„Princezna bojovnice“ Ptáčková: Reprezentovat Česko je závazek. Nežijeme v růžovém světě

archiv MP, Eva Neužilová

Martina Ptáčková | FOTO: archiv MP, Eva Neužilová

Krásná, milá a nebezpečná. Martina Ptáčková (22) je první Evropankou, která získala černý pásek v boji ozbrojených jednotek. Mimo to je vyslankyní České republiky, vystupuje na protiteroristických cvičeních a zároveň se věnuje modelingu. Společně s bratrem vede kurzy kickboxu pro nevidomé. Ptáčková v rozhovoru pro deník FORUM 24 zdůraznila: Na celém světě se odehrávají nejrůznější křivdy a nepravosti. Nežijeme v růžovém světě, a tak bychom tyto věci neměli přehlížet.

Mohla byste čtenářům představit bojové sporty, které děláte? Co je jejich podstatou? 

Dříve jsem se věnovala závodně kickboxu. Poslední roky se vrcholově věnuji bojovému stylu hand to hand combat, což je sport speciálních jednotek. Patří mezi nejagresivnější sporty a také se řadí mezi nejtěžší bojové sporty a systémy na světě. Podobá se boji na ulici. Závodníci musí být připraveni po všech směrech. V této disciplíně se prolínají všechny bojové styly. Zápasníci nejsou svázáni téměř žádnými pravidly. Hlavním cílem je, aby jeden ze závodníků zápas vzdal. Při těchto závodech bere ale člověk ocenění apod. jen jako bonus. Hlavním cílem je se vrátit domů v pořádku a po svých. Všichni soupeři vědí, co chtějí, a jdou si pro vítězství za každou cenu. Jsou výborně psychicky i fyzicky připraveni. Soupeřky často pocházejí z armádních a policejních škol. Podepisují smlouvy z UFC, dělají ochranku vládním činitelům apod. Jednoduše se dá říct, že ve svém státě mají vybudované velmi slušné postavení v ozbrojených a speciálních složkách. 

Sklidila jste v tomto odvětví již nějaké úspěchy? Jaké?

Stala jsem se opakovaně mistryní světa a jako první Evropanka jsem získala černý pásek a vstoupila tak mezi legendy. Hrozně moc si toho vážím. 

Jste nejen první, ale současně i jediná Evropanka, která získala černý pásek v boji speciálních jednotek. Jak dlouho jste se připravovala? 

Snažila jsem se připravit co nejlépe. Příprava probíhala celý rok. Patří to mezi mé největší úspěchy vůbec. Je to velká čest a zároveň i zodpovědnost do budoucna. 

Čekala jste, že by se vám mohl takový úspěch podařit, nebo to bylo naprosté překvapení?

O této možnosti jsem věděla již dříve, a tak jsem na sobě začala pracovat ještě víc. Udělala jsem všechno pro to, aby se sen stal skutečností. 

Je to prozatím váš největší úspěch?

Všechny mé úspěchy jsou pro mě ty největší. Jsem pyšná na spoustu věcí. Jako první Evropanka držím černý pásek, jsem osminásobnou světovou šampionkou v bojových sportech. Trénuji v NATO v Bruselu. Mám šikovného bráchu. Jsem vyslankyní Ministerstva zahraničních věcí. Co více si přát. Samozřejmě se budu snažit nadále makat co nejvíc. 

Uvedla jste, že jste se dříve věnovala kickboxu. V kolika letech jste začala s kickboxem a proč jste se rozhodla zrovna pro tento sport?

Já jsem se tak sama úplně nerozhodla. Asi osud. Na základce jsem byla šikanovaná, a tak se rodiče rozhodli mě přihlásit na bojové sporty, které se otevřely kousek od našeho domu. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Byla jsem hrozně nešikovná. Pamatuji si, jak se rodiče na první hodině strašně styděli a přáli si, aby už skončila. Já to ale nechtěla vzdát. Za několik let jsem se vypracovala a všem ukázala, že na to prostě mám. Teď už to všechno zní jako pohádka, ale růžové to vůbec nebylo. 

Kolikrát týdně trénujete?

Sestavit mi tréninkový plán není vůbec jednoduché. Studuji vysokou školu – mezinárodní vztahy a evropská studia, v září jsem se stala vyslankyní dobré vůle Ministerstva zahraničních věcí, pořádáme s bráchou (několikanásobným mistrem světa v grapplingu) různé charitativní projekty, jezdíme trénovat do NATO do Bruselu, často předvádím šaty, působím jako trenérka apod. Zkrátka pořád se něco děje, a tak není lehké vše časově zvládat, tak jak bych chtěla. Počet tréninků se tedy odvíjí od toho, zda mě čekají či nečekají závody, zda mám zkoušky ve škole, pracovní povinnosti apod. V průměru trénuji tak 3-4krát týdně. Mimo jiné zařazuji i protahování, běh a plavání. Doplňkové aktivity jsou důležité. 

Litovala jste někdy toho, že jste začala dělat bojové sporty? 

Nikdy, je to má životní cesta, která mi toho hodně dala. Naučila jsem se spoustu věcí, ze kterých čerpám dodnes. Tyhle věci jsou k nezaplacení. 

Věnovala jste se někdy i jiným sportům?

Ano, věnovala. Jezdila jsem závodně na kolečkových saních, což se později ukázalo jako největší hloupost v mém životě. Chystalo se mistrovství republiky a já měla na saních nehodu a rozdrtila si chodidlo. Doktoři mi řekli, že už nikdy nebudu chodit. Bylo to hrozné. Jeden den jsem plánovala, jak dobudu svět, a ten druhý jsem se modlila, aby všechno bylo jako dřív, a já mohla bez problémů chodit. Byla to životní lekce, za kterou jsem ale nyní vděčná. Mělo to tak být. 

Setkala jste se někdy s názorem, že by ženy neměly dělat bojové sporty? 

Ano, setkala. Musím ale přiznat, že se mě to netýká. Mám přezdívku „princezna bojovnice“, to proto, že na bojové sporty nevypadám, ráda nosím a předvádím šaty. Souhlasím s tím, že holka by měla vypadat žensky – jako holka. Také se mi nelíbí, když soupeřky vypadají jako kluci. Není to moc hezký pohled. Nesouhlasím ale se stereotypy, které v naší společnosti neustále panují. Každý se může stát tím, kým chce, a je jedno, jestli je to kluk nebo holka.

Měla jste někdy zápas, během kterého jste si říkala, že to vzdáte? 

Nikdy si neříkám, že to vzdám. Samozřejmě jsou ale zápasy, ve kterých se cítím dobře a ve kterých špatně. Tak to prostě je. Vždycky záleží pouze na mně, jak se bude zápas vyvíjet. 

Jaká je mezi bojovníky během zápasu atmosféra? Přátelíte se, nebo se vzájemně považujete za rivaly? 

Konkurence je veliká. Každý se soustředí plně na výkon a chce porazit toho druhého. O přátelství nemůže být řeč. Některé zápasy bývají velmi vyhrocené. Po zápase ale napětí trochu opadne. Záleží však na tom, z jakého státu závodnice pochází. Paradoxně ale s mou největší soupeřkou máme vztahy přátelské. Vždy si s ní i s celým týmem ráda popovídám. 

A kdo tedy je vaší největší soupeřkou?

Má největší soupeřka v hand to hand combat je Ruska. Je rychlá, šikovná, zkušená a silná. Uvidíme, zda se budeme dále potkávat, jelikož nastupuje do UFC a bude mít i jiné povinnosti.

Stala jste se trenérkou bojových sportů a sebeobrany. Je pro vás příjemnější být v pozici učně nebo trenéra?

Trenérská práce mě velmi baví, zároveň je ale náročná. Cítím za své svěřence jakousi zodpovědnost. Baví mě sledovat jejich pokroky a drobné výhry nad různými překážkami. Co ale nesnáším, je lenost, a to, když se někdo nesnaží. Mám na to nos. 

Nemohu říci, jaká pozice je pro mě komfortnější. Každá role má svá pro a proti. Přijde mi skvělé tyto role střídat. 

Společně s bratrem Josefem, který se také věnuje bojovým sportům a je čtyřnásobným mistrem světa v grapplingu, vedete kurzy sebeobrany i pro nevidomé. Je tento hendikep pro tento kurz velkou nevýhodou?

Je to určité omezení, to ale neznamená, že není možné si poradit. Těší mě, jaké skvělé ohlasy kurzy pro nevidomé mají. Za tuto možnost jsem velmi vděčná. Mrzí mě, že této skupině není věnováno tolik pozornosti, kterou by si zasloužila. Práce s nevidomými mě i bratra neskutečně naplňuje. Nabíjí nás to do další práce. Víte, že děláte něco, co má smysl. 

Díky bojovým sportů jste měla možnost seznámit se se zajímavými lidmi, jako jsou olympijští medailisté Lukáš Krpálek a Ester Ledecká. Vznikla z takových setkání přátelství? 

Ester patří mezi mé dobré kamarádky. Je férová, upřímná a vždy se společně velmi nasmějeme. Obě milujeme sladkosti, jsme obě ztřeštěné. Mám ji moc ráda. To je přesně jeden z důvodů, proč jsem nikdy nelitovala toho, že jsem s bojovými sporty začala. 

V poslední době jste se začala věnovat i modelingu. Kde se cítíte lépe? V ringu nebo před objektivem fotoaparátu?

Oba tyto světy miluji. Je příjemná změna si na chvíli odpočinout od upocené tělocvičny a udělat ze sebe vílu. Oba tyto póly jsou pro mě důležité. Potřebuji ve svém životě určitou rovnováhu. Jedna věc bez druhé by mě nebavila. 

Fotila jste i pro známé módní časopisy, jako je Vogue nebo Cosmopolitan. Byla to pro vás největší modelingová zkušenost? 

