Lubomír Kostelka jako Lemuel Gulliver zavalený nepoznatelností světa, v němž se ocitl FOTO: Miroslav Mirvald/ archiv Ivany Lukešové
FOTO: Miroslav Mirvald/ archiv Ivany Lukešové
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Třetí manželka scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (2. 8. 1935 – 20. 5. 1989) Daňa Horáková (* 1947) napsala ve svých memoárech O Pavlovi (2020), že byl autorem „dvou a půl filmu“. Myslela ovšem jen ty, které Juráček napsal i režíroval. Středometrážní kafkovská vize stalinistické byrokracie Postava k podpírání (1963) je tím půlfilmem: natočil ho spolu s Janem Schmidtem a režii se na něm on, vystudovaný scenárista, teprve učil. Formanovský povídkový diptych Každý mladý muž (1965) natočil jako úkol v době základní vojenské služby a celý život jím trochu pohrdal. Teprve v enigmatickém Případu pro začínajícího kata (1969) stvořil Juráček svůj opus magnum.
Také ovšem cosi jako bludný balvan české kinematografie i svého rozháraného života, poznamenaného alkoholem, fenmetrazinem i vrozenými idiosynkraziemi. Balvan zrozený v samém závěru dramatické epochy šedesátých let, který se sice ještě dočkal premiéry, posléze však z distribuce tiše vymizel. Osobně a až intimně inspirovaná a po léta spřádaná autorská výpověď v něm přerostla ve věšteckou vizi společnosti řízené neexistující vládou a hroutící se postupně do svých horších dějin, která jako kdyby v metaforické poloze bezprostředně korespondovala s nástupem normalizace.
Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice
Přitom látka filmu se podle Juráčkových deníkových záznamů postupně vrstvila už od roku 1963, kdy si ujasnil základní souvislost svého nápadu na film Bytosti o „podivných lidech, jejichž příběhy nebudou mít ani začátek, ani konec“, se třetí částí utopického románu Gulliverovy cesty (1726) anglického prozaika Jonathana Swifta. „Tento film se velice podobá příběhu zvanému Cesta do Laputy a Balnibarbi, který vymyslel v roce 1720 Jonathan Swift,“ stojí dnes v úvodních titulcích. „Jestliže bude shledáno, že se J. Swift obrátil v hrobě, nechť mi jeho krajané odpustí. Pavel Juráček.“
Proč taková omluva ozřejmují hned první dvě z celkem dvanácti kapitol filmu, v nichž se poutník zašpérovanou českou krajinou propadá do snového a nepochopitelného světa svých fantazií, lásek, traumat a vin? „To jsem já, Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice, copak mě nepoznáváte?“ zapsal si v té souvislosti Juráček později, 9. 12. 1970, do deníku. Příbramská rodná ulice, chudobné dětství bez otce, jen s matkou servírkou, nesnadná „cesta tam“ talentovaného, ale zakomplexovaného mladíka na pražské výšiny, to všechno je tu zašifrováno.
Člověk a „jeho“ režim
Zrod scénáře i filmu zdržela vojna. Když se z ní Juráček v září 1965 vrátil, vrhl se do práce na Gulliverovi, jak látce začal říkat, s plnou vervou, ač byl zaměstnán i prací na scénářích pro jiné režiséry. Od roku 1962 jich prý napsal 14 nebo 15 a byl to právě on, kdo například dotáhl do realizovatelného konce scénář interaktivního projektu Kinoautomat – Člověk a jeho dům, který v režii Jána Roháče, Radúze Činčery a Vladimíra Svitáčka v roce 1967 slavil nebývalý úspěch na Světové výstavě EXPO’67 v kanadském Montrealu.
Když ale zhruba v téže době, po roce a půl či po dvou letech práce, scénář Gullivera dopsal, z jeho realizace sešlo. „ZAKÁZALI GULLIVERA,“ zapsal si do diáře 6. 2. 1967. Zákaz se týkal i připravovaných nových látek Jaromila Jireše a Evalda Schorma a vyšel rovnou od tehdejšího ústředního ředitele Čs. filmu Aloise Poledňáka, ačkoli uvnitř Filmového studia Barrandov (FSB) byl projekt už schválen. Patrně se tak stalo na přímý pokyn z ideologického oddělení ÚV KSČ, které se podobnými zásahy snažilo zchladit stoupající opoziční var ve společnosti. Celkem oprávněně si totiž mohlo příběh vykládat jako podobenství o zmírajícím novotnovském režimu.
Z Balnibarbi do Laputy a zpět
Hned první kroky Lemuela Gullivera (Lubomír Kostelka) po havárii auta na cestě neznámou krajinou provázejí totiž podivné úkazy. Některé mu evokují nervní obrazy vlastní minulosti, záhy se však ocitá v podivné zemi jménem Balnibarbi. V ní jako by čas šel pozpátku a panují tu nepochopitelná pravidla jednání, která jej neustále vystavují smrtelnému nebezpečí. Před veřejnou popravou unikne jen díky pozvání do hlavního města jménem Laputa, jež se vznáší vysoko na obloze. Na místě zjistí, že zemi už dávno nikdo neřídí, a skoro jen zázrakem se mu nakonec zdaří návrat domů, do idylické české krajiny s kapličkou na obzoru.
Zdálo by se, že reformní kroky „pražského jara“ roku 1968 odsunou vizi absurdně vyprázdněného přežívání, groteskních návyků a nezastíraného fízlování na vedlejší kolej. V jednotlivých scénách života v Balnibarbi a na Laputě jako kdyby však zároveň rezonovaly přímo ikonické dějinné situace 20. století: výslechy, politické procesy, veřejné popravy, demonstrace, směšnohrdinské výlevy odsouzených i ubohost soudců, ve starých týdenících se tu mihnou i reálné historické postavy. Asi právě tento obecný přesah vrátil po lednu 1968 látku znovu do hry a od 15. 5. 1968 začal i průzkum její realizace. Juráček pracoval na druhé verzi literárního scénáře, za kameramana budoucího filmu byl určen Jan Kališ, vedoucím produkce se stal Jan Balzer.
Vrány, štíři, vlci, ropuchy a netopýři
Přípravné práce k vlastnímu natáčení nastaly od počátku července 1968, včetně obhlídek v jižní Anglii a ve Francii, kde byl vytipován klášterní ostrov Mont Saint-Michel jako možná Laputa i cesta k zahraniční koprodukci. V srpnu měl Juráček hotový technický scénář, v němž je na začátku vlepena i fiktivní „balnibarská národní píseň“ Vstaň, bratříčku. Druhá sloka zní: „Vstaň, bratříčku, vstaň synečku / Budou tady za chvilečku / Vrány černé, vlci, štíři / Ropuchy a netopýři / Gloria aleluja, aleluja gloria.“ A vedle na titulní straně je hektickým Juráčkovým rukopisem připsáno: „Neboť vrány, štíři, vlci, ropuchy a netopýři reprezentují pět vstupitelských armád.“
Zrod filmu totiž teď zas zarazil 21. 8. 1968 vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy na území ČSSR. Přípravné práce byly přerušeny, ale protože už bylo utraceno přes půl milionu Kčs, od ledna 1969 se v nich navzdory okolnostem pokračovalo. Místo Ireny Greifové si Juráček vyžádal jako kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka, měnilo se i herecké obsazení. Teprve teď byl definitivně obsazen Kostelka do hlavní role, přestože byl dosud zafixován jako spíše komediální herec, už v průběhu natáčení nahradil Jiřího Valu v roli guvernéra Jiří Hálek. A měnil se samozřejmě i samotný natáčecí plán: původně se s natáčením mělo začínat v srpnu 1968, teď se začalo 5. 3. 1969 a končilo se 10. 9. 1969. A to už příběh Lemuela Gullivera začal dostávat znovu nový, nečekaně dráždivý a společensky provokativní význam.
Mlčící svědek labyrintu světa i duše
V realitě samé zapůsobil totiž film jako drtivá alegorie nástupu normalizačního bezčasí a kafkovsky odcizeného světa nesmyslné byrokracie. Juráček v postavě svého hrdiny, „mlčícího svědka“ okolního absurdního světa, stvořil podobného hrdinu jako ve svých předchozích dvou filmech. S Postavou k podpírání ho dokonce i přímo propojil epizodkou „muže s kočkou“, který byl v podání Karla Vašíčka jejím protagonistou. V Každém mladém muži byla prý zas unikavá vize ženství jediné dívky, která přijde na vojenský taneční večer, inspirována právě už vznikajícím Případem pro začínajícího kata, v němž se vtělila hned do dvou protikladných Lemuelových obsedantních vidin, Markéty (Klára Jerneková) a Dominiky (Milena Zahrynowská).
Jako zásadní se pro sugesci surreálného obrazu nepochopitelného labyrintu světa i vlastní Lemuelovy vykořeněné duše jevilo vytvoření iluze jakéhosi reálného a přitom zcela imaginárního světa. Ateliér v Hostivaři posloužil jen při pěti natáčecích dnech, jinak se točilo pouze v exteriérech a reálech, celkem 88 natáčecích dní. Bylo vyhledáno 127 exteriérových motivů, štáb absolvoval 131 stěhování, mezi lokace kromě Prahy (Arcibiskupský palác, Anežský klášter, Emauzy, Staré Město, Malá Strana ad.) patřil klášter Teplá, hrady Kokořín a Pernštejn, zámky Dobříš a Bratronice, Český Krumlov, starý Most, Duchcov, Roudnice, Plzeň, Líbeznice či Písek.
Míchačky filmové i politické
Už Juráčkova literární představa byla mimořádně komplikovaná, při samotném natáčení narážela pak jeho vize umělého filmového prostoru na hranice možného. Reálné lokace tu vytvářejí naprosto ireálný svět, a přestože Juráčkovy režijní zkušenosti nebyly velké, nedal si radit ani od zkušeného kameramana Kališe, trval na své obrazové představě včetně použitých triků, zejména v úvodu filmu. Snad jen při vedení herců si nebyl úplně jistý, ale tuto nesnáz překonávalo vědomí všech, že pracují na díle, které se zcela vymyká jak obsahem, tak formou snad všemu, co do té doby vzniklo, a nejen u nás.
Dokončovací práce na filmu probíhaly od září do prosince 1969, tedy už v období nástupu nového režimního vedení jak Čs. filmu, tak FSB. Šlo o střih Miroslava Hájka, postsynchrony celkem 101 rolí, nahrávky ruchů a „sférické hudby“ Luboše Fišera, jak ji definovali Antonín Matzner a Jiří Pilka, a o závěrečné míchačky. Podle svědectví Jana Balzera musel Juráček přitom už souběžně čelit při všech schvalovacích projekcích direktivám, co všechno má z filmu zmizet, bojoval však za každé slovo i scénu a film prý z devadesáti procent zůstal takový, jak si jej vysnil.
Cesta někam jinam
První kombinovaná kopie Případu pro začínajícího kata byla zhotovena 17. 12. 1969, 29. 12. byl film předán do distribuce Ústřední půjčovně filmů. Původní rozpočet 5,6 milionu Kčs vyskočil na 6,11 milionu, dnes by to bylo nejméně desetkrát tolik. Tedy dražší artový film – pro srovnání rotoskopický animovaný Alois Nebel (Tomáš Luňák, 2011) stál 80 milionů Kč. Premiéra proběhla 3. 7. 1970 v pražském kině Hvězda, dnes už neexistujícím, film se tam promítal asi čtrnáct dní a jeho projekce byly provázeny nejprve zaskočeným tichem, pak frenetickým potleskem, kterým publikum demonstrovalo svou sounáležitost s varovným obrazem země, která se vrací do své minulosti.
V poslední kapitole filmu, Cesta někam jinam, vyváží obecní blb Vyskoč (Jiří Hrzán) Lemuela Gullivera z Balnibarbi zpět do jeho domova, české krajiny. Ale i tu právě v reálu zalehla „balnibarská tma“ a „balnibarské mlčení“. Kam tedy ještě jinam poté, co byl film v lednu 1976 stažen z distribuce a spatřilo ho do té doby ani ne 28 000 diváků? Už v roce 1971 je Juráček vyhozen z FSB s odůvodněním, že „narušil svou činností socialistický společenský řád“, po podpisu Charty 77 odchází do SRN, odkud se po necelých šesti letech vrací jako vyhořelý člověk i umělec. Groteskním epilogem jeho artistní tvorby se stane v roce 1988 instruktážní film s pracovním názvem Revizoři, určený pro školení této profese v pražské městské dopravě. Cesta někam jinam se nepovedla a rakovina Juráčka skosí ještě před pádem československé Laputy. Jestli se od té doby změnila mentalita české Balnibarbi, zůstává otázkou.
