Proč Karel Čapek dodnes mnohé provokuje?

Český rozhlas

Čas Vánoc je zvláštní, setkávají se v něm víra, láska, blízkost, solidarita, mír, ale i smutek, osamělost, rodinné spory, komerční tlaky, chvat, přepracovanost, deprese. Jde o nejtemnější dobu roku, kdy sice přibývá slunečního světla, ale konec tmy a zimy je ještě hodně daleko. Pro českou kulturu mají Vánoce ještě další rozměr: vždy 25. prosince si připomínáme, že zemřel Karel Čapek, humanista, jehož myšlenky zvítězily nad temnotou a nad časem.

Karel Čapek se jednou soukromě svěřil, že Vánoce nemá rád. Stejně jako mnozí z nás býval zahlcen žalem nad bližními, kteří jej předešli na druhý břeh. Své smutky však rok co rok překonával a pro své čtenáře psával laskavé a dojemné vánoční sloupky. Kdo rád hledá symboliku v historických faktech, vidí v Čapkově předčasné smrti právě o Vánocích obraz temné doby a dočasného vítězství nacismu. Často bývá zdůrazňována zběsilá veřejná štvanice, která vyústila v úmrtí spisovatele. Podobně jako u Karla Havlíčka Borovského nalezl národ v osudu Karla Čapka politický apel a novodobou mučednickou legendu. Oba spisovatelé ve skutečnosti podlehli nemoci a příliš patetické zdůrazňování politického pronásledování může vyústit v nacionalistický martyrský kýč. Ani Havlíček, ani Čapek neměli patos a kýč rádi.

Odešel za štěkotu čecháčků

Zůstaneme-li u holých faktů, Karel Čapek se nachladil, když 8. prosince 1938 pomáhal odklízet škody po povodni na své milované zahradě ve Strži. Nachlazení přešlo v chřipku, z té se spisovatel poněkud zmátořil a dokonce se vypravil do redakce Lidových novin. Cestou potkal sestru Helenu, ta mu vyčinila, že nemoc pořádně nevyležel. Čapek však měl prý dobrou náladu a byl plný odhodlání dál bojovat svými slovy proti národní tragédii. Přechozená chřipka se však vrátila, přidal se zápal plic a zánět ledvin. V roce 1938 byl sice již penicilin znám, ale nebyl všeobecně dostupný a bez antibiotik neměl spisovatel naději. Pravděpodobně by tak jako tak nepřežil nacistickou okupaci, protože by Československo neopustil.

Banner Nová Orientace Památník Terezín / Miloš Doležal

Na druhé straně tu však zůstává obvinění určitého segmentu českých intelektuálů a veřejně známých osobností z toho, že poslední měsíce života prožíval tento laskavý, tolerantní a moudrý spisovatel pod palbou koncentrované sprostoty. Zatímco povzbuzoval čtenáře a upozorňoval na nebezpečí fašismu a nacismu, do zad mu vpadla zloba, malost a špína od vlastních lidí. Když čteme nadávky a urážky, které mu psali nebo publikovali renomovaní básníci, spisovatelé, váleční hrdinové, profesoři a bývalí kolegové, nacházíme téměř stejné výrazy, fráze a denunciace, jaké dnes poletují veřejným prostorem.

Za pět měsíců tzv. druhé republiky (mezi 1. říjnem 1938 a 14. březnem 1939) se česká společnost dechberoucí rychlostí proměnila. Trauma mnichovské dohody se přetavilo v šíření fám a pomluv, v kritiku parlamentní demokracie, v intoleranci, v xenofobii a samozřejmě v hon na domnělé viníky národní tragédie. Prezident Beneš byl obviňován, že zradil národ, nejen že uprchl do Londýna, ale údajně též ukradl cennosti z majetku státu. Byli obviňováni politici a intelektuálové spojovaní s Hradem, tedy nejen s Benešem, ale též s Masarykovým odkazem, na příliv uprchlíků do Československa reagovali údajní vlastenci nelítostnými projevy nenávisti a zbabělosti, byli napadáni socialisté, pacifisté, židovští spoluobčané a kdokoliv, kdo se jevil jako potencionální nepřítel či zrádce národa. Za mnohými z těchto ataků nebylo pouze znechucení z Mnichova a obavy z budoucnosti, ale též prostá chtivost, závist a vzájemný konkurenční boj. Za tzv. české zájmy se například schovávalo vyhánění židovských spoluobčanů z profesních sdružení a prestižních povolání, levicoví a pacifističtí umělci byli skandalizováni pro své „nemravné“ příjmy, Karla Čapka ironizoval český tisk narážkami na jeho údajné bohatství a jeho monogram K. Č. spojoval s označením pro československou měnu (Kč).

