Případ Böhmermann: Kancléřka Merkelová se chová kapitulantsky

O případu německého televizního komika Jana Böhmermanna referovala u nás ČTK a následně i řada českých médií zcela zavádějícím způsobem. Nejde v něm o to, že by dotyčný hrubě urážel tureckého prezidenta, a už vůbec ne o projev xenofobie či snad dokonce antiislamismu. Jde o problém daleko závažnější, který je především problémem Německa, ale vůbec, ani náhodou ne jen problém Německa: dotýká se celé EU, a tedy i nás.

Nejprve stručná rekapitulace toho, co se odehrálo:

Dne 17. března t. r. odvysílala televizní stanice NDR satirický pořad, který byl věnován tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi. V klipu, provázeném písní „Erdowie, Erdowo, Erdogan“ (parafráze populárního šlágru „Irgendwie, irgwendwo, irgendwann“), jsou kritizovány autoritářské manýry a porušování lidských práv ze strany tureckého prezidenta a taky ústupčivá politika německé kancléřky vůči Turecku. Text neobsahuje žádné vulgarity. Turecká vláda si kvůli klipu nicméně dvakrát předvolala německého velvyslance v Ankaře, žádala tuto část pořadu stáhnout a píseň vymazat z archivu. Německá strana její žádosti ignorovala.

Nato 31. března na televizní stanici ZDF v pořadu „Neo Magazin Royale“ vystoupil komik Jan Böhmermann. Odvolal se na pořad NDR ze 17. března a prohlásil, též na adresu pana Erdogana: „To se tady smí.“ A pokračoval: To, co se tady naopak nesmí, je difamace, tedy urážlivá, ostouzející kritika („Schmähkritik“). Mám tady k dispozici příklad, řekl, jmenuje se právě „Schmähkritik“. Tedy právě to, co se u nás nesmí. Následuje třístrofová báseň, která má stejné parametry jako například známý dopis záporožských kozáků tureckému sultánovi. Záznam pořadu, včetně textu básně, najdete v článku Pavla Šafra Kauza „Kozomrd“: Jak to celé bylo a proč je absurdní podlézat vyděračům z Turecka.

Zdůrazňuji, že Jan Böhmermann neřekl: „To a to si já myslím o tureckém prezidentovi“, nýbrž „To je příklad textu, jaký u nás není přípustný“. Jistě, je to „na hraně“, ale není to za hranou, a když jde o to, stanovit hranice mezi povoleným a nepovoleným, pokud jde o svobodu projevu, je podle mého názoru přípustný. Je to vážná věc, něco jiného a daleko vážnějšího než například případ s karikaturami proroka Mohameda. Proto říkám „Ich bin Böhmermann“ (vlastně je to i jazykově tak trochu pravda), a mám v dnešní situaci skoro pocit, že je to spíš než obdoba známého „Je suis Charlie“ něco jako „Ich bin ein Berliner“ (nechci se přirovnávat k Johnu Kennedymu, jde mi jen o žánr).

Den nato, 1. dubna, stáhla ZDF pořad napřed z „mediatéky“ a vrátila ho tam pak zkrácený o choulostivou pasáž. 4. dubna vyjádřil intendant ZDF tureckému velvyslanci v Německu své politování nad tím, že příspěvek zranil city diváků. Právníci ministerstva zahraničí došli 3. dubna k závěru, že Böhmermannova báseň je možná trestný čin. Kancléřka Merkelová pak zavolala tureckému premiérovi s tím, že text je „vědomě zraňující“. Nato turecký prezident podal na Böhmermanna jednak žalobu v trestněprávní věci, a jednak občanskoprávní žalobu.

Zde je třeba zmínit trestně právní záležitost. Německý trestní zákoník obsahuje ve „Zvláštní části“ oddíl 3 – „Trestné činy proti zahraničním státům“. Jde o čtyři paragrafy (102, 103, 104 a 104 a/). Jde o útoky na orgány a zástupce zahraničních států, urážky na jejich adresu a poškozování vlajek a výsostných znaků zahraničních států. Poslední z paragrafů pak stanoví, že trestní stíhání bude zahájeno jen v případě, že spolková vláda má s daným státem diplomatické styky, je zajištěna vzájemnost, existuje žádost zahraniční vlády o trestní stíhání a spolková vláda k němu udělí zmocnění. Je zjevné, že zejména § 103 (urážky) vytváří prostor pro dost velkou libovůli a § 104 a/ (podmínky, kdy může být trestní stíhání zahájeno) sice umožňuje jakousi korekci „zahraničních“ nároků, ale dává je do rukou momentální exekutivy. Celá tato úprava byla prý do trestního zákoníku přejata z trestního zákoníku vilémovského Německa, moc by mne zajímalo, proč. V každém případě je úplně absurdní a po všech stránkách nemožná.

Vláda nakonec rozhodla o trestním stíhání Jana Böhmermanna nejtěsnější možnou většinou: sociální demokraté byli proti, ve vládě vznikla parita, a v takové situaci rozhoduje hlas spolkové kancléřky (ministr spravedlnosti a ministr zahraničí byli proti). Souhlas má tedy vlastně na triku Angela Merkelová. Prohlásila, že vláda bude usilovat o zrušení § 103. To je dobré: když trochu přeženu, tak „napřed ho zavřeme, aby se pan Erdogan nezlobil, a pak ten paragraf zrušíme, abychom zůstali demokraty“.

Většina německé veřejnosti a většina novinářů se stíháním nesouhlasí, a to je přece jen dobré znamení. Tady totiž nejde jen o jeden satirický pořad (otázka jeho kvalit je podružná věc), ale o dvě naprosto zásadní věci, které mají zásadní politický význam.

Za prvé: politika Německa (a celé EU, Německo tuto politiku výrazně předznačuje) stojí na tom, že uprostřed nynější uprchlické vlny je naší hlavní povinností pomáhat uprchlíkům, vyhnaným, trpícím, ohroženým. Pomoc bližním v nouzi je jedna ze zásad, na nichž stojí naše duchovní i politické uspořádání. Jistě, je to tak. V této konkrétní situaci ovšem nastává vážný konflikt: Abychom byli této pomoci schopni, potřebujeme zrovna teď pomoc Turecka (tedy je to zrovna politické přesvědčení kancléřky Merkelové, které potichu prosadila v EU). Abychom ji neztratili, musíme stejně potichu a dejme tomu na čas (ovšem, všechno je dočasné) opustit jednu z dalších zásad, na nichž stojí naše svoboda a demokracie, totiž svobodu projevu a veřejné kritiky.

Považuji takové uvažování za nesmyslné a nemravné. Pokud budeme ve snaze pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než my, bezděky demontovat svou svobodu a demokracii, směřujeme mílovými kroky k tomu, abychom brzy už vůbec nikomu pomoci nedokázali.

A za druhé, což je vlastně rub téže věci: Evropa, EU i Německo si s dnešní migrační vlnou vůbec nevědí rady. Pokud svěří v této situaci svůj osud bezelstně do rukou takové země, jako je Erdoganovo Turecko (v o něco omezenější míře to ovšem platí i o Řecku), nabízejí se samy vydírání. A takovému pokušení by možná obtížně odolávaly i režimy o hodně ctnostnější, než je ten nynější turecký.

I v takovéhle situaci napřed platí zároveň dvojí: Člověče, pomoz si sám, a Pán Bůh Ti pomůže. A opustíš-li se sám, nepomůže Ti už nikdo, protože Ti není pomoci.

V této svízelné situaci musíme dělat zároveň dvě věci: pomáhat potřebným i hájit naši svobodu a demokracii. Politika kancléřky Merkelové je politika kapitulantská. Nakonec nedělá pořádně ani jedno, ani druhé.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.