Historie je vyprávěna příběhem. Ten příběh, stejně jako život sám, nemusí mít smysl a poslání. Nemusí na nic navazovat. Nemá povinnost šťastných konců, jaké přísluší jen pohádkám. Poctivá historie by obvykle byla jen banálně ušmudlanou fraškou, která se občas změní pro někoho v tragédii a pro jiného ve vítězství. Jenomže lidé mají pohádky s happyendem mnohem raději než skutečnost, a tak i při popisování minulosti přikrášlují osoby i děj. A někdy tomu říkají politika a jindy dějiny.

Historiografie (čili dějepisectví) by se chtěla prezentovat jako exaktní vědecká disciplína, ale průzkumníci mohou minulost pozorovat jen úzkým průhledem zachovaných dokumentů a svědectví, jakoby průzorem batyskafu, nořícího se do temných hlubin málo známé části oceánu. Ve dvacátém století fotografie, film i televize navíc jen zdánlivě vytvořily pocit na věčnost zachycených dějů a nezpochybnitelných svědectví. Protože svět za objektivem je tisícinásobně větší a složitější než obrazový či zvukový otisk jedné události. Podobně šalebné jsou však i ilustrace okamžiku – sociologické průzkumy.

Dále čtěte

Unaveni putinismem? O náladách v ruské společnosti, představách Evropy a možnostech Česka

Ještě neutichlo násilí na demonstrantech v Bělorusku a policejní obušky mlátily bezbranné demonstranty v Rusku. V přímém přenosu sledujeme příběh…

Ona historiky sepsaná „historie“ se především bojí „lidu“. Je těžké vyprávět příběh, který se divákům nelíbí. To je hlavní důvod, proč historiografie odmítá „nevědecké“ mravní a psychologické pohledy. Všímá si politických vůdců a stran, zaobírá se technickým a kulturním rozvojem, konflikty a jejich jmenovitými zločinci. Není ale schopna přiznat, že není nevinného „lidu“, který je v jakékoliv krizi bez odporu ochoten podporovat zločinné vůdce či ideologie i za cenu násilí a třeba i sebezničení. A „národ“, jako jeho jen o něco mladší odnož, je ještě horší o pathos a politické zneužívání symbolů minulosti.

Český příběh je z velké části vylhaný, už jenom proto, že je vlastně účelově „národní“. Od národního obrození v devatenáctém století se v interpretacích až úzkostlivě vyhýbá skutečnosti. Připomíná spíše bažinu nepevné půdy než nehnutelné základy staletých staveb. Ve chvíli, kdy nastane krize a bažina se otřese, není na čem stavět, na co navázat – a vše se zakládá a staví znovu od základů. Výsledek je proto vždy stejně nepevný.

Když není ctěna pravda, musí ji nahradit mýty a postupně zapomínané otázky. Uveďme jen pár příkladů z populární české mytologie.

První mýtus – Edvard Beneš

Vedle nesporných kladů, jako byla jeho pracovitost, byl vyhraněně mstivým arivistou, neschopným jiné spolupráce než z mocensky nadřízené pozice. Od spolupracovníků vyžadoval jen bezpodmínečný souhlas a podřízenost. Jeho korespondence s manželkou Hanou prokazuje narůstající psychické problémy, mezi nimi zjevný mesiášský komplex: „Jsem pro národ nepostradatelný – vyvoleným nástrojem osudu…“ Neustále vyžadoval projevy úcty. Jako první československý ministr zahraničních věcí si dokonce prosadil přidělení zámku v Boskovicích jako svého letního sídla, podle vzoru lánského zámku prezidenta Masaryka.

Nesnášel demokratické instituce a vytvářel zdání nepostradatelnosti a intelektuální nadřazenosti. O jeho autoritářském chování v exilu, vyhánění nepohodlných politiků z Anglie pod hrozbou uvěznění jejich rodin či spolupracovníků, o udání stovek svých odpůrců britským úřadům a jejich mnohaměsíční držení v zajateckých táborech pro „podezřelé ze spolupráce s Německem“ bylo napsáno už mnohé, stejně jako o jeho chřadnoucím fyzickém i psychickém zdraví v době války. V květnu 1945 přijíždí do Prahy už jenom jako vážně nemocný muž a poslušná sovětská loutka. Svůj mesianismus už neskrývá – a dělá chybu za chybou.

Na principu odsunutí německých menšin ze střední a východní Evropy se například shodly všechny velmoci protihitlerovské koalice už v roce 1943. Nebylo proto vůbec nutné provokovat poválečné násilí proti německému civilnímu obyvatelstvu, natož organizovat armádními složkami prováděné masakry přímo z Pražského hradu. Dokládá to mimo jiné i zapomínané výslovné přiznání generála Oldřicha Španiela, přednosty vojenské kanceláře prezidenta, před takzvanou Bunžovou parlamentní vyšetřovací komisí z 13. srpna 1947 o jeho výslovných ústních rozkazech zabít co nejvíce Němců, zadržených v červnu 1945 v Postoloprtech.

