Článek předsedy ODS Petra Fialy pro FORUM 24 otevřel debatu o zrušení přímé volby prezidenta. Jakkoli smyslem článku byl širší legislativní úklid po neblahé éře, kterou Česká republika prochází už šest let, je celkem logické, že návrh zrušit přímou volbu hlavy státu vyvolal široké množství pozitivních i ostře nesouhlasných reakcí. Je to teprve začátek debaty, která jednou, nejspíše až ve vzdálenější budoucnosti, může přinést ovoce.
Je zřejmé, že demokraticky založení Češi musí nyní především bránit současný ústavní pořádek. S tím ale není v žádném rozporu debata o případné ústavní reformě. Ústava je lidské dílo, třebaže mimořádné důležitosti. Její inovace směrem k posílení vlády práva proti silám autoritářského barbarství je na místě, ale příští příležitost k tomu může být až po budoucím politickém vítězství svobodomyslných stran. Již nyní se ale máme snažit formulovat vizi slušné moderní země. Vizi budoucí České republiky v éře po Babišovi a Zemanovi.
Nejde totiž jen o to, abychom se vrátili k něčemu, co bylo před tím, než tito dva predátoři napadli fungující liberálně demokratický český stát. Jde o to, aby budoucí uspořádání, které se bude hlásit k hodnotám svobody a demokracie, bylo silnější a méně náchylné podléhat predátorům.
I. Návrat k dodržování pravidel
Předešleme, že na prvním místě záleží vedle zákonů zejména na konkrétních lidech a na tom, jak jsou ochotní pojmenovat zlo, které společnost ohrožuje a jak jsou připraveni svobodu bránit. Žádné zákony tuto práci za nás neodvedou. Přitom právě v této věci jsme v letech 2013–2017 prošli ostudným obodobím a míra kolaborace s predátory, zbabělost a nechumelismus (předstírání, jako by se nechumelilo) dosáhly v rozhodujících skupinách společnosti alarmující míry. V takto demoralizované a kolaborantské společnosti mohou být nakonec všechny zákony k ničemu, protože se lidé mlčky usnesli, že se zákony smí přestupovat. Byl to zejména lustrační zákon, o němž prestižní právní znalci začali v roce 2014 tvrdit, že je již “vyhaslý”a pak to byl zákon o konfliktu zájmů, na jehož existenci naše politická a novinářská elita cudně zapomněla, když ji zasáhl blesk Babišova paralyzujícího kouzla.
Nyní se zdá, že se občanská společnost skutečně již vzpamatovala, opoziční strany začínají racionálně a vědomě usilovat o změnu poměrů, a je na místě si tedy říci, co vlastně chceme.
Když chceme silnou společnost, tak to neznamená sílu několika jednotlivců nebo úředníků státu. Silná společnost je ta, která se neskloní před riziky a před predátory, kteří se jí chtějí zmocnit. A dokáže si vynutit dodržování pravidel.
Soudržná společnost neznamená nějakou falešnou národní jednotu. Naopak v rozmanitosti a v pluralitě je síla. Jde ale o to, že soudržná společnost se spojuje kolem jistého minima společně sdílených hodnot, citů a nadějí. Tím může být příslušnost k civilizovanému národu, demokratickému státu a hrdost na společné výkony. A také společná úcta k zákonům, které nesmí přestupovat ten, kdo je silný.
II. V zajetí monarchistické mentality
Úvaha o reformě ústavy je po tak děsivé etapě zcela legitimní. Můžeme se přít, zda ústava přečkala či nepřečkala zatěžkávací zkoušku, kterou jí připravil brutální ignorant Miloš Zeman. Je ale jisté, že využil její slabiny ve vágních formulacích a v tom, že nepřikazuje prezidentovi lhůty, v nichž má vykonat předepsané úkony.
Hlavním problémem je ale skutečně institut přímé volby prezidenta, který vychýlil ústavní systém z čisté parlamentní republiky směrem k poloprezidentskému systému. Přímá volba prezidenta v nahlížení větší části veřejnosti vtiskla této funkci vyšší míru důležitosti. Stalo se to už tím, že kandidáti museli v kampani formulovat programové body. Logika kampaně je přitom vedla až k tomu, že formulovali takové programové cíle, jež by v předcházejícím ústavním pořádku náležely do parlamentních voleb, protože se týkají vlády. Prezidentští kandidáti tedy nabízeli v podstatě vládní program a voliči od nich naplňování vládního programu začali očekávat. Tím přímá volba prezidenta těžce poškodila význam parlamentních voleb a vtiskla prezidentské funkci pozměněné chápání jejího mandátu.
