Již vloni stanul Alexej Fadějev před Městským soudem v Praze za vojenské aktivity na Donbasu (27. 7. 2020) FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
V Česku žijící Bělorus, bojující u tzv. separatistů na ukrajinském Donbasu, má skončit na 21 let ve vězení. Když si dvaačtyřicetiletý Alexej Fadějev koncem července vyslechl u Vrchního soudu v Praze rozsudek, jehož výše by slušela i otrlému vrahovi, zavládlo mezi mnoha lidmi dobré vůle, ale i místními proevropskými Ukrajinci jakési nadšení: Bravo, tak se na ně musí! Nevyměnili jsme však spravedlnost za sebeklam?
Fadějev se v minulosti několikrát vypravil na Donbas, aby tu vypomáhal ozbrojeným složkám takzvané Doněcké lidové republiky. Svou úlohu před soudem pojednával s ostýchavou skromností: měl tam plnit jen podřadné práce, aniž by si „vystřelil“.
Tuto obhajobu mu ovšem zkomplikovala usvědčující videodokumentace, zachycující obžalovaného při činnostech na hony vzdálených škrábaní brambor v kuchyni – při obsluhování granátu a protitankové střely.
Fadějev a čeští bojovníci na Donbasu
Obžaloba, jíž nakonec soud vyšší instance vyhověl (původně dostal viník od Městského soudu v Praze jen čtyři a půl roku), následně přesvědčila soud o tom, že Fadějev se přímo zapojil do bojů „v úmyslu aktivně podpořit separatistické skupiny na východě Ukrajiny, které usilují o odtržení od Ukrajiny a vytvoření samostatného státního útvaru, tzv. Doněcké lidové republiky“.
Fadějev se stal dalším z řady jedinců podobného ražení, kteří se ocitli na lavici obžalovaných. České soudy vynesly „za Donbas“ rozsudek už v případě vojáka Erika Eštua z proruské domobrany vystupující pod jménem Českoslovenští vojáci v záloze za mír, který vyvázl jen s podmínkou za „službu v cizích ozbrojených silách“ (a byl degradován na vojína).
Zatímco jistý Pavel Kafka z Českých Budějovic se z podobné benevolence za „účast na organizované zločinecké skupině“ netěšil dlouho – Vrchní soud mu nakonec vyměřil tři roky žaláře. Fadějevovým „teroristickým“ předchůdcem je pak muž, který se nástupu patnáctiletého trestu vyneseného loni v prosinci prozatím vyhýbá jako uprchlý.
České bezpečnostní složky zasluhují za svou pečlivou práci, která všem uvedeným „dobrodruhům“ zkomplikovala život, plné uznání. Alexej Fadějev je jedním z oněch drobných dělníků zla, kteří činí současný svět tak nesnesitelným. Zastávat se takového člověka je dost nevděčný úkol, nelze se ho ale zříct. A to přesto, že zainteresovaná ukrajinská veřejnost aplauduje důslednosti, s jakou jsou u nás podobné případy ve srovnání se světem dotahovány do konce.
Problematičnost rozsudku lze odvozovat hned ze dvou rovin. Ta první je právní. Verdikt má působit impozantně svou drakoničností; přitom nakládání s pojmem terorismus je tu trochu kýčovitě přepjaté. Fadějev stanul v poli proti ukrajinským silám. Nehovoří se o tom, že by záměrně útočil na civilní cíle jako náš důchodce Jaromír Balda (dostal čtyři roky).
Přes veškerou odpudivost svého počínání jsou samozvaní vládci Donbasu ozbrojenou formací a utkávají se s Ukrajinci v regulérních, jakkoli zákeřně vedených střetech. Tolik k jakémusi základnímu vymezení modu operandi.
Vytěsněná ruská válka proti Ukrajině
Závažnost celé věci ovšem tkví v jejím přesahu. Obžaloba nemohla Fadějevovi klást za vinu terorismus, aniž by se uchýlila k definici toho, co se na východě Ukrajiny již osmým rokem odehrává. Bělorus se podle ní spřáhl se „separatisty“ a „organizovanou zločineckou skupinou“ (za to dostal ještě „nášup“), což jsou pojmy běžně označující samostatné, na vnějších silách nezávislé entity.
