Proč jsme v roce 1990 tu stranu bolševických parchantů nezrušili? Protože to nešlo

F24/ČT

Měla se po listopadu 1990 zrušit komunistická strana? A že se nezrušila, mohou za to Havel, chartisté a bývalí komunisté? Nebo to bylo spiknutí komunisticko-estébáckých struktur? Nebo všechno dohromady?

Aktuální podnět z posledních dní: „Po téměř pětatřiceti letech policie obvinila trojici bývalých členů komunistické policie. Podle vyšetřovatelů měli v roce 1982 vyhrožovat zabitím lékaři a tehdejšímu disidentovi ze severu Čech v případě, že neemigruje. Muže, který veřejně prezentoval své protitotalitní názory, komunisté vyhodili na hodinu z ordinace. A protože veřejně odsoudil i násilné potlačení hnutí Solidarita v Polsku, hrozili mu smrtí, když se nevystěhuje. S rodinou v roce 1983 nakonec emigroval do Německa.“ (aktualne.cz)

Je paradox, že máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který se dopustil mnoha zločinů, jen se nějak příliš často nepovedlo najít ty zločince. Abychom byli spravedliví, něco se přece jen stalo. Komunistické zločiny se stále přesněji mapují. I přes ztracené dokumenty a neochotu pamětníků (a strůjců) vypovídat víme všechno podstatné. Došlo u nás k rozsáhlým restitucím ukradeného majetku, která byla rozsáhlejší než jinde, pokud vůbec někde byla. Bývalí komunisté jsou dotlačeni aspoň k tomu, že mají potřebu své stranictví všelijak trapně omlouvat (Babiš: Chtěla to maminka. Jan Keller: Choval jsem se pravicově. Myslel jsem jen na sebe.) a dobře vědí, že se nemají čím chlubit, i když jejich postoj ke světu se nijak nezměnil. Několik lidí bylo odsouzeno, například krvavá prokurátorka Polednová Brožová, zatvrzelá stařenka, která nikdy neprojevila sebemenší lítost nad svou účastí v procesu s Miladou Horákovou.

Jenže tu chybí společenská katarze. Žádná obdoba norimberského procesu, žádné velké ryby za mřížemi. Buď před soudem pachatelé vůbec nestanuli, nebo se mu úspěšně vyhýbali, jak to činil třeba Grebeníček starší, který unikal tak dlouho, až skončil před Božím soudem, který se nezakecá. Jenže my bychom potřebovali pozemskou spravedlnost, protože žijeme v tomto čase. Takhle to vypadá jako hrozný precedent. Pokud někoho nezabijete vlastní rukou, nebo zabijete a nejsou svědci ochotní to dosvědčit, pokud jste byli aktivní udavači a estébáci u soudu řeknou, že si do spisů vymýšleli, nic se vám nestane. Stačí na to mít jen dost času.

Bylo by to jinak, kdyby se někdy v roce 1990, ještě před prvními svobodnými volbami zrušila komunistická strana? Možná. Problém je v tom, že ji fakticky dost dobře zrušit nešlo, i když to zní někomu nepříjemně.

Advokát Tomáš Sokol, počátkem devadesátých let ministr spravedlnosti České republiky, to shrnul ve svém blogu na Aktualně.cz v květnu 2010. (Nechme stranou činnost Tomáše Sokola a skladbu jeho klientů, to je jiné téma.)

„Na začátku roku 1990 to pro pozorovatele z ulice vypadalo, že KSČ léta nedožije. Příznivci jejího zákazu dost nekompromisně tvrdí, že se to mělo udělat stejně, jako s NSDAP v Německu. Ne, že by tu nebyla podoba, pokud jde o zásluhy, ale tak jednoduché to zase nebylo. Německo bylo po skončení války okupováno Spojenci. Ti nemuseli brát na nic ohled, ze všeho nejméně na demokracii, která nebyla, a mohli zakázat, co se jim nelíbilo.

Československo v listopadu 1989 nikdo neokupoval či neosvobodil. Totalitní režim se rozpadl a na základě dohod se začal transformovat v demokracii. Dohod, kde na jedné straně byla KSČ.“

V tom byl ten zádrhel, že tu nebyl onen „pevný bod ve vesmíru“, který chtěl Archimedes, aby mohl pohnout zemí. Jenže nebyl a není, takže se zemí pohnout nelze. Situace byla podobné té příhodě o baronu Prášilovi, který se z bažiny sám vytáhl za vlasy. Chyběla vnější síla, která by byla schopna komunisty zrušit a vnitřní síly zas tak silné nebyly.