Obrana demokracie

Kdo se trochu zajímá o třicátá léta, mnohdy nachází tísnivé paralely s dnešní dobou. S podivem je, že my dnes neprocházíme ani krutou hospodářskou krizí, ani bezprostředním ohrožením zvenčí. Žijeme snad nejlépe v dějinách, patříme k nejbohatším zemím světa a jsme součástí prosperující a bezpečné zóny. Přesto se opět probouzejí běsi, kteří ukazují, že lidé jsou stejní navzdory dějinnému pokroku a vnějším okolnostem. Jak vzdělané elity, tak příslušníci střední třídy nebo lidé na okraji až příliš často objevují kouzlo totalitních režimů, institucionalizovaného buranství a brutální síly.

en.wikipedia

Vnímavější pozorovatelé upozorňují, že v naší době roste dlouhá řada kdysi přesvědčených demokratů a humanistů, kteří se z neznámých důvodů vrhají do náručí nenávistných ideologií a popírají to, v co věřili a za co bojovali. Tak jako v Čapkově době jsou mezi nimi známá a kdysi respektovaná jména. Těžko říci, proč se někteří stateční, vzdělaní a inteligentní lidé zničehonic odvracejí od svých dřívějších ideálů a připojují se k temným proudům ve společnosti. Stejně jako koncem třicátých let je pro mnoho našich současníků demokracie čímsi překonaným a zavrženíhodným, něčím, co se však náramně hodí k uchvácení moci zneužitím jejích mechanismů a hodnot, jako například svobody slova, shromažďování a spolčování.

Podléhají-li vědci, novináři, herci, spisovatelé a disidenti, o to snáze podlehnou volání sirén ti, kdo žijí v nouzi a od demokracie očekávali více, než jim mohla poskytnout. Mechanismy propagandy jsou již dobře popsány a víme, že šikovný manipulátor dokáže zneužít svobodu k jejímu zničení. Hitler se dostal k moci pomocí svobodných voleb a dlouho se opíral o hlas zbídačeného lidu. Povyk po větší míře demokracie či po její „jediné pravé“ a „skutečné“ formě, volání po všeobecných referendech a po vládě „obyčejných“, „prostých“ a „pracujících“ není ničím jiným než úsilím o nastolení totality nikoliv nepodobné předválečnému fašismu. Demagogové druhé republiky, kteří šikanovali Čapka, jsou stejní jako pováleční stalinisté a dnešní populisté.

Vlastenectví

Karel Čapek byl českým vlastencem v tom nejryzejším smyslu. Jeho dílo je velkolepou oslavou české i slovenské krajiny, lidí a kultury. Jeho nepatetická a odpovědná láska k rodné zemi byla jen málo podobná módnímu vlastenčení věčných fangličkářů. V tom se shodoval i s výše zmíněnými osobnostmi: s Havlíčkem, Masarykem, ostatně i s Havlem. Po mnichovské dohodě se k osudu Československa s úzkostí upíraly oči Židů v britské Palestině a tehdy se Čapkovi dostalo jedinečného, výsostnému titulu, když byl v sionistickém tisku nazván prorokem a byl srovnáván s Jeremjášem. To srovnání je pozoruhodné nejen pro symboliku zkázy vlasti. Prorok Jeremjáš byl stejně jako Čapek vynikající spisovatel, ale též politický génius. Ve své době věděl, že nacionální a náboženský šovinismus nutně vede k tragédii. A stejně jako Čapek byl svými současníky obviňován z národní zrady a nedostatku vlasteneckého zanícení.

Archiv PH/NO

Karel Čapek umíral s pocitem marnosti a neodvratné zkázy své vlasti. Jeho poslední dny byly ztrpčeny třeštěním českých šovinistů, z nichž mnozí zanedlouho vyvěšovali nacistické prapory a pak zase prapory rudé. Čapek odmítl zkoušenou vlast opustit, přestože věděl, že následující dobu nepřežije. Jeho bratr Josef nepřežil. Totalitní režimy a ideologie, před nimiž oba bratři varovali, pominuly a po padesáti letech se naší vlasti vrátila svoboda.