Zastánci přímé volby mezi demokraticky orientovanými publicisty tvrdí, že kvůli špatnému člověku se nemá měnit volební systém. To je ale směšování odlišných kategorií. Nejde tu o to, že by se měla odstranit přímá volba prezidenta, aby nebyl zvolen další manipulátor, hrubián a ignorant ústavního řádu. Cílem není, abychom dostali do funkce nějakého nového Václava Havla. Smyslem návratu k parlamentní volbě prezidenta by mělo být to, abychom znovu vtiskli zásadní a nezpochybnitelný význam parlamentním volbám a parlamentnímu duchu republiky.
Republika v českém podání je od Masarykových dob v zajetí monarchistické mentality. Byl to Masaryk, kdo si zvolil za místo svého úřadu Pražský hrad, na němž ještě v 19. století sídlil český král a sesazený císař Ferdinand Dobrotivý. Ačkoli už nevládl, tak Pražané při pohledu na Hrad věděli, že tam žije poslední korunovaný král. Do Masaryka i Beneše si pak Češi projektovali královskou symboliku, což se odráží i dnes na postavení prezidenta a tragikomických rituálech. Když vidíme příchod dnešní absurdní postavy prezidenta do Vladislavského sálu s pochodujícími vojáky, jež nesou husitské prapory, a děje se tak ve špalíru mnoha podivných celebrit, tak je to trapná parodie na příchod krále. Soudný člověk by snad viděl radši, kdyby ve špalíru skutečné elity země vstupoval do toho krásného sálu opravdový král.
Kdyby tam vstupoval současný Karel Habsburg, tak by tam místo Miloše Zemana vstoupila respektovaná osobnost. Vzdělaný, příjemný a civilizovaný člověk, vnuk posledního formálního českého krále. A navíc má sympatického syna, který se jmenuje Zvonimír. Kromě toho, že v jejich žilách koluje krev jak Lucemburků, tak i Přemyslovců, jde navíc o symbol slavné evropské historie. Jestli dnes taková úvaha působí nepatřičně, tak se podívejme, jakého dnes máme prezidenta, kolem něhož probíhá monarchistická komedie a který si osobuje manýry středověkých velmožů. Žádná ze současných evropských panovnických rodin nezná ani gram podobně zaostalého chování. Hlavy evropských monarchií dávno akceptovaly přísná pravidla konstitučního principu vlády a dodržují ústavu. Náš stát má sice nátěr republiky, ale přímou lidovou volbou jsme si zařídili jakéhosi lidového krále, který je všechno jiné, než konstituční úředník, jakého předpokládala naše ústava z roku 1993.
III. Šťastná je země bez českého pojetí prezidenta
Švýcarsko žádného prezidenta v našem slova smyslu nemá a lidé si tam ani nepamatují, kdo je právě hlavou jejich konfederace. To proto, že ve funkci symbolické hlavy státu rotují po roce ministři spolkové vlády. Je první mezi rovnými a nemá žádné exekutivní kompetence.
Šťastná je země, která fakticky nemá takového prezidenta, jakého jsme si vymysleli v Česku. Když se většina obyvatelstva chová jako děti, tak potřebují tatínka, který je chrání. Kupříkladu před neexistjícími migranty. Sebevědomí občané, jací by mohli mít v naší zemi jednou většinu, už žádného taínka potřebovat nebudou.
Aby nedošlo k záměně, tak naše původní ústavní role prezidenta nemá nic společného s americkým prezidentem. V USA je prezident šéf exekutivy, ale zákony dává státu silná parlamentní moc a obě moci hlídá třetí soudní moc. Přímá volba českého prezidenta je zcela nadbytečná a matoucí. Je to také výsledek hloupého populismu. Náš prezident je totiž vzhledem k nedostatkům naší ústavy, která s mandátem přímé volby vůbec nepočítá, skutečným pánem nad exekutivou a oslabuje parlament. A to platí i v situaci, kdy by na místě Miloše Zemana seděl třeba Andrej Kiska. Jde o systémový problém.