Z úst žalobců tím bezděčně zazněl výklad shodný s legendou, jíž Kreml od začátku ukrajinského krveprolití krmí svět, aby zakryl, že donbaská „rebelie“ se od počátku nese v jeho rafinované režii.
Kdo už zapomněl na ruské „vojáky na dovolené“, sestřelený civilní letoun a celý ten trvalý refrén „Ich tam nět“ („Žádní tam nejsou“), když šlo o to zalhat přítomnost ruských vojsk na území Ukrajiny?
Od okamžiku, kdy byl v srpnu 2014 nadějný ukrajinský nástup proti „separatistům“ sražen přímým ruským úderem, začalo být zřejmé, že každý náš desperát typu Fadějeva pojede na Donbas porušovat paragraf 321 – služba v cizích ozbrojených silách. Netřeba zdůrazňovat, v čích.
Aby z toho Fadějev nevyvázl tak lacino (nejvyšší sazba za paragraf 321 činí pět let), dikce pražského rozsudku tuto záludnost ruské hybridní agrese pominula a přiznala tím „separatistům–teroristům“ fakticky status autonomních aktérů.
Ozbrojenci, kteří už osmým rokem zabíjejí ukrajinské obránce, jsou přitom jistou měrou i ukrajinskými občany (hovoří se o členech drogového podsvětí a jiných elementech), svedení vlastními představami a nenávistí k prozápadnímu kurzu země.
Ale zdaleka jim nejde, jak ukázaly mnohé jejich zmatečné deklarace, o bezvýhradnou samostatnost. Moskva to včas zarazila. A především jsou organizovaným, promyšleně řízeným nástrojem ruské státní politiky. Nemá cenu se tvářit, že jejich akce a zločiny se odehrávají mimo vůli a kontrolu vládců Ruské federace.
Morálně vzato to terorismus je. Ale v právnickém vymezení rozsudku z toho jeho pravý původce vychází bez poskvrny. Přestaňme si lhát, neboť Fadějev fakticky sloužil v ruských ozbrojených silách (a je zajímavé, že Eštuův případ byl vyhodnocen právě jako služba v armádě cizího státu, ačkoli status Doněcké lidové republiky zůstával vždy týž).
Nemá české občanství a nemohl se tím tedy vůči Česku ničím provinit. Není důvod, aby se v naší zemi zdržoval dalších 21 let. Dávalo by smysl, kdyby se v ní po odpykání jiného, dosavadního trestu zdržel nanejvýš pár minut a pak byl vyexpedován někam, kde nemají dost vlastních zrádců. U nás je v tomto ohledu již obsazeno.
Naši proruští vlastizrádci
S tím souvisí druhá, etičtěji zaměřená námitka. Český přístup k ukrajinské otázce se dlouhodobě vyznačuje morálně pochybnou ambivalencí. Tato země, sama historicky zraněná ruskou rozpínavostí, trpí ve svých vrcholných institucích proruské vlastizrádce a média tu již osmým rokem směšně hloubají nad tím, jakže to s tím Donbasem vlastně je.
Pojem „separatisté“ se stal jakousi bezpečnou novinářskou zárukou, jak referovat a neriskovat.
Psát o ruských hybridních silách by v českém prostředí, dlouhodobě zpracovávaném, pokud jde o Rusko, zaklínadlem mediální „vyváženosti“ a tomu odpovídajícím matoucím slovníkem, vzbudilo rozruch a možná i pobouření.
Delegace našich politiků jezdí na Krym i na Donbas, aniž by se od podobných gest vládní koalice distancovala, zpravodajství běžně nabízí prostor osvědčeným dezinformátorům. Tato země nebyla schopna ani s dostatečnou razancí reagovat na první teroristický útok spáchaný cizím státem na svém území.
Tím vším se chce říct jedno: boj za Ukrajinu a životy jejích obránců je u nás třeba vést slovem a perem. Za nedouctví a neprofesionalitu neposílat do Valdic, ale do háje. Rolí policie a justice je potom všímat si mnohem razantněji těch, kdo na rozdíl od pana Fadějeva neohrožují prací pro Rusy jen Ukrajince kdesi na východě, nýbrž ohrožují nás.
A je těžké zaplašit podezření, že jeden marginál si to má vlastně odsedět za ně – a tak trochu za nás všechny.
David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia připravuje k vydání jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
