semestrech složila 22. července 1930 závěrečnou ústní zkoušku. Jedním ze zkoušejících byl významný německý rabín Dr. Leo Baeck. Vedoucím její závěrečné práce nazvané „Může žena zastávat rabínský úřad?“ byl Eduard Ezekiel Baneth, konzervativní vzdělanec narozený v Liptovském Mikuláši, významný žák bratislavského Rabi Chatama Sofera a profesor Talmudu zodpovědný za rabínské svěcení. Navzdory všem předpokladům profesor Baneth závěrečnou práci Reginy Jonas přijal příznivě a ohodnotil známkou „dobrá“ (Praedikat gut).
Zdá se, že tento ortodoxní učenec byl nakloněný myšlence otevřít Regině dveře k rabínské hodnosti, zabránila mu v tom však náhlá smrt 7. srpna 1930. Banethův nástupce Hanoch Albeck nebyl ochoten vysvětit ženu a žádný z ostatních profesorů Hochschule nenašel odvahu tento krok učinit. Získala tedy 12. prosince 1930 osvědčení o absolutoriu, ale šlo pouze o akademickou certifikaci pro výuku náboženství.
Regina Jonas během studia přednesla řadu cvičných kázání a profesor Leo Baeck ji označil za „přemýšlivou a výmluvnou kazatelku“. Regina vyučovala náboženství na veřejných školách a školách židovské obce, kde byla údajně velmi oblíbená pro svůj zaujatý výklad, pořádala přednášky na náboženská a historická témata pro různé židovské instituce, včetně otázek o významu žen v judaismu. Všechny tyto aktivity považovala za přípravu na své budoucí poslání rabínky.
Argumenty pro svěcení žen
Profesní kariéra přivedla Reginu Jonas do pozice, která byla do té doby vyhrazena pouze mužům. Je pozoruhodné a obdivuhodné nejen její nezdolné úsilí o vysvěcení, ale též předpoklady, o něž se ve své argumentaci opírá. Už od raného dětství se cítila spjatá s tradičním judaismem. Nebyla radikální feministkou, byla jí blízká ortodoxie, jakou znala ze své rodiny, ale cítila se Bohem povolána k rabínskému poslání a nenašla žádný protiargument v halachické tradici.
Své úsilí o svěcení (smichu) tedy neopírala o argumenty liberálních myslitelů, ale o ortodoxní rabínskou tradici. Své kariérní ambice sledovala tak vytrvale, protože se k rabínskému poslání cítila povolána samotným Bohem a protože nedokázala najít žádný racionální rozpor v tradičním židovském právu.
Regina byla přesvědčena, že má stejná práva i povinnosti jako její mužští kolegové. Byla vedena jistotou, že Bůh nikoho nevylučuje a že muži nemají právo ovládat ženy. Ve své závěrečné práci na univerzitě se jako první pokusila ospravedlnit ženský rabinát nikoli liberálními argumenty, ale tradicí judaismu. Na otázku, zdali „může žena zastávat rabínský úřad“, odpověděla, že tomu nebrání „téměř nic kromě předsudků a neznalosti“. Byla přesvědčena „o konečné a úplné intelektuální, duchovní, morální rovnosti obou pohlaví“, ale zastávala názor, že muži a ženy mohou a měli by konat vše, a to pak má stejnou hodnotu, ale přesto je odlišné podle specificky silných stránek svých pohlaví. V tom viděla význam rabínského úřadu pro ženy.
O své profesi napsala: „Rabínka může říci mnoho věcí, které muž na kazatelně a jiní mladí lidé říci nemohou. Koneckonců, svět je Bohem tvořen se dvěma pohlavími a nemůže být dlouhodobě podporován pouze jedním pohlavím.“ Podle Reginy jsou ženy obzvláště vhodné jako rabínky, protože „ženské vlastnosti“, jako soucit, sociální dovednosti, psychologická intuice a přístup k mladým lidem, jsou základními předpoklady rabinátu. Proto tvrdí, že rabínky jsou „kulturní nutností“.
Regina Jonas tedy ve své práci kombinuje halachickou argumentaci s moderním přístupem. Nenásleduje reformní či liberální hnutí, které bylo ochotno dosáhnout modernizace opuštěním halachy. Spíše chtěla vyvodit genderovou rovnost z židovských právních zdrojů, ženský rabinát je podle ní třeba chápat jako kontinuitu tradice.