V předlistopadovém Československu bylo jeden a půl členů komunistické strany, deset procent obyvatel. Přičtěte si k tomu členy rodiny a přátele a známé, kteří by nebyli pochopitelně nakloněni ani k šibenicím a zavírání, ani k ráznému zrušení KSČ.

V roce 1990 dostala KSČ, aniž si troufla krom pár letáčků na nějakou kampaň, 997 919 hlasů, tedy 13,8 procenta. Bylo to překvapivě mnoho, ale soudilo se, že komunisté časem vymřou a ztratí sílu. Výsledkem je, že mají podporu více méně pořád stejnou.

„Zrušit asi 4,5 % voličů jejich politickou stranu by představovalo z hlediska funkční demokracie zjevný problém,“ píše Sokol. Je to pravda? To záleží na posouzení každého, když ale mluvíme o první polovině roku 1990, nebylo to prakticky možné. Nebyla totiž síla, která by to udělala.

Sokol píše: „V demokratické společnosti se nestane nic, k čemu by nebyla dostatečná politická vůle. Tedy vůle, která při hlasování zvedne ruku potřebné většině zákonodárců. A samozřejmě také vůle, která těm poslancům vůbec navrhne, aby o něčem hlasovali. Taková vůle se v tehdejším Československu neprojevila, lze-li to tak říci, dokonce ani náznakem. Jak jsem uváděl, hlavní příčinou zřejmě byla nechuť špinit si s něčím takovým ruce v situaci, kdy se předpokládalo, že KSČ ukázněně uhyne na nedostatek voličů.“

Nebyl to tedy problém Václava Havla, ale celkové podoby společnosti a tehdejších politických institucí.

Zákon č. 15/1990 Sb., o politických stranách, se zabýval vznikem nových stran, ale neřešil rušení stran. Změna vedoucí ke zrušení komunistů by musela projít legislativním procesem ve federálním shromáždění, kde sedělo hodně komunistů a bývalých komunistů a demokratů, kteří si mysleli, že strana stejně časem zanikne na obecný nezájem. Neměli jsme Ústavní soud. Na ostatních soudech seděli komunisté a bývalí komunisté. Byli všude a všechny odstranit nešlo, jen ty nejzprofanovanější. Komunisté byli stále ve vedení armády a policie, estébáci pilně skartovávali, co šlo, a přemýšleli – ti schopnější a chytřejší –, jak proniknou za nových poměrů do byznysu.

Premiérem byl Marián Čalfa, ministr bývalé komunistické vlády, který hbitě ze strany vystoupil a získal si Havlovu důvěru, protože to byl zřejmě jinak schopný technokrat, bez jakých není činnost státu možná. Předsedou federálního shromáždění byl Alexandr Dubček, bývalý první tajemník KSČ, který byl pořád doma i v zahraničí legendou, které neuškodilo ani to, že podepsal pendrekový zákon, podle kterého se v srpnu 1969 mlátili lidé a který si celou dobu normalizace udržoval od veřejného vystupování odstup. Šéfem Československé televize se stal bývalý komunista Jiří Kantůrek, manžel disidentky a bývalé komunistky Evy Kantůrkové. Mnozí takoví lidé si pak odpracovali své v odporu proti režimu, ale radikální antikomunismus se od nich většinou nedal očekávat.

Režim nezanikl explozí, ale jak to jeden politolog popsal, implozí. Zhroutil se sám do sebe, což ale znamenalo, že škodlivé látky nebyly vymeteny ven, ale zůstaly v tom pařeništi, z kterého pak vznikl zvláštní model kapitalismu a demokracie v devadesátých letech. Na tom má podíl i vševědoucí Václav Klaus, kterého komunistická minulost nikdy nezajímala, protože se mu v ní dost dobře jako šedé myši v šedé zóně dobře žilo. S postupem času jeho cynismus vůči totalitní minulosti spíše roste, jak ukazuje třeba jeho text, kde spolu se dvěma souputníky dává najevo pohrdání nad spisovatelem Jáchymem Topolem a jeho obviňuje ze znevážení „obyčejných lidí“. Jenže obyčejný člověk stýkající se s obyčejnými lidmi je Jáchym Topol, ne skleníková normalizační květinka Klaus.

Takže komunisté přežili. Sokol to popisuje: „A tak, řečeno s Krylem, máme je tu, vnuky Stalinovy, posly noci, která do zad bodá dýku.“

To je důsledek komunistické moci. Bodají vás a vám je to jedno, protože už jste si zvykli.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner