V proruském Podněstří odtrženém od Moldavska si potrpí na sovětské tradice FOTO: Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0
FOTO: Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0
Vitalij Ignatěv, ministr zahraničí tzv. Podněstří, označil v neděli neutralitu Moldavska za „fikci“ a obvinil Kišiněv, že prý svou zemi vydal NATO. Navázal tak na nedávná agresívní prohlášení Moskvy vůči Moldavsku, a dokonce je ještě vystupňoval. Máme brát možnost zatažení Moldavska do rusko-ukrajinské války opravdu vážně?
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dlouho odmítal západní zpravodajská varování před bezprostředně hrozící invazí a odkládal mobilizaci. Pokud by ruský „Blitzkrieg“ byl naplánován více kompetentními vojenskými mozky, než jen těmi zpravodajskými a politicko-technologickými, mohl být také relativně úspěšnější. Například masivní ruský obojživelný výsadek v černomořském přístavu Oděsa provedený ještě předtím, než se podařilo mobilizovat zdejší jednotky ukrajinské Teritoriální obrany, by nemusel nutně skončit fiaskem. Jakmile však mobilizace v Oděse proběhla, pravděpodobnost úspěšného výsadku proti minimálně desetinásobné početní převaze obránců klesla velmi blízko k nule. A tam vlastně setrvává dodnes.
V posledním dubnovém týdnu ovšem paralelně s ruskou ofenzívou na Donbasu, která zaznamenává jen minimální úspěchy, přišlo i nové řinčení zbraněmi kolem Oděsy. Z ruské strany bylo řečeno, že v plánu je údajně obsadit celý pobřežní koridor, odříznout Ukrajinu od moře a dosáhnout přímého spojení s mezinárodně neuznaným a Rusy „podporovaným“ Podněstřím.
Namísto ruského obojživelného výsadku přímo u Oděsy, který by teď už musel skončit podobnou katastrofou jako útok výsadkářů na kyjevská letiště, se prý námořní pěchota může vylodit západněji – a bude pak postupovat do vnitrozemí směrem do Podněstří odtrženého od Moldavska. Zde se již nachází zhruba 1500 ruských vojáků, sama separatistická republika mobilizuje svých nanejvýš 5500 vojáků plus 20 000 (nikterak bojovných) příslušníků záloh. Na území Podněstří je také umístěn jeden z největších skladů zbraní a munice v Evropě – v lokalitě Cobasna.
V současnosti je však nepravděpodobné, že by Rusové dokázali úspěšně vylodit západně od Oděsy více jak ekvivalent dvou brigád námořní pěchoty, tj. zhruba 4000 vojáků. Skutečné číslo by navzdory přítomnosti některých výsadkových plavidel Severní a Baltské floty v Černém moři bylo nejspíše ještě nižší. Tyto jednotky bez těžké bojové techniky a větší palebné podpory by pak měly postupovat do Podněstří, jehož přibližně 250 km dlouhou hranici s Ukrajinou by mezitím drželo nejvýše 27 000 vojáků, většinou špatně vycvičených a nemotivovaných podněsterských záložníků.
Jinak řečeno, takový scénář předpokládá necelou rotu podněsterských vojáků na kilometr fronty. Prakticky to znamená, že Ukrajinci s většinou záloh stále ještě rozmístěných v západní části země by v případě nejvyšší nouze Podněstří téměř jistě sami obsadili mnohem dříve, než by se tam (teoreticky) mohla po výsadku probojovat ruská námořní pěchota.
Když slyšíte „Podněstří“, dosaďte „Cherson“?
Jestliže hypotetický pokus „otevřít novou frontu“ v Podněstří při bližším pohledu nevypadá vůbec atraktivně a jakákoliv zmínka o něm předem likviduje poslední zbytky možného překvapení, proč se o něm vůbec mluví?
Jednou z nejpravděpodobnějších možností je ruská informační operace proti Kyjevu. Ten se nyní kromě protiofenzívy kolem Charkova, která se daří velmi dobře, pokouší také o protiofenzívu u Rusy obsazeného Chersonu na jihu. Avšak protiútok na Cherson dosud nejde ani zdaleka hladce. Ukrajina by do něj nicméně mohla zapojit větší síly rozmístěné dosud k obraně Oděsy a dosáhnout tak lepších výsledků. To by si ovšem nejprve musela být jista, že pravděpodobnost ruského útoku v Oděse a okolí se blíží nule.
