Dvě knihy, skvělí autoři, zajímavé postřehy. To jsou České průšvihy 1945/1948 a České průšvihy 1989–2024. Ústav nezávislé žurnalistiky, konkrétně naši kolegové z redakce Hlídacího psa, vydali dvě knihy, které rozhodně stojí za vaši pozornost a které nyní zakoupíte i na e-shopu FORUM.

České průšvihy 1945/1948

Tato kniha by se mohla klidně jmenovat „Proč si Češi lžou“. A to proto, že to je jedna z nejbolavějších a neustále se vracejících otázek našich moderních dějin. Lhát o vlastní minulosti je přece od věků znamením slabosti. Nedostatku sebevědomí a nedostatku poctivosti. Tak proč pravdivé historické vědomí o tom, co bylo a jací jsme byli my sami, nahrazujeme báchorkami o vlastní dokonalosti, zrazované vnějším světem, osudem či okolnostmi?

Pro studium si autoři vybrali poválečné období takzvané třetí republiky let 1945 až 1948. Chvíli, kdy české společenství přijalo představu, že starý svět a s ním i jeho odpovědi zanikly a nový a určitě krásnější a spravedlivější svět „československé národně-demokratické revoluce“ právě začíná. Od prvního okamžiku to byla jen vylhaná iluze a asi zákonitě skončila nejdivočejší diktaturou lůzy převlečené za „lid“ a „národ“, která během několika málo let a za nepředstavitelnou cenu rozvrátila stát i celé jeho společenství. 

Benešova tzv. třetí republika nevědomky napodobovala fašismus tak dobře, že se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stala prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým a ze všeho nejhůře otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu.

České průšvihy 1989–2024

Poprvé od vzniku moderního českého společenství se autoři tří generací mohli zamyslet nad nepřerušovaným obdobím třiceti pěti let, kdy jsme si jako národní společenství mohli za všechno sami. Pocit, že naše země nevzkvétá, platí stejně jako v roce 1989. Nepoučili jsme se? 

Stejně jako tehdy česká politika nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom pochopili, že jsme zodpovědní za všechny ostatní už jen proto, že jsme všichni odsud. A že důležitější než jakékoliv krátkodeché „vítězství“ je učit se důstojně domlouvat na tom, co je v nejlepším zájmu země.