S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Dalším textem odpověděl Petr Dvořák, politolog, překladatel a editor Pravého břehu – Institutu Petra Fialy.

Kdo říká, že státy a národy jsou zbytečný konstrukt, mýlí se. Jasně že my Češi nemáme společnou krev, to si nechme do pověstí. Určitě ale sdílíme kulturu a jazyk, poznamenala nás společná historie. Díky ní jsme si navzájem podobní, ať se nám to líbí, nebo ne. A tuto zkušenost má smysl promítnout do podoby našeho státu. Ten stát teď má stoleté výročí, jeho samostatnost a svoboda sto let rozhodně netrvaly, dnes ale samostatný a svobodný je. To je samo o sobě důvodem k oslavě, a ještě více k bilancování. Nemá už cenu zamýšlet se nad tím, jestli by pro Čechy a celou Evropu nebylo lepší, kdyby byla přežila a postupně se reformovala monarchie, protože minulost už nezměníme. Má ale smysl podívat se na tu cestu a kam jsme po ní dospěli.

Československé a české století nabízí mnoho momentů, na které můžeme být hrdí, o tom teď určitě uslyšíme každý den. Nesmíme ale zároveň zapomínat na ta temnější období a ptát se, co mohli Češi a Slováci udělat jinak, aby byla temná méně. Je správné být hrdý, ale nesmíme při tom být nekritičtí, nesmíme přestat myslet a pochybovat. Věřím, že automatická hrdost na všechno české, včetně našich slabých stránek a selhání, nikam nevede. Je ale dobré mít rád svou zemi a třeba jí i něco obětovat. Ne nutně život či kariéru, ale třeba jen část svého času a energie: Chovat se slušně a vstřícně k ostatním. Neustoupit, když bude někdo silou posouvat hranice, co je ve společnosti přijatelné a co ne, jako to právě teď dělá česká vláda. Trpělivě vychovávat své děti k tomu, že to jde i lépe. Musíme usilovat o hrdou společnost se silnou a vzdělanou střední třídou, v níž bude každý člověk „hrdinou v záloze“, který se v běžném životě nemusí snažit o velké činy, což by ani nedávalo smysl, ale bude připravený v každodenních záležitostech – a třeba i v historickém okamžiku, který může kdykoli přijít – pokud možno neselhat.

Takže ano, těší mě, že po té cestě jdeme, ale myslím, že jsme zvlášť v těch posledních třiceti svobodných, bezpečných a bohatých letech mohli dojít dál, že jsme na sebe málo nároční. Je to vidět i na tom, koho si volíme. První a druhý muž ve státě dnes představují ten typ politiků, kteří lidem nabízejí jedinou perspektivu: O všechno se postarám, vy si vyberte tu nejsnazší cestu, o nic se nezajímejte, užijte si klídek a nestyďte se za to. Lákavé, ale neodpovědné. Nepochybuji, že lidé oba volili s nějakým pozitivním očekáváním, že chtěli udělat správnou věc, ale také si myslím, že velká část z nich nakonec dojde k tomu, že experiment se nezdařil.

I tak nás ale může mnohému naučit, protože i negativní příklad může mít pozitivní efekt. Třeba si Češi začnou víc uvědomovat, že politika v základu není nějaká lesní školka, že je primárně bojem o moc, že je nutně nelítostná, tvrdá a snad i špinavá, že přitahuje lidi s obrovskou chutí rozšiřovat moc, což je v pořádku, pokud jsou držitelé moci často konfrontováni s účinným protitlakem politických oponentů. Protože to je na funkční demokracii půvabné – ze souboje politiků těží občan. A vedle toho samozřejmě tolik záleží na kvalitě a zázemí liberálnědemokratických institucí, které mají chránit naše svobody a hlídat, zda všichni dodržují pravidla hry. Opravdu každý má možnost něco z toho ovlivnit. Každý se může svobodně rozhodnout, jaký standard bude vyznávat a vyžadovat po ostatních. Tahle nepříjemná fáze by nás proto mohla paradoxně posílit coby společnost hrdých lidí, kteří chtějí víc, a to nejen po svých volených zástupcích. Neměli bychom přijímat jako prostý fakt, že má politik osobní úspěch, ale ptát se, na čem a na čí úkor je ten úspěch založen. Musíme víc dbát o to, co má který kandidát za sebou. Uvědomujeme si třeba dostatečně, že ve volbách volíme toho, kdo bude rozhodovat a nést odpovědnost, pokud by byl český stát ohrožen?

Žijeme ve věku nepřetržitého proudění informací a neustálého posouvání hranic, což svádí ke klouzání po povrchu a apatii. Lidé si ale postupně uvědomí, že ne každá novinka je prospěšná, že je rozumné ponechat si z každé fáze naší historie to, co se v ní nejvíc osvědčilo. Budeme muset chtě nechtě zpomalit a promyslet, jaké nároky na nás ten náš vlastní stát vlastně klade, s čím se spokojíme a co už nebudeme tolerovat. Čekám drsné vystřízlivění následované katarzí a nadějí do dalšího století. Dobrý plán pro příštích 20 let, ne?

Revue Forum Banner
Petr Dvořák
Petr Dvořák
Editor Pravého břehu
Další články autora