Prokurista Anglo-Pragobanky a známý národohospodář Jan Jonáš přitom včas navrhoval prezidentovi, aby při odsunu německého obyvatelstva z českých zemí byl majetek odsouvaných rodin znárodňován za úhradu vyplácenou v dluhopisech Říše. „Jde o princip a o vyloučení možných nároků do budoucnosti. Osobní majetek se nemá vyvlastňovat bez náhrady.“  Navrhl snadné a elegantní řešení. V československých peněžních ústavech byly uloženy říšské dluhopisy, používané za války k potlačení spotřeby v Protektorátu, ve výši asi třetiny ročního hrubého domácího produktu. Pro Československo byly bezcenné. Jejich uvolnění by ale přeneslo povinnost náhrady automaticky na německý stát a vyloučilo do budoucna jakékoliv nároky vznášené vůči státu československému. Edvard Beneš ale návrh tvrdě odmítl s tím, že „nebude kšeftovat s nacisty“. Strašák „navracení majetku“ tak může v českém populismu fungovat dodnes…

Beneš byl až do konce jen bezskrupulózním kšeftařem se stalinskou diktaturou, pro kterou pomohl zničit československý demokratický pořádek, zničil armádu i představitele domácího odboje a zavinil smrt stovek československých občanů, odvlečených Sověty ze země. Ty říšské dluhopisy ležely ve sklepech Ministerstva financí údajně až do jejich zaplavení v povodni roku 2002… A dodnes funguje i ctihodná Společnost Edvarda Beneše, pečující podle svých vlastních stanov o jeho „politický odkaz“…

Druhý mýtus – osvobození od fašismu

Podpora nacistického režimu mezi československými Němci je dodnes chápána jako hlavní odůvodnění a ospravedlnění totální etnické očisty poválečného Československa od prakticky všech osob německé národnosti. Co zločiny slovenského fašismu, po válce zamlčené a z velké části nikdy nepotrestané? Nebylo snad zločinem, když československý ministr obrany generál Ludvík Svoboda nechal ještě v květnu 1945 převléknout zajaté zabijáky z Pohotovostních oddílů Hlinkových gard do uniforem československé armády, ukryl je do zvláštních vojenských jednotek a tajným rozkazem je převelel pod komunisty řízené ministerstvo vnitra? Byl někdo z nich někdy potrestán za vraždy a vypalování povstaleckých osad po porážce Slovenského národního povstání? Nebo se stačili vykoupit poválečným vražděním německých civilistů ve službách československého státu? Německý fašismus (či vlastně nacionální socialismus) je zločin, ale ten český, slovenský, maďarský, rumunský nebo bulharský lze pominout? A co používání nacistických válečných zločinců jako agentů československé komunistické Státní bezpečnosti? Také v pořádku?

Dále čtěte

Vzpoura barbarů: Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo…

Třetí mýtus – něžná revoluce listopadu 89

O listopadu 89 údajně víme všechno, protože desítky hodin magnetofonových záznamů jednání Občanského fóra jsou přece důkazem transparentnosti průběhu „revoluce“. Dodnes však nevíme, jak se stalo, že se na klíčová místa ministrů vnitra a obrany v první vládě Mariána Čalfy v prosinci 1989 dostali agenti vojenské kontrarozvědky Richard Sacher (krycí jméno Filip) a Miroslav Vacek (krycí jméno Srub). Se souhlasem prezidenta Václava Havla, ale za zády Občanského fóra, pak už 4. ledna 1990 prosadili tajné usnesení předsednictva federální vlády č. 3/90, které převedlo celou strukturu vojenské kontrarozvědky z ministerstva vnitra pod armádu. Téměř tisíc „specialistů“, včetně téměř tří stovek absolventů vysoké školy KGB v Moskvě, tak uniklo prověrkám. Někteří z nich na dalších čtrnáct let prakticky ovládali a manipulovali prověrková řízení Národního bezpečnostního úřadu pro všechny státní úřady. Teprve v roce 2004 se podařilo objevit přes dvě stě ukrytých pytlů dokumentace vojenské kontrarozvědky, údajně „zničených“ koncem roku 1989…

***

A tak by se dalo pokračovat do nekonečna, protože mýtů a zamlčených otázek je v moderní české historii až příliš mnoho. Sdílená historie je chápána jako nutná součást národní identity. Češi, bohužel, sdílený příběh své minulosti ještě nenašli. Edvard Beneš má stále sochu před ministerstvem zahraničí i zvláštní zákon, dodnes deklarující, že se zasloužil o stát. Pravdivá historie českého „odněmčení“ nebo perverze komunistické diktatury ještě nebyla napsána. A rozjásaný obraz hrdinné „něžné revoluce“ ztratil zatím jen málo ze své zdánlivé průzračnosti.

Ale třeba všechny problémy – přesně v české tradici nevíry v historickou pravdu a skutečnost – smířlivě vyřeší pandemie, která nám v přívalu sebelítosti vnutí zcela nové dělení historických epoch. Vše před strhujícím příběhem jejího plakátového hrdinství a utrpení se stane nedůležitým a nezajímavým. Podobně přece Češi reagovali na první i druhou světovou válku, komunismus i na pohádku o skvělých devadesátých letech. Českou tradicí je vyhýbat se spoluzodpovědnosti za kontinuitu dějin. A tak s koncem pandemie bude moci začít nová historie s příběhy zcela novými, skutečnými a „lidu“ srozumitelnými. Protože to předtím, to jsme přece nebyli „my“…

Mgr. Jan Urban je historik, publicista a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77, někdejší lídr a mluvčí Občanského fóra.