Nepředstavujme si ideální osobu prezidenta, neboť jde o vágní kvalitu, která má z různých hledisek různou podobu. Představme si ideální kompetenční provedení úřadu prezidenta, který dokáže nevtíravým způsobem symbolizovat stát. Když už musí taková role vůbec ve státě být, tak ideálním vyjádřením prezidentské role je německý prezident, který stojí zcela mimo výkonnou moc a do ničeho vážného se neplete. Přesto může mít na veřejnost silný stabilizační a konstruktivní vliv, jaký měl kupříkladu Joachim Gauck. A když se v této funkci ocitne nějaký šíbr, tak se koneckonců nic tak strašného neděje. Prezidenta v Německu volí obě komory spolkového parlamentu.
IV. Další možné reformy systému
Děsivá zkušenost s Milošem Zemanem a s Andrejem Babišem, kdy se významná část obyvatelstva dostala do pozice zajatců barbarských politiků, by mohla vést i k dalším opatřením, která by přispěla k obraně vlády práva a k tomu, aby se už nikdy neocitla svobodomyslná veřejnost v tak nedůstojné a poražené pozici. Je opravdu nepřijatelné, aby se prakticky všichni vzdělanější občané cítili ve vlastní zemi na vedlejší koleji.
Tak předně, i kdybychom nedošli k parlamentní volbě prezidenta, tak stojí za úvahu zpřesnění mechanismů, jimiž naše ústava určuje jmenování a odvolávání ministrů. Dalším, a možná ještě důležitějším úkolem je omezit fungování vlád bez parlamentního mandátu, aby se zvýraznila jejich krátkodobost a omezila jejich exekutivní pravomoc. Co jsme to za parlamentní republiku, když nám mohou v plné exekutivní síle vládnout vlády bez důvěry poslanecké sněmovny, jen na základě blahovůle prezidenta? Naše ústava by měla být doplněna o lhůty a výslovné omezení prezidentského zasahování do vládních věcí, stejně jako výslovné omezení exekutivních pravomocí vlády bez důvěry.
Další legislativní úpravou, kterou bychom měli hájit vládu práva a solidní společenské poměry, by měl být velmi přísný, nejlépe diskvalifikující postih kumulace politické, ekonomické a mediální moci. Taková situace, kdy premiér ovládá třetinu mediálního trhu a další třetinu buď zastrašil, nebo zkorumpoval, se již nesmí nikdy opakovat. Musíme se bránit před barbarstvím lidí, jak je Andrej Babiš, kteří prostřednictvím peněz, lží a profesionálních manipulátorů ovládají informace, jež jsou důležité pro veřejnou kontrolu moci.
Zkušenost s demagogickým pojetím hnutí ANO by mohla vést také k úvaze o zpřesnění zákona o politických stranách. Za vágní slovo “hnutí”, které náš zákon připouští, se skrývají praktiky, které jsou pro demokracii zcela destrukční. Jde vlastně o podnikatelské projekty, jež zavádějí vůdcovský princip, jaký známe z minulosti u fašistických stran. Demokratické stanovy dnes mohou být jen formální šaškárnou pro úřady. Vrcholné orgány takových hnutí jsou vlastně jen loutková divadla, za nimiž se skrývá moc peněz a mediální manipulace.
V. Silnější a modernější demokracie se opírá o zastupitelský princip
Jak bylo uvedeno již v úvodu, žádné zákony nemohou zcela nahradit slabou občanskou hrdost a obecnou morálku. Zeman a Babiš ovládli naši společnost díky hysterii v období finanční krize a demagogické antikorupční revoluci a zejména díky demoralizaci politických a mediálních elit. K tomu přispěla nezkušenost české veřejnosti s demokratickou politikou a devastující vliv dezinformačních médií podporovaných z Ruska.
Současné vzedmutí aktivity občanské veřejnosti by proto mělo vést jak k překreslení politické mapy České republiky, tak i k reformě systému provozování veřejné moci směrem k moderní demokracii, jež se opírá o silné demokratické strany, které jsou činné i v regionech a obcích. A proti módnímu a populistickému volání po přímé demokracii je třeba naopak všude utužit zastupitelský princip, protože garantuje mnohem více svobody a zároveň umožňuje vyšší racionalitu diskuzí o veřejných věcech.
Zrušení přímé volby prezidenta je dobrá myšlenka, ale měla by zapadat do širšího rámce reforem, jež povedou k silnější a modernější společnosti.
