Probudí se Evropa? Úskalí rozdílné bezpečnostně-politické strategie USA a Evropy

Wikipedia

Evropa v noci – probudí se? | FOTO: Wikipedia

Byli jsme toho v posledních letech svědky několikrát. Amerika a Evropa se rozcházejí v přístupu k zásadním otázkám globální bezpečnostně-politické scény. Týká se to Íránu a tzv. „jaderné dohody“, Turecka a jeho vpádu do severní Sýrie, soupeření s Čínou v ekonomické, technologické či bezpečnostní oblasti, dalšího zpřísňování protiruských sankcí, přístupu ke Kubě, událostí v Hongkongu, Běloruska, izraelsko-palestinské koexistence, výše obranných rozpočtů v rámci NATO, poskytnutí zbraní Ukrajině a podobně. Nelze si nevšimnout toho, že společným jmenovatelem těchto rozporů je rozdílný přístup k „silové politice“.

Robert Kagan, přední americký intelektuál a někdejší poradce senátora Johna McCaina, kdysi prohlásil: „Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše“. Myslel tím to, že americký a evropský pohled na použití síly se dost liší. Transatlantické přestřelky jsou skutečně stále častější a příčin může být vícero. Určitě to není jen tím, že si evropští lídři nerozumí se stávajícím americkým prezidentem. Významnou úlohu hraje fenomén rostoucího rozdílu ve strategické doktríně Spojených států a Evropy.

Když Rusko ilegálně anektovalo Krym a zahájilo vojenské operace na východě Ukrajiny, reagovaly obě strany Atlantiku úpravou struktury svých vojenských sil a zavedením ekonomických sankcí. Zatímco Spojené státy šly ještě o krok dále a korigovaly i svou základní strategickou doktrínu, v Evropě se nic podobného nestalo. Doktrinální dokumenty rozhodujících evropských států vykázaly pouze taktické, nikoliv však strategické posuny.

Texty nové americké Národní bezpečnostní strategie (2017-National Security Strategy), Národní obranné strategie (2018-National Defense Strategy) či jaderné doktríny (2019-Nuclear Posture Review) představují významný posun v americkém strategickém myšlení i v realizaci bezpečnostní politiky. Poprvé od útoku na newyorská „dvojčata“ v roce 2001 nestojí ve středu pozornosti teroristé, nýbrž „nepřátelé“ a „soupeři“ Ameriky. Uvedené strategie zmiňují hned čtyři: Rusko, Čínu, Írán a Severní Koreu. Spojené státy otevřeně deklarují odhodlání jednat z pozice síly s těmi, kdo se vědomě chovají jako jejich nepřátelé. Podle nové americké doktríny je třeba přehodnotit politiku „dohadování se“ („engagement“) s protivníky. Tato taktika byla přitom důležitým nástrojem předchozí americké administrativy a je stále významným elementem politických a bezpečnostně-politických strategií většiny evropských států i samotné Evropské unie. Často u nás v Evropě slyšíme: „Musíme s Ruskem udržovat přátelské vztahy, musíme vést dialog s Čínou…“ Mezi Evropou a USA vzniká poměrně významný konceptuální rozdíl v přístupu k řešení závažných mezinárodněpolitických problémů.

Podívejme se na tři principy nové americké doktríny, které tento konceptuální rozdíl jednoznačně demonstrují:

1) Mír prostřednictvím síly

Znamená to například uplatnění ekonomických sankcí jako účinného nástroje zahraniční politiky. Americké sankce jsou přímo spojené s konkrétními zahraničněpolitickými agendami a jsou velmi dobře strukturovány. Sankční opatření jsou rozdělena na ta, která po schválení Kongresem automaticky vstupují v platnost, a taková, jejichž implementace vyžaduje další rozhodnutí exekutivy. Může jít o sankce finanční, technologické, sektorové a rovněž personálně zacílené. Jejich účinnost zvyšuje značná americká flexibilita v jejich zavádění i odvolávání a síla amerického soudního systému pro jejich vymáhání. Viděli jsme to nedávno. Když přistával viceprezident Mike Pence v Ankaře na jednání s tvrdohlavým Erdoğanem, útočícím bez milosti na sousední Sýrii, už si v kapse vezl cílené sankce na tři turecké ministry a produkci turecké oceli. To se pak jedná jinak. Evropa za tu dobu nestihla v reakci na tureckou bleskovou invazi učinit vůbec nic nebo téměř nic.