Jak se to vezme. Často předvádím různé oblečení, hlavně šaty, které naprosto miluji. Baví mě vypadat jako princezna. Každá zkušenost je k nezaplacení. 

Kromě modelingu jste se stala hostem rozhlasových a televizních pořadů. Bylo pro vás stresující poprvé vystoupit živě? Je to pro vás takové i nyní, když už s tím máte zkušenosti?

Všichni se bojíme toho, co je nové. Poprvé jsem samozřejmě nervózní trochu byla, v nynější době je ale nervozita pryč a vysílání si naplno užívám. Není se čeho bát. 

S bratrem máte také svou vlastní kolekci oblečení. Jak tento nápad vzešel? 

Ano, již na Vánoce bude možné si naši ptačí kolekci (máme v logu orla) objednat. Doručení bude přímo až pod stromeček. Návrh jsme s bratrem vymýšleli sami. Na webu bude možné si vybrat oblečení a boty – pro mámu, tátu, děti, prostě všechny, co nestojí nohama na zemi a lítají v oblacích, tak jako my, Ptáčkovi.

Jste vyslankyní České republiky, díky čemuž jste společně s bratrem byli pozváni na velvyslanectví ČR v Bruselu. Jak probíhala vaše návštěva?

 Jednalo se o pracovní návštěvu. V rámci své funkce vyslankyně se soustředím na témata dětí a žen. S bratrem tedy společně pořádáme různé projekty, týkající se boje proti domácímu násilí a šikaně, podpory českých vesniček v Banátu a podpory menšin po celém světě. Reprezentovat Českou republiku je pro mě nesmírná čest, ale i závazek. Slibuji, že se budu snažit o co nejlepší zastupování a věřím, že se nám společnými silami podaří dosáhnout nemalých cílů. Ráda bych se věnovala oblasti dětí a žen. Věřím, že svou činností podpořím dobré jméno České republiky. 

Proč jste se rozhodla zrovna pro oblast dětí a žen?

Na celém světě se odehrávají nejrůznější křivdy a nepravosti. Nežijeme v růžovém světě, a tak bychom tyto věci neměli přehlížet. V dnešním světě se moc nenosí pomáhat druhým. Lidi se uzavírají do svých bublin a snaží se problémy druhých přehlížet. V rámci své funkce se zaměřím například na problematiku domácího násilí, boje proti šikaně, pomoci znevýhodněným osobám, podporu krajanů žijících mimo ČR a další. 

Jak jsme již zmínili výše, jste vyslankyní České republiky. Chtěla byste se stát i velvyslankyní? Je to pro vás do budoucna jeden z milníků, kterých byste chtěla dosáhnout? 

Uvidíme, co mi osud nachystá. Já mu však půjdu naproti. 

Spolupracujete i s NATO. Jak taková spolupráce probíhá? 

Co mohu prozradit, je, že s bratrem vždy absolvujeme tréninkový kemp, který je nám vždy přípravou do našich zápasů. V prosinci jsem byla vyslána na summit NATO do Londýna. Předtím jsme přijeli z Rumunska. V českých vesničkách jsme pořádali pro děti různé aktivity. Děti malovaly, co by si přály. Tato přání jim ve spolupráci s konzulátem příští rok splníme. Uspořádali jsme také olympiádu bojových sportů. Děti nikdy nic podobného nezažily. Atmosféra byla nezapomenutelná. A ta radost? Neuvěřitelná. 

Vystupujete i na protiteroristických cvičeních. Co je zde vaším úkolem?

Omlouvám se, ale jsem povinna držet mlčenlivost…

V jednom ze svých facebookových příspěvků jste napsala: „Jo… přiznávám. Jsem věčný snílek, ale jen blázni mění svět.“ Jak se snažíte změnit svět? 

Vlastním příkladem. Člověk by měl začít nejdříve u sebe a být pro ostatní vzorem. To znamená o věcech pouze nemluvit, ale taky je dělat. Snažím se pořádat různé aktivity pro všechny společenské i věkové skupiny a měnit tak svět k lepšímu. 

V jiném facebookovém příspěvku jste napsala: „Oceán je tím, kým chci být – krásnou, záhadnou, divokou a svobodnou“. Myslíte, že taková doopravdy jste? 

Oceán je pro mě velkou inspirací – je svobodný, divoký a záhadný. Taková jsem i já. Takže ano, myslím si, že taková doopravdy jsem. 

Sledujete i jiné osobnosti, které se snaží změnit svět? Dokážete vyjmenovat ty, které jsou pro vás inspirací, a se kterými naopak nesouhlasíte?

Nesleduji, snažím se jít svou vlastní cestou. Někdy je velmi těžké si své názory a postoje obhájit, o to více je ale pak následné vítězství cennější. 

Stala jste se inspirací pro spoustu lidí. Chtěla byste jim něco vzkázat?

Jasně, ať jsou sví a dělají to, kam je srdce táhne. Jedinými limity, proč něco nejde, jsme my sami. 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner