Komentátoři si nějak nevšimli, že první Babišova věta po jmenování jeho druhé vlády byl jakýsi slib: „Slibuji, že naše vláda bude především bojovat za bezpečnost naší země, a to nejenom u nás, ale především budeme bojovat proti ilegální migraci…“ Takže Babiš nenechal nikoho na pochybách, dvakrát použil slovo především, především budeme bojovat proti nebezpečí, které nám zřejmě akutně hrozí od nelegálních migrantů. Člověk by očekával, že hlavním úkolem jakékoli vlády je starost o řádný chod státu, ale to je u nás až ve druhé řadě.

Také v Rakousku (v úterý 26. června) demonstrovali, jak odteď s migranty zatočí. Na hlavním hraničním přechodu se Slovinskem uspořádali cvičení, kterého se zúčastnilo 500 policistů a 220 vojáků, včetně nové speciální jednotky Puma. Vztyčovali bariéry a bránili v průniku hordě migrantů, představovanou ovšem najatými rakouskými dobrovolníky, převážně studenty. Novináři si všimli, že pokyny z megafonu byly v němčině, které budou migranti sotva rozumět, a že mezi těmito falešnými migranty, kteří dělali rámus na druhé straně bariéry, byly i světlovlasé ženy, měli je prý aspoň našminkovat. To už je ale jen vada na kráse jinak jistě působivé demonstrace, že teď to bude jinak než před třemi lety.

U nás se asi brzy taky můžeme těšit na podobnou show, i když možná to bude na hranici s Německem, když hned po zmínce, že by Německo mohlo vracet migranty do prvních bezpečných zemí, odkud přišli, svolal bezpečnostní radu státu. Babiš ovšem ví, jak na to: australský model, migranti se soustředí na nějakém odlehlém ostrově a odtamtud buď sami odejdou, nebo tam shnijí.

V Babišově pojetí je tím ostrovem pobřeží Libye nebo Tuniska, kde by se měly vytvořit jakési tábory, ve kterých by se migranti, asi za peníze EU, soustředili a na moře už by nemohli vyplout. Pak zase připomněl Ellis Island, ostrůvek, na kterém bývali od roku 1892 soustřeďováni a prověřováni přistěhovalci připlouvající do USA. To ovšem není dobrý příklad – Ellis Island byl jen přijímací stanicí, kde přistěhovalci strávili sotva pár hodin a po prověření pokračovali do Států. Říká se, že až 100 milionů Američanů může vystopovat své předky, kteří tudy prošli. Jen malé části imigrantů byl vstup do Států odepřen.

My ovšem máme usnesení vlády, že nepřijmeme ani jednoho migranta, takže tento příklad jako řešení nesedí. V úvahu tedy přicházejí nějaká třídicí střediska na pobřeží severní Afriky. Tam by se vyhledali ti, kteří mají nárok na azyl, a ostatní – co s nimi? Myslí si Babiš, že by se vydali zpátky do svých domovů někde v Čadu, v Eritreji nebo v Senegalu? Ostatně, jaká je naděje, že se taková střediska podaří někde v Libyi nebo v Tunisku zřídit? Libye je rozpadlý stát, v němž různé úseky pobřeží podléhají různým politicko-vojenským správám, které mezi sebou bojují. Jsou tam podmínky pro nějakou rozumnou dohodu? Těžko. Tunisko je sice proti Libyi stabilizovaný stát, ale už s ohledem na svůj ochablý turistický potenciál se také bude zdráhat takové středisko na svém území zřídit.

A pak je tu zásadní otázka: i kdyby se to podařilo, co s těmi, kteří nárok na azyl v EU nebudou mít – a bude jich jistě většina – kam půjdou? Vydali se na dlouhou a nebezpečnou cestu, jejíž většinu už mají za sebou. Podívejme se na mapu – ze zdrojových zemí migrace, jako jsou Somálsko, Eritrea nebo Jižní Súdán, je to na severní pobřeží Afriky mnohonásobně dál než odtud do Evropy. O moc blíž to není ani ze zemí Západní Afriky.

Mají za sebou dlouhou cestu nebezpečnými pustinami, na korbách přeplněných náklaďáků nebo i pěšky, od jednoho špinavého tábora plného mazaných převaděčů k dalšímu. I kdyby EU byla ochotna zorganizovat letecké mosty do zemí původu, vlády většiny cílových zemí nebudou nijak nadšeny, že by své občany měly přijmout zpět, a dohody se nepodaří dosáhnout.

Pobřeží Libye nebo Tuniska je už poslední zastávkou před konečnou, a migranti se nebudou chtít vzdát naděje, že se až na konec, do vysněné Evropy, dostanou. O něco účinnější by bylo zastavit migranty už na jižních hranicích Libye nebo Alžírska. Alžírsko už migranty, kteří se pokoušejí dostat k moři přes jeho území, vrací do Nigeru.

Právě v těchto dnech vydala Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zprávu, upozorňující na to, že alžírské orgány vysazují ilegální migranty na svých jižních hranicích uprostřed Sahary, odkud mají dojít na nejbližší nigerskou pohraniční stanici pěšky. Je to asi 15 km, ale pro vysílené a dezorientované uprchlíky je i to příliš. Slunce nemilosrdně pálí, voda nikde, stín nikde, a vlastně ani cesta nikde, stopy transsaharských náklaďáků se rozbíhají do širokého vějíře, silnice v našem slova smyslu neexistuje, orientační body žádné.

Katastrofa, která teď konečně pronikla do evropských sdělovacích prostředků, a to jen proto, že IOM má v oblasti své lidi. Jak to vypadá na té větvi migrační cesty, která míří z Nigerského Agadezu do Libye, nevíme – pracovníci IOM tam asi nejsou. Ale může to být ještě horší. Z Agadezu, který je křižovatkou migračních cest a centrem špinavého obchodu s uprchlickou bídou, je to na libyjské hranice ještě asi 1000 km pouští, většinou bez pořádné silnice, bez základen, kde by se aspoň dala doplnit voda. Přesto tudy zřejmě proudí nejvíc uprchlíků, zvlášť když začíná být jasné, že cesta přes Alžírsko je uzavřená.

Evropská unie by vlastně měla být Alžírsku vděčná, že migranty přes své území nepouští, i když způsob, jakým jsou migranti vraceni do Nigeru, je nehumánní. Taky se ale nikde nedočteme, že by z Alžírska nějaké čluny s migranty vyplouvaly. Rozpadlá Libye ovšem nikomu překážky neklade a po silnicích, vybudovaných už za Kaddáfího a vedoucích hluboko do pouště se už k moři dá dojet rychle. Ochotných pašeráků lidí je tam zřejmě dost.

A tak obchod s lidmi na libyjském pobřeží jen kvete a přeplněné čluny stále vyplouvají. Ovšem ani Niger – nebo v menší míře Čad, který také sousedí s Libyí, – není zdrojovou zemí většiny migrantů. Zdrojových zemí je mnoho, v některých z nich není stabilní vláda nebo se tam skutečně bojuje. Kořeny zla jsou ale tam. A na to zatím nemá recept nikdo.

Problém je tedy daleko hlubší, než se asi jeví Babišovi, a sběrná střediska na pobřeží Středozemního moře nemohou být řešením. Na druhé straně ovšem tvářit se, že hlavní úkol, který před naší republikou leží, je čelit ilegální migraci a to je především nutno řešit, a jedině já vím, jak na to, je nechutný populismus a Andej Babiš se svým hodnocením naléhavosti problémů řadí hned vedle Tomia Okamury. Je to starý osvědčený systém: Když si nevíš rady se svými vlastními problémy (zneužívání dotací, neústavní vznik vlády atd.), odvrať pozornost k vnějšímu nepříteli.

Za komunistů to byli ti prohnilí kapitalisté. Teď máme kapitalistu v čele vlády a tím nepřítelem, který bytostně ohrožuje náš stát, jsou pro změnu afričtí a asijští migranti. Na část veřejnosti, která možná živého černocha v životě ani neviděla, to zřejmě zabírá.