Proč se opakovaně rozhodujeme špatně? Naše dějiny nabízí přehršel příkladů

Premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman (ČTK)

Premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman | FOTO: ČTK

Stačí jednou zlu poodstoupit, pootevřít mu dveře a už je mezi námi. Jeden jediný špatný krok může spustit lavinu. Naše národní dějiny nám poskytují celé přehršle příkladů, ale my jsme k nim opakovaně slepí a hluší. Opakovaně se umíme rozhodnout špatně, máme na to nějaký zvláštní dědičný cit. Opakovaně dehonestujeme skutečné muže, místo nich se často hromadně a nadšeně adorují nedůstojní a nedůvěryhodní paňácové.

V době, kdy se bojovalo o národní svobodu, o zachování čerstvě samostatné státnosti, ale také o páteř našeho národa, bylo po přijetí mnichovské dohody rozhodnuto o demobilizaci armády a následné abdikaci prezidenta Edvarda Beneše. Ten se dlouhodobě snažil o nemožné, hodlal postavit most mezi evropskou demokracií a ruskou totalitou. Chtěl z naší země vytvořit jedinečnou cirkusovou atrakci, medvěda s beránkem v jedné kleci. Zjistil, že to teoreticky jde, jen musíte medvědovi v jeho kleci beránky pravidelně a často doplňovat, jinak se přihlížejícím naskytne nepříjemná podívaná.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Ve své snaze Beneš inicioval i odstoupení Podkarpatské Rusi Stalinovi v roce 1939 a 1941, čímž zradil své vlastní občany. Rusíni ve volbách pod hlavněmi samopalů na přelomu října a listopadu 1944 jednomyslně žádali o připojení k SSSR. Jak je vidět, anexe Krymu měla na co navazovat. Konečný podkarpatský Mnichov proběhl 29. června 1945, kdy jsme zradili své spoluobčany a předhodili je východní totalitě. Smlouvu podepsal Molotov, za nás Zdeněk Fierlinger a Vlado Clementis. Osud nás spravedlivě potrestal během tří let. I my jsme spadli do jámy, kterou jsme svým spoluobčanům kopali.

Prezident obnovitel, prezident zrádce

Přes tyto skutky byl Parlamentem ČR roku 2004 schválen zák. 292/2004 Sb. s textací „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Dodnes je za zrádce národa označován Emil Dominik Josef Hácha, který byl po Benešově abdikaci a emigraci zvolen prezidentem pomnichovské republiky a po vytvoření protektorátu byl učiněn státním prezidentem. Jsou dochovány proslovy k jeho blízkým, ve kterých jasně vyjádřil povědomí o cestě, na kterou se vydává. Věděl předem, jaký bude jeho konec a jeho posmrtná pověst. Přesto přijal zodpovědnost za zemi, uchopil pomyslný kříž a stoupal na svou soukromou Golgotu.

Na rozdíl od Beneše, který se neodvážil nechat lid bojovat za svou zemi, Hácha sám v nepřátelském Německu hodiny odmítal přijmout protektorátní potupu a ustoupil až po svém infarktu a vyhrůžkách Göringa, že bude vybombardována Praha. I nadále se aktivně zasazoval za občany protektorátu, protestoval proti germanizaci, odmítl slib věrnosti Hitlerovi, orodoval za zatčené vysokoškoláky. Až v období heydrichiády, ve svých sedmdesáti letech, tento životem zlomený starý člověk rezignoval.

Stal se posléze obětním beránkem našeho národa. On ale nevzdal obranu Československa ani nezradil občany Podkarpatské Rusi. Převzal otěže, které jiní při svém útěku odhodili. Bez pohraničí, bez spojenců, téměř bez vojska, obklopen ze všech stran nepřítelem se snažil, seč mohl, udržet národ a minimalizovat oběti a ztráty.

Robert Šlachta (Jaroslav Kmenta)

Ano, Emil Dominik Josef Hácha se skutečně zasloužil o stát, i když si to nechceme přiznat. Nedopustil vznik vichistických Čech, zrádcovského pronacistického režimu. Zařadil tak naši vlast mezi země okupované, nikoliv mezi satelitní země, podporující Hitlera. Čest buď jeho památce!

Nebyl to atentát

Dne 27. května 1942 byl smrtelně zraněn říšský protektor Reinhard Heydrich. Dne 18. června 1942 došlo k heroickému boji v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Beznadějný odpor s minimem zbraní a střeliva proti mnohonásobné přesile dovedli do hořkého konce rotmistr Jozef Gabčík, rotmistr Jan Kubiš, nadporučík Adolf Opálka, podporučík Josef Valčík, rotný Jaroslav Švarc, četař Jan Hrubý, četař aspirant Josef Bublík.

Váží si svých hrdinů dnes samostatné Slovensko? Jméno Jozefa Gabčíka nese vesnice i přehrada, jeden pluk Armády Slovenské republiky, jmenovitě je to 5. pluk speciálního určení „Jozefa Gabčíka“, in memoriam byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Andrej Kiska, slovenský prezident, toto povýšení chtěl koordinovat s českou stranou, ale Miloš Zeman prý nejevil zájem. Proto jméno Jana Kubiše nese jen několik ulic, má nějakou tu pamětní desku a in memoriam byl povýšen na plukovníka.

Bez jejich sebevražedné odvahy ale nebyla samozřejmá poválečná obnova Československa v předmnichovských hranicích. Lidice, Ležáky, z větší části vyvražděné rodiny sedmi statečných i tisíce povražděných Čechů a Slováků přinesly oduznání Mnichova a zařazení poválečného Československa mezi vítězné země. Z tohoto hlediska se nejednalo o atentát. Atentát je záležitost teroristická; odstranění říšského protektora Reinharda Heydricha nebyl akt terorismu, ale bojová akce bojující země, byť toho času plně obsazené nepřítelem. Na Reinharda Heydricha nebyl spáchán atentát, on byl popraven.

A ptám se dále, proč některá z jednotek naší armády nenese s hrdostí jméno Jana Kubiše? Proč už dávno nebyl povýšen do generálské hodnosti? Proč není udíleno vyznamenání Záslužný kříž Jana Kubiše?

Fotografie, kterou poslal Andrej Babiš mladší deníku FORUM 24 (Andrej Babiš mladší, použito se svolením autora)

Nejen Jan Kubiš, ale i jeho spolubojovníci, všichni jejich pomocníci a příbuzní, oběti heydrichiády i obyvatelé Lidic a Ležáků se zasloužili o stát. Z jakého důvodu si jich nevážíme, proč si je s pýchou nepřipomínáme? Bylo to snad zapříčiněno světovou stranou, ze které přiletěli? Zkřížili svým činem a svou odvahou plány bolševické soldatesky? Stalin se k nám nemohl chovat stejně jako k balkánským satelitům Německa, možná i proto se komunisté tak mstili na letcích RAF, na bojovnících ze severní Afriky. I dnes se je snaží nenápadně mazat z dějin a lidských vzpomínek.

Věrozvěstové

Je zvláštní, jak se nositelé víry a písemnosti Cyril a Metoděj, kteří dostali na mapu Evropy slovanské kmeny v počátcích jejich státnosti, stali symbolicky i součástí našeho boje za světové války. Je to vůbec náhoda? Může být taková zvláštní shoda okolností náhodou? Od roku 863 naše země došla do roku 1942 dalekou cestu, ale toto období je svým způsobem orámováno dvěma bratry.

Slavíme jejich svátek, a připomíná je každý právě tak jako Jana Husa. Všichni si přihřáli polívčičku i na Gabčíkovi s Kubišem. Jejich jmény a památkou se zaklíná kdekdo, dokonce i kamarila Miloše Zemana stejně jako Andrej Babiš se svými ovečkami z profikorupčního hnutí ANO. Oba jsou spíše čurdy, a nesmíme zapomínat ani na čudly spďácké a přísahající. Chceme-li si za rok připomenout kulaté výročí odvahy našich předchůdců vyslaných z Velké Británie potrestat říšského protektora, musíme se podle toho chovat nejen do voleb, ale hlavně u volebních uren.

Jinak byla marná oběť vojáků, Mistra Jana Husa, i námaha a utrpení svatých Cyrila a Metoděje. Čudly i čurdové se nevzdávají a šlapou po naší zemi, po naší budoucnosti.

Autor je členem TOP 09

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]