Whoopi Goldbergová FOTO: Daniel Langer and Comic Relief, Inc., wikimedia, CC BY-SA 2.0
FOTO: Daniel Langer and Comic Relief, Inc., wikimedia, CC BY-SA 2.0
KOMENTÁŘ / Každou chvíli slýcháme, že prý musíme udělat to či ono, abychom obyvatelům Třetího světa vysvětlili podstatu ukrajinské tragédie a překonali jejich větší či menší míru lhostejnosti k tomu, co se na Ukrajině děje. V poslední době nám levicoví aktivisté opakují, že prý je k tomu nezbytně nutné podpořit Palestince. Avšak žádná míra vysvětlování nezabere tam, kde jsou příčinou lhostejnosti rasistické předsudky.
V široce medializované kauze americká herečka Whoopi Goldbergová přede dvěma lety v rámci diskuse o comicsu Maus prohlásila, že prý holokaust „nebyl o rase“. Ačkoliv se později omluvila, znovu zopakovala svůj argument a snažila se jej podepřít tvrzením, že holokaust se nemohl týkat rasy, neboť „Žida na ulici nepoznáte“ a jednalo se tedy jen o ošklivé věci mezi bělochy.
Přinejmenším ve svém opakovaném vystoupení Goldbergová prokázala zásadní neznalost amerických dějin, o ostatním ani nemluvě. Americký rasismus Ku-klux-klanu a dalších extrémistických spolků se velice úzkým pojetím bělošství (Caucasian race) nikdy výlučně nespoléhal na barvu kůže, šlo-li o to rozhodnout, kdo má býti uznán soukmenovcem. Z bílé rasy klidně vyloučil nejen středoamerické a jihoamerické kreoly, ale také Židy, Italy nebo Iry. Přičemž „na ulici“ opravdu nepoznáte většinu kreolů, podstatnou část Italů, ani nemluvě o aškenázských Židech nebo Irech.
Goldbergová ovšem, aniž si to sama uvědomila a zřejmě bez osobního zlého úmyslu, předvedla světu jednu ze slabin současných amerických veřejných debat o rasové problematice. Tou je neochvějné přesvědčení, že běloch se nejen nikdy nemůže sám stát obětí rasismu, ale také prý nikdy nedokáže plně pochopit, jaké to je, když se někdo takovou obětí stane.
Jinak řečeno, slavná americká herečka svým prohlášením názorně ukázala, co znamená chovat rasové předsudky vůči bělochům – a přitom zatvrzele odmítat pochopení faktu, že i člověk s bílou kůží se může setkat s rasismem, neboť nejde o nic vyhrazeného „černým“ či „hnědým“.
Goldbergová věc sama takto nepostavila, nicméně současný levičácký diskurs o rase trvá na tom, že pokud se nějaký politický spor netýká rasy, je automaticky méně významný než ten, který s ní souvisí.
Proto palestinská kauza, která je falešně prezentována jako „problém bělošské kolonizace“, v zideologizovaném levičáckém vědomí zásadně ční a zůstane vysoko nad kauzu ukrajinskou, která se odehrává „jenom mezi bělochy“.
Rasistický portrét Izraele
Obyvatelstvo Izraele je tvořeno určitým počtem Židů, kteří z tohoto území nikdy neodešli, ani po římských masakrech a masovém vyhánění následujících Bar Kochbovo povstání z roku 132. Přežili zejména v Galileji, Hebronu a na středomořském pobřeží. Ti kdo tvrdí, že Izrael je „západní kolonialistický projekt“ a snaží se představit Palestince jako „porobené původní obyvatelstvo“ samozřejmě rádi zapomínají, že Židé v Izraeli žijí nepřetržitě po několik tisíc let.
Část sefardských Židů vyhnaných během rekonquisty a inkvizice ze Španělska a Portugalska se začala vracet do Izraele v 15. století a jejich imigrace pokračovala i později, během osmanské nadvlády. Je tedy velice obtížné obhajovat tvrzení, že návrat Židů z Evropy do Izraele vymysleli jacísi evropští kolonialisté v minulém století.
Po selhání programu židovských asimilacionistů, které nejčastěji symbolizují Dreyfusova aféra ve Francii, hilsneriáda v českých zemích nebo vlna pogromů v Rusku, se postupně prosadil sionismus s programem stěhování Židů do původní vlasti. Toto období před vznikem Izraele trvalo pětašedesát let. Když v roce 1920 vzniklo po porážce Osmanské říše Brity kontrolované Mandátní území Palestina, alija (stěhování Židů z Evropy do původní domoviny) probíhala už po 38 let – v podmínkách předchozí islámské vlády.
Po vzniku samostatného Izraele v roce 1947 se kromě Židů z Evropy postižených holokaustem, kteří se zpravidla po válce neměli kam vrátit, nakonec také museli stěhovat ti, kdo po staletí žili v dalších blízkovýchodních zemích nebo v Severní Africe (Mizrachim). Ti byli vyhnáni vlnami agresivního arabského antisemitismu.
Mizrachim by ovšem ani Whoopi Golgbergová, ani ostatní západní „experti“ na rasismus na ulici podle barvy kůže nedokázali rozeznat od Arabů. Na tom je ostatně založena i zápletka kriminálního seriálu Fauda, kde se izraelští policisté pohybují v přestrojení mezi arabským obyvatelstvem.
Jestliže přistěhovalci z Maghrebu, Mašreku a Arabského poloostrova jsou „stejně tmaví jako Arabové“, pak etiopští Židé (Falašové) jsou „ještě tmavší než Arabové“. Podle „pravidla Goldbergové“ by tedy nemohl vzniknout naprosto žádný prostor pro nějaký rasismus.
Přesto existuje rezoluce OSN č. 3379 z roku 1975 označující sionismus za rasistickou ideologii. Po porážce arabských agresorů v roce 1973 ji jako akt pomsty prosadila koalice arabských států a zemí tehdejšího východního bloku. Tato rezoluce však byla odvolána v prosinci 1991.
Příležitost odehrát naučenou roli
Třebaže se z věcného hlediska jedná o neobhajitelný nesmysl, protiizraelští levičáci se mohou odvolat na dlouhou tradici pokusů vyložit sionistický projekt jako „případ západního koloniálního rasismu“. A jakmile jsou všechny potřebné signály odvysílány, „cvičení lidé“ (Karel Kryl) svedou po vzoru příslovečných Pavlovových psů bezmyšlenkovitě odehrát naučenou roli.
Třebaže Palestince od Žida podle barvy kůže na ulici nerozeznáte, Izrael jednoduše představuje spouštěč podmíněného reflexu. Ideologicky náležitě připravená osoba pocítí nutkavý tlak předvést před ostatními členy svého společenství, že je také morálně na výši a také ji nesmírně rozhořčuje „rasistický izraelský režim“.
Že takové pověsti nemají o nic větší reálný základ než Protokoly sionských mudrců není podstatné. Radikální levici žijící po dekády v ideologické symbióze s „národně osvobozeneckými“ diktaturami Třetího světa záleží na krédu, nikoliv na faktech.
Podle tohoto kréda je palestinská kauza „bojem proti bělošskému rasismu“. Naproti tomu Ukrajina poskytuje jen naprosté minimum šancí vyložit svou obranu coby „národně osvobozenecký boj“ v levičáky a (kdysi dávno) antikolonialistickými režimy Třetího světa přijímaném antirasistickém smyslu.
Ve válce na Ukrajině rasová otázka v té podobě, v jaké ji „antirasisté“ dokážou vůbec vnímat, jednoduše chybí. Právě proto zůstane boj Ukrajiny za svobodu obranou demokratického Západu, kterou radikální levice a protizápadně orientované režimy světového Jihu nikdy neuznají za hodnou významnější podpory.