Scénář výsadku směřujícího přímo na Oděsu se již dávno stal nevěrohodným. Pokud chce Moskva nadále fixovat ukrajinské jednotky v Oděse a zabránit jejich použití v chersonském protiútoku, musí vytvořit dojem, že oděské uskupení je stále nějakým způsobem ohroženo. Jednu z možností představuje zveřejnění fiktivního scénáře útoku na Podněstří. V extrémním případě provedení „beznadějného“ výsadku by byly relativně početné ukrajinské síly následně vázány okupací ex-moldavské separatistické republiky a z tohoto důvodu by nemohly být nasazeny na jiných místech fronty.
Vzkaz pro NATO?
Co když ale adresátem sdělení ohledně hypotetické invaze do Podněstří není ve skutečnosti Kyjev? Co když je jím Severoatlantická aliance, která právě stupňuje dodávky zbraní Ukrajině na úroveň, která by ve střednědobém horizontu mohla vést k porážce ruského interventa?
Ačkoliv Rusko opakovaně vyhrožovalo útoky na konvoje s výzbrojí pro Ukrajince, ve skutečnosti není dosud potvrzen ani jediný. Příčin může být více, včetně problémů s identifikací, sledováním a zaměřením pohyblivých cílů. Ale upřímně řečeno nejsou k dispozici ani důkazy o tom, že by se snad Moskva v tomto ohledu nějak snažila.
Hrozba eskalace v Podněstří a Moldavsku může být ze strany Moskvy docela dobře také způsobem, jak znovu, avšak nepřímo zhmotnit notně vybledlý přízrak zatažení NATO do konfliktu. K tomu by mohlo dojít následovně: Moldavsko samo prakticky nemá ozbrojené síly, které by stály za řeč. Pokud by tedy ještě před obsazením Podněstří Ukrajinou tamní ruské a proruské jednotky napadly sousedící Moldavsko, velmi reálně by hrozilo zatažení Rumunska do války.
Rumunsko ztratilo většinu území dnešního Moldavska v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop na základě sovětského ultimáta z června 1940. Značná část obyvatel se dodnes považuje za Rumuny. V případě ohrožení sousedního státu by tedy Bukurešť mohla uvažovat o ozbrojeném zásahu ve prospěch Moldavanů a rovněž tamní rumunské menšiny. Tlak veřejného mínění by byl patrně značný.
Pro Bukurešť by ovšem ozbrojený zásah ve prospěch Moldavska představoval těžké dilema a velice nebezpečný podnik. Rumunské námořnictvo se ani zdaleka nemůže rovnat ruskému a Kreml navíc již v minulosti zemi opakovaně vyhrožoval nálety, proti nimž slabé rumunské letectvo (mj. dosud provozující velmi zastaralé stíhačky MiG-21) těžko může samo zemi chránit. Na rumunské jednotky nasazené v Moldavsku by nepochybně některé země odmítly aplikovat čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Ale jak by reagovaly například na možné ostřelování rumunských přístavů nebo nálety na rumunská města?
Ačkoliv hypotetická ruská výsadková operace směřující do Podněstří by de facto představovala sebevražednou misi, samotná „virtuální invaze“ vytváří silný politický stres nejen v Kyjevě a Kišiněvě, ale také v Bukurešti, Budapešti, Vídni, Berlíně či Bruselu.
Je docela dobře možné, že hlavním cílem šermování novou invazí je pro Kreml právě vyvolání takového politického stresu a potenciálního zátěžového testu spojeneckých vazeb uvnitř NATO.
Eskalace jako projev bezradnosti?
Připusťme teď na chvíli možnost, že Moskva invazi do Podněstří doopravdy plánuje, ačkoliv její celkový úspěch je víceméně vyloučen. Jaké důvody by mohla mít k takovému chování?
Jeden možný důvod nabízí analogie s původním plánem ruského „Blitzkriegu“ proti Ukrajině. Zpravodajské informace optimisticky tvrdily, že se Ukrajina v případě války prostě zhroutí, takže hlavním úkolem interventů vlastně bude jen instalovat novou proruskou vládu.
Ačkoliv je to po únorovém fiasku ruských služeb na Ukrajině málo pravděpodobné, nelze úplně vyloučit ani možnost, že společenskou situaci v Moldavsku a Rumunsku vidí Moskva přece jen jako nestabilnější. V takovém případě by mohla riskantně sázet na asymetrickou politickou odezvu vojenského zásahu. Pokud by ale opravdu probíhalo plánování námořního výsadku západně od Oděsy, nejspíše bude motivováno ještě něčím jiným.