„Mír prostřednictvím síly“ spočívá kromě sankcí také ve výši a struktuře obraného rozpočtu. Na něj je americký daňový poplatník ochoten dlouhodobě dávat více než 3 % HDP. To je v Evropě něco zcela nemyslitelného.

2) Změny v jaderné strategii a architektuře odstrašení

Spojené státy deklarují potřebu reagovat na překotný vývoj bezpečnostní a obranné strategie nepřátel Ameriky a jejich rozvíjející se vojenské schopnosti. Rozhodly se pro větší integraci konvenční a jaderné odstrašovací schopnosti svých ozbrojených sil. Právě proto, že vidí nutnost překonat nepřítele nejen technologicky, ale také porazit jeho strategii. Pokud nepřítel, například Rusko, používá hrozbu jadernými útoky jako běžnou součást své nátlakové strategie, je třeba na to adekvátně reagovat. Celý svět přece viděl, že Rusko hrozilo mobilizací svých jaderných sil v době krize na Krymu a východní Ukrajině. Nadále při pravidelných vojenských cvičeních simuluje jaderné útoky na Polsko či Švédsko (!). To opravdu není legrace. V Evropě si zatím nikdo netroufl vážně otevřít téma nutných úprav jaderné strategie Západu. Uvědomme si přitom jednu zásadní věc. Odstrašení nepřítele, a to i za pomoci jaderné síly, potřebujeme nikoliv proto, abychom hned bojovali, ale právě proto, abychom bojovat nemuseli. Například hrátky německé levice s nápadem, že bychom měli být v Evropě „nuke-free“, tj. bez jaderných zbraní, jsou velmi nebezpečnou fantasmagorií.

3) Namísto terorismu soupeření mocností

Přijetí konceptu „soupeření mocností“ jako určujícího faktoru globálního uspořádání změnilo přístup Spojených států k některým regionům. Nejenom na Blízkém východě je spojen s metodou „offshore balancing“, což lze volně přeložit jako „vyvažování zpovzdálí“. Příkladem její aplikace je Sýrie. Spojené státy zde udržují omezené síly v řádu stovek vojáků, jejichž zadáním je bránit návratu teroristů ISIS do země. Zároveň zde dohlížejí nad stabilizačními a bezpečnostně-ekonomickými projekty, přičemž tak udržují silný tlak na režim Bašára Asada. I nadále probíhá spolupráce amerických sil s kurdskými milicemi (YPD/PYD) a USA komunikují s Tureckem ohledně tzv. bezpečných zón, kam je Asadovu režimu jednoduše zapovězen přístup. Zároveň si Spojené státy udržují připravenost okamžitě zavést ekonomické sankce vůči kterékoliv zemi v regionu, která by začala Asada podporovat. Podstatné je, že tato strategie je doprovázena schopností Spojených států v případě potřeby rychle ovládnout vzdušný prostor nad Sýrií a kineticky zde zasáhnout (pomocí raket nebo speciálních jednotek) ze svých lodí rozmístěných v oblasti.