To dokazuje její nezávislost jak na ortodoxii, která považovala rovnost za neslučitelnou s halachou, tak na reformě, která se považovala za jediného obhájce ženských emancipačních zájmů. V úvodu své diplomové práce Regina píše: „Osobně tuto profesi miluji, a pokud je to možné, chci ji také vykonávat.“ Na poslední stránce uzavírá: „Proti ženám zastávajícím rabínský úřad nestojí téměř nic halachického, jen předsudky a nedostatek důvěry.“
Vzhledem k tomu, že rabínská literatura se nezabývala svěcením jako takovým, Regina se ve své argumentaci opírala o halachické texty, které se obecně zabývají významnými ženami. Jmenuje hrdinky, které ačkoliv nenesly titul rabínek, plnily rabínské funkce, a to zejména jako soudkyně Izraele. Kromě biblických postav jmenuje osobnosti Mišny, jako například Brurju, Jaltu a hasmonejskou královnu Alexandru Salomé, dále Rašiho vzdělané dcery a vnučky, které soudily lid podle halachy. Uvádí rovněž negativní výroky Talmudu o ženách a doplňuje je nejen pozitivními zmínkami o ženách, ale též negativními výroky o velkých mudrcích, aby dokázala, že Talmud hodnotí ženy stejně jako muže.
Rabínské svěcení
Jednatel Liberálního rabínského spolku Rabi Max Dienemann z Offenbachu v roce 1935 souhlasil, že Reginu jménem spolku ústně přezkouší a po složení zkoušky jí udělí svěcení. Pravda je, že na rozdíl od mnoha respektovaných učenců měli mnozí členové židovské komunity v Berlíně k vysvěcení ženy výhrady. Obřad se proto konal víceméně soukromě, proběhl v bytě Rabi Dienemanna 27. prosince 1935. V diplomu Rabi Dienemann potvrdil: „Protože jsem viděl, že její srdce je s Bohem a Izraelem a že zasvěcuje svou duši svému cíli a že se bojí Boha a že složila zkoušku z náboženského práva, potvrzuji tímto, že je způsobilá odpovídat na otázky náboženského práva a oprávněna zastávat rabínský úřad. A kéž ji Bůh chrání a vede na všech jejích cestách.“ Profesor Leo Baeck jí o pár dní později blahopřál a oslovil ji „Vážená slečno kolegyně“!
Ani regulérní smicha však Regině neumožnila plnohodnotně působit jako rabínka. Berlínská židovská komunita ji byla ochotná zaměstnat pouze na pozici učitelky náboženství. Určitým ústupkem byla činnost, která patrně nebyla u zaběhnutých duchovních příliš populární, totiž „rabínská pastorace“ v židovských a městských sociálních ústavech.
Někteří věřící si však působení mladé rabínky přáli, psali dopisy, aby Regina Jonas mohla kázat v Nové synagoze, ale na tyto žádosti nebrali představitelé obce zřetel. Na kazatelny berlínských synagog nemohla Regina vystoupit a nikdy jí nebyly svěřeny ani takové nábožensko-právní úkony, jako například svatby. Nakonec mohla Regina vést bohoslužby v síni před vlastním prostorem modlitebny, kde sloužila v rabínském taláru a baretu.
Navzdory restrikcím se stávala Regina populární, zejména se o ni zajímaly různé ženské spolky a zvaly ji na přednášky. Hovořila například před členkami sionistické ženské organizace WIZO (World International Zionist Organization). Zachoval se zápis z takové přednášky: „Slečna rabínka Regina Jonas promýšlela – počínaje midrašem – to, že před Izraelem bylo na zemi již 70 národů a nyní Izrael jako nový 71. lid právě k tomu byl a je Bohem předurčen, aby vytvářel a udržoval náboženskou kulturu – možnost dosažení víry. Zdůraznila povinnost žen být jako prorokyně, ochránkyně a strážkyně dobra, spravedlnosti, lásky a ohleduplnosti: „Kam vstoupí ženy, tam musí utichnout nenávist a nepřátelství.“
Přestože podle jejího názoru by ve funkci rabínek měly pracovat pouze neprovdané ženy, protože tato profese a povinnosti manželství a mateřství jsou neslučitelné, v roce 1939, když bylo Regině 37 let, potkala svou životní lásku, hamburského rabína Josepha Nordena. Neuzavřeli však sňatek a nakonec společně byli v časech nacionálněsocialistické tyranie deportováni do Terezína. Josef Norden zde zahynul 7. února 1943. Holokaust přečkaly jen jejich dopisy.