Probíhající ofenzíva na Donbasu vedená vyčerpanými, nepřeskupenými jednotkami nasazenými v boji od počátku invaze, skončí v nejbližších týdnech, nejpozději však v létě. A je velice pravděpodobné, že předpokládaného cíle v podobě obklíčení nejlepších ukrajinských jednotek přitom nebude dosaženo. Ofenzívní pokusy uváznou a ruští okupanti budou mít spíše problém s udržením území obsazených ve druhé fázi své „speciální vojenské operace“.
V takovém případě by riskantní a víceméně beznadějný obojživelný útok západně od Oděsy představoval jakousi „eskalaci z bezradnosti“, poté, co by prakticky všechny ostatní možnosti dalších ofenzívních operací byly vyloučeny.
Připomeňme, že Rusku se již v první fázi konfliktu „podařilo“ přijít o 90 % elitních výsadkářských jednotek – a námořní pěchota představuje nyní vlastně poslední rezervoár plně bojeschopných vojáků. Vyčerpaným ruským silám po skončení donbaské ofenzívy sotva zůstane něco, s čím by mohly ještě zkoušet obsadit další území. A politický tlak na úspěch operace zůstane nadále nelítostný.
Pes, který štěká, kousne jinde
Kdyby Rusko plánovalo operaci na obsazení Podněstří kvůli ní samé, jistě by se ale naprosto neobtěžovalo nás o ní předem informovat. Opak naznačuje, že informační komponenta celé operace bude přinejmenším stejně důležitá, jako komponenta kinetická (pokud na ni vůbec má dojít).
Na základě této úvahy se nedomnívám, že bychom spolu s ukrajinskými službami měli považovat ruskou invazi směrem do Podněstří za „vysoce pravděpodobnou“. Spíše mám za to, že právě záměr, aby byla považována za „vysoce pravděpodobnou“, je podstatnou součástí skutečného ruského úsilí.
S vysokou pravděpodobností deklarovaný zájem o anexi Podněstří především zastírá opravdové plány dalších ruských operací, ať už mají jakoukoliv podobu a týkají čehokoliv.
Postskriptum
Mimochodem: Samotná skutečnost, že se nyní vůbec musíme zabývat Podněstřím, poukazuje na jeden základní omyl, s nímž se v textech a debatách o Rusku a Ukrajině stále velmi často setkáváme.
Zdánlivě „humánní“ postoj odmítající princip kolektivní viny a připisující takřka veškerou odpovědnost za rozpoutání války a válečné zločiny Putinovi a jeho klice vyvolává představu, jako by jednoho dne s odchodem stárnoucího prezidenta přestalo Rusko být tím, čím dnes je: agresívní imperialistickou mocností.
Byl to však právě někdejší idol ruských liberálů, prezident Boris Jelcin, kdo v roce 1992 poslal vojáky intervenovat do Podněstří. Jsou tam již třicet let. V roce 2010 prosákly na veřejnost dodnes nepotvrzené, ale ani nevyvrácené informace, podle nichž další „liberální“ ruský prezident, Dmitrij Medveděv, měl s tehdejším ukrajinským protějškem Janukovyčem plánovat připojení Podněstří k proruské Ukrajině.
Politika vytváření „zamrzlých konfliktů“ na území postsovětských států a účelového posouvání hranic v postsovětském prostoru tudíž rozhodně nestojí na Putinovi – a ani neskončí s jeho odchodem.
Pěstování pocitu „ruské výjimečnosti“, které je podstatným faktorem formování imperiálního komplexu, ve skutečnosti představuje mechanismus psychologické kompenzace ruské bídy a zaostalosti.
Bylo by ovšem výhodné, kdyby dynamiku probíhajícího konfliktu na Ukrajině ovlivnila otázka prezidentského nástupnictví v Rusku, protože nový vládce Kremlu by nemusel osobně trvat na obhajobě všech Putinových omylů a chyb. Neznamená to však ani dost málo, že by pak už Evropa s imperialistickým Ruskem neměla žádné další bezpečnostní problémy.
Imperialistické Rusko se 24. února 2022 prostě jen viditelně rozhodlo pro návrat k historické normě svého chování k sousedům. Učinilo tak zejména proto, že se jeho vedoucí představitelé domnívali, že je už zase dost silné na to, aby si mohlo takové chování dovolit.
Jestliže hlavním cílem Ukrajinců je teď vyhnat okupanty ze všech obsazených území za státní hranici, hlavním cílem Západu musí být ještě něco jiného. A sice oslabení Ruska, minimalizace jeho schopností vést další války, včetně (ale nikoliv jen) oslabení technologické základny zbrojení a omezení příjmů státní pokladny.
Invazi na Ukrajinu Kreml už tak jako tak prohrál. Teď jde o to, aby v dohledné době neměl kapacitu napadnout nikoho jiného.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
