Jakmile přijdou první zprávy o tom, že někdo vzal zbraň a spáchal hromadnou vraždu, první instinkt mnoha lidí je, že to jsou zase „oni“. Vousáči s kalašnikovy a bombami. Tmaví, s Koránem v kapse, pologramotní. Někdy se ovšem ukáže, že to byl pachatel úplně jiného původu. Jinak hodný člověk, milý pán, tichý student. Nebo někdo jako třeba teď střelec z mešity v Christchurch jménem Brenton Tarrant: osobní trenér, bílý muž z normální rodiny, jak se charakterizoval.

Nebo masový vrah Breivik, který na ostrově Utøya zavraždil 69 lidí.

Co je k tomu vedlo? U Breivika už to dlouho víme. Sepsal manifest, který nazval „2083   Evropská deklarace nezávislosti“. 2083 kvůli tomu, že to bude výročí 400 let od bitvy u Vídně. Do 11. září 2083, píše ve svém obsáhlém manifestu, bude odražena třetí vlna džihádu a kulturně-marxistická a multikulturní hegemonie v západní Evropě bude rozbita a zmařena. „Přesně 400 let poté, co jsme zvítězili v bitvě o Vídeň 11. září 1683. Evropa bude opět vedena vlastenci.“

U Tarranta to byl zřejmě odpor k přistěhovalcům.

Když se takových činů dopustí někdo z naší vlastní kultury, láme si s tím možná hlavu víc lidí, než když jde o islamistického džihádistu. Jenže říci, co z některých lidí dělá teroristy, není úplně snadné. Důvod je prostý, nebudou nejspíš chtít spolupracovat a stát se zkoumanými osobami. Proto se k některým důležitým detailům, v kterých se právě může ukrývat ďábel, nemusíme vůbec dostat.

Potíž je i s tím, jak tento pojem používáme, protože někoho označíme za teroristu a některá jiná skupina ho označí za bojovníka za svobodu. Kdo je pro vládce bandita, je pro „své“ partyzán. Mnoho Arabů podporuje palestinské sebevražedné atentátníky, kterými se v jiné části světa pohrdá.

Řada psychologů už ale začíná dávat dohromady data, která považují za spolehlivá. Pokud se nemýlí, je podle nich spíše užitečnější sledovat terorismus z hlediska politické a skupinové dynamiky a univerzálních psychologických principů, jako je třeba podvědomý strach ze smrti a touha po smyslu a osobním významu. To by snad mohlo pomoci vysvětlit některé (asi se musí zdůraznit to „některé“) aspekty teroristických akcí.

Psycholog John Horgan, který řídí Mezinárodní centrum pro studium terorismu na Pennsylvania State University, provedl 60 rozhovorů s bývalými teroristy. Zjistil, že lidé, kteří jsou otevřenějšímu pro nábor a radikalizaci, vykazují tyto tendence:

Cítí hněv a odcizení.

Věří, že jejich současná politická snaha jim nedává moc uskutečnit skutečné změny.

Identifikují se s domnělými oběťmi sociální nespravedlnosti, proti které bojují.

Pociťují spíše potřebu jednat než mluvit o problému.

Věří, že použití násilí proti státu není nemorální.

Mají přátele nebo rodinu, kteří s jejich idejemi sympatizují.

Věří, že účast v hnutí jim nabízí sociální a psychologické odměny, jako je prožitek dobrodružství, kamarádství a zvýšený pocit identity.

Paradoxně se o motivech teroristů hodně dozvíme od lidí, kteří teroristická hnutí zklamaně opouštějí. Ti jsou totiž schopni mluvit o tom, co hledali a co nenašli. Měli ideály a pak najednou zjistili, jaká je realita, jak je to s cynismem vůdců, kteří nemají vznešené ideje, ale jsou to omezení sektáři.

Pochopitelně tu hraje roli mnoho dalších aspektů: kultura a náboženství a jejich vztah ke smrti, k násilí a lidskému rozumu, zvládání sexuality, osobní historie.

Zabývat se takovými věcmi má smysl v tom, abychom odhalili, jak se v někom, kdo je „ten mírný člověk odvedle“ najednou probudí monstrum, které jde a samopalem zastřelí desítky lidí a ještě říká, že koná dobro. Ona se ta nestvůra v něm totiž neprobudí najednou. V zárodku už tam byla a něco jí pomohlo vyrůst.