Práce v temnotě
Když se během krize objevovaly stále častější projevy antisemitismu a zejména po Hitlerově vítězství a jmenování říšským kancléřem v roce 1933 bylo již zřejmé, že židovská komunita v Německu vstupuje do tragické doby, němečtí Židé si začali uvědomovat, že jejich pokusy o emancipaci a integraci do většinové společnosti selhaly. Tragické je, že ani vlastní kořeny jim již mnohdy nedokázaly poskytnout dostatečnou odpověď na existenciální obavy.
Tradiční náboženské struktury a stereotypy nebyly schopné adekvátně reagovat na obludnou propast šoa. V této situaci Regina usilovala o novou spiritualitu, o smíření a hlubší vzdělání. Dnes nás může překvapovat, že ani navzdory zjevným hrozbám se židovská komunita neotevřela více komukoliv, kdo byl ochotný sloužit, a nedávala Regině více prostoru.
Stále více rabínů však odcházelo do exilu nebo bylo deportováno a v roce 1938 již bylo všem jasné, že duchovní službu Reginy Jonas židovské komunity potřebují. Jménem Říšského svazu Židů v Německu cestovala Regina do obcí v Pruském zemském svazu, aby kázala a poskytovala pastorační péči zdecimovaným komunitám a pravidelně sloužila v židovské nemocnici. Rovněž se obětavě věnovala péči o seniory, jejichž ekonomická situace se po říšském pogromu v listopadu 1938 stala zoufalou. Mezi jejími dokumenty je mnoho dopisů ze zahraničí, ve kterých jí uprchlíci děkují za to, že se postarala o jejich rodiče, kteří zůstali v Německu.
Dne 26. ledna 1942 personální správa Židovské obce v Berlíně požádala Reginu, aby jí poslala osvědčení o rabínské praxi. Pravděpodobně k tomu potřebovala i potvrzení o rabínském diplomu. Je datováno 6. února 1942, nese podpis Dr. Lea Baecka a razítko Hochschule für die Wissenschaft des Judentums. V kritických podmínkách a ve stínu zkázy již tedy Regina Jonas sloužila plně jako rabínka, nicméně jí nezbývalo mnoho dnů života. Údajně obdržela několik nabídek k emigraci do bezpečí, vždy však odmítla, protože nechtěla opustit matku. Že o vycestování přemýšlela, svědčí její dopis Martinu Buberovi z prosince 1938, nalezený v Národní knihovně Izraele v roce 2017, v němž vyjádřila přání emigrovat a ptala se Bubera na možnost práce rabína v Palestině. Jeho odpověď neznáme, ale nakonec Regina Jonas v Německu zůstala, ačkoliv si byla vědoma toho, že to bude znamenat téměř jistou smrt.
O několik měsíců později byla poslána na nucené práce v kartonážce v Berlíně-Lichtenbergu. Už 4. listopadu 1942 musela Regina Jonas vyplnit prohlášení, ve kterém byl uveden její majetek, včetně jejích knih. O dva dny později byl veškerý její majetek zkonfiskován „ve prospěch Německé říše“. Následujícího dne ji zatklo gestapo a byla se svou matkou deportována do Terezína.
V terezínském ghettu spolupracovala s psychoterapeutem Viktorem Franklem, který zde formuloval principy své logoterapie. Zřídil „Oddělení duševní hygieny“, aby nově příchozím pomohl překonat šok z prvních dojmů a zvýšil tak jejich šance na přežití. Požádal Reginu o pomoc při budování služby krizové intervence, která by v táboře zabránila pokusům o sebevraždu. Jejím zvláštním úkolem bylo přicházet k vlakům na nádraží a mimo jiné dávat dezorientovaným nově příchozím Franklův dotazník na téma sebevraždy, ohroženým vězňům pak Frankl věnoval zvláštní pozornost.
V Terezíně působila Regina Jonas dva roky. Byla členkou skupiny, která pořádala koncerty, přednášky a jiná vystoupení, aby odvedla pozornost vězňů od dění v táboře. Pomáhala Viktoru Franklovi a konala kázání a přednášky, kterými vězně povzbuzovala a poskytovala jim útěchu i rozptýlení. Nalezlo se 44 názvů jejích proslovů, které jsou dnes uložené v Terezínském archivu pod titulem „Přednášky jediné ženské rabínky: Reginy Jonas“.
Regina tento seznam zanechala na takzvaném „Oddělení pro intelektuální a volnočasové aktivity“, než byla deportována do Osvětimi. Zachovaly se i poznámky z jejích kázání a duchovní odkaz: „Náš židovský lid zasadil Bůh do dějin jako požehnaný národ. „Požehnání Bohem“ znamená nabízet požehnání milující laskavost a věrnost bez ohledu na místo a situaci. Pokora před Bohem, nezištná láska k Jeho tvorům, udržují svět. Úkolem Izraele je vybudovat tyto pilíře světa – muž a žena, žena i muž to vzali na sebe v židovské loajalitě. I naše práce v Terezíně, vážná a plná zkoušek, slouží tomuto cíli: být Božími služebníky a jako takoví přejít z pozemských sfér do věčných. Kéž je veškerá naše práce požehnáním pro budoucnost Izraele (a budoucnost lidstva) … Upřímní „židovští muži“ a „statečné, ušlechtilé ženy“ byli vždy nositeli našeho lidu. Kéž nás Bůh shledá hodnými toho, abychom byli započteni do kruhu těchto žen a mužů… Odměnou micva je uznání velkého skutku Bohem. Rabínka Regina Jonas, dříve z Berlína.“
Posléze byla 12. října 1944 odvezena spolu se svou matkou do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde byla zavražděna. Uvádí se, že k tomu došlo 12. prosince 1944. Bylo jí 42 let.
Zapomnění a objevení
Vystoupení Reginy Jonas vyvolalo v německém židovstvu ve 30. letech intenzivní vnitřní i veřejné debaty, ale hrůzy šoa její památku dočasně pohřbily. S ní zmizela z veřejného prostoru i diskuse o svěcení žen. Přeživší šoa a zdevastované židovské obce měly před sebou zdánlivě naléhavější otázky a úkoly. Odmítání rabínek celými významnými židovskými komunitami, včetně liberálních obcí, přetrvalo nejen zkázu šoa, ale dlouho odolávalo i feministickému hnutí 70. let 20. století. Regina Jonas se v tomto období nezdála důležitou osobností a byla prakticky zapomenuta.
Je téměř neuvěřitelné, ne-li skandální, že nikdo ze známých přeživších, jako například Leo Baeck a Viktor Frankl, s nimiž spolupracovala, se o ní ve svých spisech ani nezmínil. Když byla v roce 1972 vysvěcena Sally Priesand jako první rabínka v USA, média hovořila o „první ženské rabínce na světě“. Dokonce ani v berlínské židovské obci nežila ještě počátkem 90. let žádná vzpomínka na Reginu Jonas.
Přelomem bylo bádání mladé americké evangelické teoložky Kathariny von Kellenbach ve východoberlínských archivech po pádu berlínské zdi. Když hledala doklady o ženách, které působily jako duchovní, narazila ve Všeobecném archivu německých Židů (Gesamtarchiv der deutschen Juden) na velkou žlutou obálku, v níž byla závěrečná práce Reginy Jonas a dvě studiové fotografie vážné mladé dámy v taláru. Šlo o nesmírně významný objev.
Na výzkum Kathariny von Kellenbach navázala rabínka Elisa Klapheck. V roce 1999 vydala komentovanou studii Reginy Jonas „Mohou ženy zastávat rabínský úřad?“ spolu s rozsáhlou biografií, ve které mnozí současní pamětníci popisují své vzpomínky na Reginu Jonas (Klapheck, Elisa, ed. Fräulein Rabbiner Jonas. The Story of the First Woman Rabbi. San Francisco: 2004).
Regina Jonas je dnes uznávána a vysoce ctěna židovskou komunitou na celém světě a její jméno je připomínáno vedle významných učenců. Pro mne je osobně blízkou hrdinkou nejen pro sílu a vytrvalost, s nimiž šla za svým posláním, ale ještě více jako připomínka toho, že je možné zachovat si i v nejhlubší temnotě čistou duši.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