To, co Spojené státy takto činí v Sýrii, Afghánistánu či Iráku, je v Evropě mylně považováno za „stahování se USA“. Ne, to není stahování, nýbrž právě „vyvažování zpovzdálí“. Jde o šetření zdrojů. Od konce druhé světové války bylo základem americké globální strategie udržování takových vojenských sil, aby Amerika dokázala vést dvě války najednou: jako například v letech 1941–1945 zároveň v Evropě a v Pacifiku. Dnes už tuto schopnost USA pomalu ztrácejí. Nemusí se nám to líbit, ale aplikace „šetřící“ strategie je a bude realitou. Nemá smysl nad tím lamentovat, je ovšem třeba tomu přizpůsobit naši vlastní strategii. Například pokud Evropa nebude mohutně investovat do námořních kapacit, bude vojensky stále více marginalizována…

Jaká byla reakce na přelomový rok 2014 v Evropě? Ve francouzských strategických dokumentech je jako priorita č. 1 stále uveden boj s terorismem, zejména s tím, jenž má kořeny v Africe. Německá doktrína je postavena na konzervativním přístupu s důrazem na zachování stávajících bezpečnostně-multilaterálních rámců. Britové se v posledních letech soustřeďovali na modernizaci některých svých sil, včetně jaderných, jenže po odchodu z EU jsou zcela vytíženi uskutečňováním své koncepce „Global Britain“.

Základní dokument NATO, tzv. Strategický koncept, je datován rokem 2010. Nejdůležitější koncepční dokument definující alianční politiku obrany a odstrašení (Defence and Deterrence Posture) je z roku 2012 a na první pohled je značně zastaralý. NATO má podle něj například usilovat o spolupráci s Ruskem v oblasti budování jednotné protiraketové architektury v Evropě (!). S tím Ruskem, které nacvičuje konvenční a jaderné raketové útoky na evropská města?

Závěrem: Probudí se Evropa?

Funkčnost transatlantické vazby hraje pro Českou republiku, stejně jako pro celý svět, zcela zásadní roli. Nová americká doktrína se nemusí všem líbit. Hovoří jasně o tom, že Spojené státy budou vždy za svého klíčového spojence považovat Evropu. Však nám také laskavý americký daňový poplatník poslal na posílení bezpečnosti naší části Evropy v rámci tzv. Evropské odstrašovací iniciativy 3,4 miliardy dolarů v roce 2017, dále 4,8 miliardy dolarů v roce 2018 a v loňském roce dokonce 6,5 miliardy dolarů.

Netvrdím, že jsou Američané ve všem a vždy nejchytřejší. Naprosto však souhlasím s tím, že „engagement“ soupeřů nefunguje. Lze snad uvést jeden jediný příklad z historie, kdy fungoval? Na Kubě, v Bělorusku, Rusku, Íránu, v Severní Koreji nebo Číně? Nikoliv! Když vůči těmto zemím nastavíme příznivý kurz a kšeftujeme s nimi, nevede to ke změně jejich vnitřních poměrů.

Nebýt v minulosti prezidenta Trumana, který v době obrovské konvenční převahy SSSR nad Západem prohlásil: „Už mám dost konejšení Sovětů“, možná by Západ tahal za kratší konec už na samém počátku studené války. Kdyby nepřišel v roce 1981 Ronald Reagan, který neváhal nazvat SSSR „říší zla“, mohlo k sametové revoluci a rozpadu sovětského impéria dojít o mnoho let později. Profesor Vladimír Nálevka, můj učitel na pražské filozofické fakultě, říkal: „Po letech neplodného ‚détente‘ za Forda a Cartera přišel do Bílého domu westernový herec a uzbrojil Sověty k smrti.“ Ta věta mi zní v uších dodnes. Za dvacet let v diplomacii jsem nezaznamenal nic, co by mi její moudrost nějak vyvrátilo.

Považuji za téměř jisté, že pokud bude přístup USA a Evropy vycházet z odlišných doktrinálních postulátů, budou se konflikty a nedorozumění opakovat. Mnoho na tom nezmění ani eventuální příchod Joea Bidena do Bílého domu, v nějž doufá řada Evropanů. Na začátku by patrně provozoval anti-Trump agendu, návrat k naivní politice Baracka Obamy ovšem možný není. Svět se totiž změnil. Pokud si to Evropa včas neuvědomí, bude to mít pro ni dalekosáhlé následky.

Autor je bývalý diplomat, nyní působí jako vedoucí Programu bezpečnostních strategií bezpečnostního centra Evropské hodnoty a poradce předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner