Komunisté sice dosáhli nejbídnějšího volebního výsledku za skoro sto let existence své strany, ale přesto mají důvody slavit. Jeden bývalý komunista a t. č. prezident je přijede navštívit na sjezd, což se od dob Gustáva Husáka nestalo, jiný bývalý komunista je premiérem. Ale radosti není konec. Ještě se slaví výročí vydání Komunistického manifestu, který je prý stále inspirující. V tom je třeba souhlasit, inspirující čtení to je. Jde jen o to jak.
Vojtěch Filip, krycí jméno Falmer, se nadchl v Haló novinách: „Ve chvíli, kdy píšu tento text, je tomu právě 170 let, kdy byl vydán Komunistický manifest. Dílo, které natrvalo ovlivnilo a změnilo pohled na svět a na sociální spravedlnost pro zbytek devatenáctého, celé dvacáté století a je dále myšlenkovým základem pro mnoho lidí, politických stran a hnutí i ve století jednadvacátém. Naši čeští, pravdou se nezdržující, trochu směšní antikomunisté budou demonstrovat proti KSČM, která žádné kulaté výročí neslaví, ale protože racionálně jedná o uspořádání poměrů v naší zemi, tak jsou vystrašeni, co kdyby si lidé opět těch 23 stránek přečetli, nebo dokonce se jimi inspirovali.“
Ano, už jsme se dopracovali do fáze, kdy jsou antikomunisté pro někoho směšní. Agentům StB, ruským a čínským vlezdoprdelkám, příslušníkům Pohotovostního pluku SNB (dnešní ministr vnitra) a podobným bytostem ze společenské stoky možná přijdou legrační. Pologramoti se vysmívají akademikům, zákonodárci po četbě konspiračních webů začínají poněkud halucinovat, trestně stíhaný premiér vyhrožuje kritikům žalobami. Oslavovat Komunistický manifest se vlastně na tuto loď bláznů docela hodí.
Je otázka, jestli slavit výročí spisku, podle kterého byl založen společenský systém, který nejen nikdy nikde pro blaho lidí nefungoval, ale ještě měl nejvíc obětí na životech v dějinách. O dalším utrpení ani nemluvě. Že je marxismus teoreticky vedle a v praxi taky, to už popsal T. G. Masaryk ve své Otázce sociální v roce 1896. Jak to dopadá, když se prasátka dostanou k moci, si mohli i čeští čtenáři přečíst v Orwellově Farmě zvířat, která tu vyšla v roce 1946, takže dost včas. Nic platné.
Ale stačilo číst už samotný Komunistický manifest, kde se popisuje, jak to bude vypadat, až bude „panovat proletář“. Dočteme se třeba, že dojde k „vyvlastnění pozemkového majetku“, „zrušení dědičného práva“, „konfiskaci majetku všech emigrantů a odbojníků“, „soustředění dopravních prostředků v rukou státu“, „rozmnožení národních továren“, bude „nucená práce pro všechny“ a dojde ke zřízení „průmyslových armád“. Samá lákadla. Mluví se tam také o odstranění dětské práce, progresivní dani a dalších věcech, které ovšem byly zavedeny i bez Komunistického manifestu. Paradoxem je, že Marxovy doby připomíná dnes nejvíc čínský komunistický kapitalismus, který se našim soudruhům z nějakého důvodu líbí. Klaní se i kremelskému kapitalismu s fašistickými rysy a líbáním ikon v kostelích. Marx by zíral, co je všechno možné, ale zřejmě je to nějaký zákonitý dialektický vývoj.
Tady ale už dávno nejde o nějaký marxismus a komunismus a údajný pokrok. Sledujeme spíš vznik koalice všehoschopných asociálů, kteří vytušili, že je příležitost zabrat co nejvíce koryt a už je pokud možno nikdy nepustit. Je to čirá vůle k moci, která ani žádnou jednotnou ideologii nemá, protože jí stačí si posloužit splácanou směsí frází, útoků, lhaní, slibů a drzosti. Tohle si ale musíme vyřešit sami. Představa, že nás zachrání někdo zvenčí, třeba Evropská unie nebo NATO, je klamná. Stačí se podívat, co se děje v Maďarsku, Polsku a u našeho aliančního spojence v Turecku. To by mohlo varovat dost.