Ano, nežijeme v ráji, již od devadesátých let je naše společnost rozkládána nejen milovníky starých pořádků, veksláky všeho druhu, vyznavači autoritářského státu, vlády silné ruky a bývalými papaláši, ale též novými zbohatlíky, kariéristy a amorálními šmejdy, kteří byli ve vhodný čas patřičnou autoritou povzbuzeni tezí, že neexistují čisté a špinavé peníze a že zisk je prvním zákonem. Je jistě troufalé přemýšlet, co by dnes psal Čapek o českém národu a pro něj. Přesto lze věřit, že by byl stejně laskavě kritický jako za první republiky, vtipně a jasnozřivě by glosoval naše tragikomická selhání a mediální špásy. Pravděpodobně by dnes stejně jako před osmdesáti lety bránil demokracii a lidskost proti politickým predátorům a kšeftařům s fangličkami a nacionalistickými frázemi. Svým noblesním způsobem by bojoval za vlast proti snaze ji rozebrat, zničit a rozprodat její bohatství diktátorským mocnostem ve jménu vybičovaného šovinismu a strachu z neznámého. Přestože již mezi námi není a zoufale nám chybí, jeho břitký duch vyvolává stejné emoce jako kdysi.

Karel Čapek pořád rozčiluje

Čapkovo vzdělání, rozhled, slušnost a noblesa, skutečné gentlemanství, to vše jej činilo v očích lůzy nepřítelem. Čapkovo přátelství s „židomilem“ Masarykem pak bylo této spodině důkazem zvrácenosti spisovatele a jeho nebezpečnosti pro český národ. V českých fašistických novinách a pamfletech byli primitivové štváni jeho údajnou povýšeností a pohrdáním pracujícím českým lidem. Stačí si prohlédnout sociální sítě a zjistíme, že dnes jako před osmdesáti lety jsou pro mnohé občany slova jako liberalismus a humanismus nadávkou. Nyní stejně jako tehdy nebylo pro mnohé lidi psaní knih a působení v redakci (tehdy ještě kvalitních) Lidových novin považováno za skutečnou práci a příjem z intelektuální činnosti byl jimi považován za nezasloužený, nepřiměřený a kořistnický. Předváleční fašisté si mohou podat ruce jak s poválečnými komunisty, tak s dnešními populistickými miliardáři, kteří si hrají na laskavé tatíky chudých lidí.

www.maxpixels.net

Spolčení hlupců a lůzy v průběhu věků lze ilustrovat na smutném faktu, že sice spoře, ale zato pravidelně se i dnes v projevech některých našich spoluobčanů objevují denunciace jak Tomáše G. Masaryka, tak Karla Čapka. Podobně jako u Václava Havla sahá nenávist těchto zoufalců až za hrob. Velicí lidé dokáží přesahovat svou dobu tím, jak prozíravě odkrývají různé formy lži a manipulace. Na jedné straně povzbuzují, na druhé straně pohoršují, jsou stále přítomni. Čapek dokáže demagogy, lháře a primitivy rozčilovat ještě více než osmdesát let po smrti.

Sofistikované shazování Čapkovy památky předvedl v Lidovkách již 26. srpna 2018 britský bohemista Robert Burton Pynsent, údajně dosti oblíbený mezi některými mladými českými akademiky. K době postfaktické patří kácení idolů tak nějak z podstaty. A rozhovor nazvaný „Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista“ doprovozený obrázkem Karla Čapka s Dášeňkou jistě měl být takovou literární provokací. Pynsent v samotném rozhovoru zdaleka nepůsobí ani hloupě, ani povrchně či pubertálně provokativně, dokonce s ním lze v některých aspektech souhlasit. Rád kritizuje nacionalismus, antisemitismus a malost přítomné v klasických dílech české literatury.

Ovšem jeho výrok „Už i někteří vaši mladí akademici se domnívají, že dílo Karla Čapka nestojí za nic,“ stojí za pozornost. Co je na Čapkovi špatně? „Všechno. Je to maloburžoazní autor, kterého si pro jeho žurnalistické hry oblíbili zejména politici. Ale vaši lepší kritici to viděli už za jeho života,“ říká Pynsent. U Pynsenta mne nešokuje jeho kritický pohled na ikony českého obrození a na Čapka, spíše se divím jeho malému citu pro dobu, kdy ona díla vznikala. Jistě, lze ahistoricky tepat český nacionalismus 19. století, pokud jej nahlížíme dnešním pohledem. Lze ostatně tepat cokoliv a kohokoliv. Maloměšťácká sentimentalita 19. století není slabostí pouze české prózy té doby, stačí se bez růžových brýlí začíst do sociálních románů Charlese Dickense, které s odstupem století mnohdy působí jako uslzené kýče. Z dnešního pohledu byl Rudyard Kipling nechutný kolonialista a rasista. A zatímco Čapek varoval před nacismem, mnoho Britů v téže době jásalo nad Chamberlainovou politikou appeasementu a jiní synové Albionu nad nacistickou ideologií mudrovali: „Well, that’s an interesting idea!“

FB

Dílo Karla Čapka přežilo svou aktuálností a silou mnohé světové současníky. Není třeba ho obhajovat složitými analýzami. Spíše mne zajímá, proč k určité intelektuální póze dnes patří relativizace všeho, co obsahuje jakékoliv pozitivní hodnoty. Možná žijeme nejen v době postfaktické, ale též posthodnotové, kdo chce být cool, musí si tak trochu kopnout. Cynismus a výsměch velkým slovům jsou jedním z vedlejších projevů úspěchu politického, finančního, nebo akademického. „Láska a pravda nech idú do piči!“, vzpomínáte? Vedle kácení nejedné modly literární žijeme v době popírání hrůz komunistického teroru, historička Muriel Blave nás poučuje, že ono to v té Paříži také nebylo úplně fajn, takže stalinismus a gaullistická Francie nakonec vyjdou vlastně nastejno. Jiní intelektuálové hlásají, že kdysi respektovaný a posléze komunisty urputně zatajovaný Masaryk neměl bourat Rakousko-Uhersko, neboť tím pustil Hitlera a Stalina k moci. A podle dalších Matka Tereza nebyla nezištná dobračka, neboť prý milovala utrpení kalkatských ubožáků…

Nacházíme-li odmítavé reakce Karla Čapka mezi literárními kritiky a vědci, o to více plivání nalezneme v suterénu české společnosti. A nepřekvapivě nejde o nějakou sofistikovanou analýzu literárních děl, problémů pacifismu a humanismu nebo filosofie pragmatismu. Lidé, kteří se rádi označují za vlastence, jdou na věc pěkně přímo, tak správně svalnatě a chlapsky…

Radek Velička kandidoval v Moravskoslezském kraji v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 za uskupení Hlavu vzhůru – Volební blok, jehož předsedkyní byla Jana Bobošíková. Veličkovu znalost českých dějin a politický rozhled ilustruje facebookový status, jímž 7. prosince 2016 obdařil veřejnost: „Bylo mi vnucováno, že Karel Čapek byl vlastenec. Musel jsem toto tvrzení odmítnout s argumentací, že byl československý nacionalista. Bohužel je tomu tak. Vlastenectví a nacionalismus to je nebe a dudy.“ Na tuto třeskutě inteligentní analýzu mu odpovídá pan Martin Ignác Sedláček: „Čapek byl původně socan, ale natolik radikální, že měl vždy blíže ke KSČ než k socanům. Není divu, že se s ním nepárali. A vlastenec? Chraň nás ruka Páně před takovými pseudovlastenci!“ Pan Velička pokračuje: „tak… nacionální socan, tedy nacista… a u nás to vzali do ruky tehdá fašouni…“ Martin Ignác Sedláček: „nerad ti to říkám, ale Národní obec fašistická byla Němci zlikvidována jako první! Otevřeně řečeno není divu. Zatímco ksindl Čapek si užíval pohodlí domova, NOF jako jedna z vůbec prvních organizovala masově své členstvo při mobilizaci…“ Velička si následně s panem Sedláčkem vyměňuje pár „myšlenek“, debatu následně uzavírá nick Zdeněk Fugit: „Čapek? Typický kavárenský cajzl, sluníčkář jak vyšitej. Dnes by si s havloidy notoval jedna báseň.“

archiv

Pokud se vám zdá, že tohle je už to opravdové dno, ujišťuji vás, že není. Známý kraválista Petr Kalinovský, hrdý absolvent Univerzity Jana Amose Komenského, nezůstal u slov a přistoupil k činům. A 25. března 2017 se pochlubil: „Takových let jsem si to plánoval… Až dnes se mi to ve 20:15 povedlo! Pomočit pomník bří Čapků od Pavla Opočenského!!!“ Hrdina za svou akci sklidil ovace a gratulaci, Vít Skalský stylově doplňuje: „Slušivě by tam působil i bobek.“ Pan Vít Skalský kandidoval v roce 2020 do zastupitelstva Plzeňského kraje za stranu nazvanou Rozumní – Petr Hannig – za spravedlnost a životní jistoty.

Abychom nekončili jen nechutnostmi, dejme slovo Karlu Čapkovi: Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy. Dožijeme se toho, věřte, dožijeme se toho, že se navěky zhroutí babylón lží a násilí; kolo dějin se nedá zastavit, celé lidstvo nezhrubne ani nezhloupne. A světu nebude vládnout nerozum a zlá vůle. Ten boj se vybojuje, ať dnes, ať za rok.“ (Vláda odpověděla – jednání pokračuje, Lidové noviny 21. 9. 1938)

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie, působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner