O ženách se dlouho psalo jako o obětech terorismu, ale dnes se dostáváme do dalšího období, kdy se objevují případy žen, které se dobrovolně připojily k teroristickým skupinám. Po pádu takzvaného Islámského státu se pokoušejí dostat zpět do svých domovských zemí.
Známý byl případ Shamimy Begum z Velké Británie. Ta před čtyřmi lety opustila svou zemi spolu s dvěma přítelkyněmi. Teď tvrdí, že v teroristickém hnutí byla jen ženou v domácnosti.
Její případ vyvolal řadu otázek ohledně aktivity žen na násilném extremismu. Také je samozřejmě důležité, proč si tento způsob života zvolily.
Tématem se v článku na BBC.com zabývají badatelky Martine Zeuthen a Gayatri Sahgal z think tanku Royal United Services Institute (RUSI).
Ukazuje se, že těch žen nebylo málo. V Africe tvoří ženy asi 17 procent rekrutů extremistických skupin a v Islámském státu v Iráku a Sýrii to bylo 13 procent. Možná byl jejich podíl ale mnohem větší.
Různé byly role, které zastávaly. V somálské teroristické skupině aš-Šabáb to byly spíše tradiční role žen bojovníků a domácích pomocnic a často se stávaly sexuálními otrokyněmi. Využívaly se také k náboru dalších žen.V Islámském státu mohly dělat kvalifikovanější práce, třeba jako lékařky nebo zdravotnice.
Existuje několik faktorů, které vedou ženy k náboru do těchto skupin. Zdá se, že motivy pro muže a ženy jsou stejné, totiž vliv silné ideologie a finanční výhody. Objevila se také náborová taktika zaměřená specificky na ženy, jako například výzva k návratu k tradičním mužským a ženským rolím.
Jedna ze studií například ukázala, že náboráři z aš-Šabáb vyžívali nejistoty některých mladých muslimských žen, které se obávaly, že kdyby dosáhly vyššího vzdělání, tak by to zhoršilo jejich vyhlídky na manželství.
„Pokud budu mít muže, který si mě vezmě a ochrání mě, proč bych se měla stresovat studiem?“ řekla výzkumníkům jedna studentka z univerzity v Nairobi.
Stejně jako Shamima Begum, tak i další ženy tvrdily, že se buď aktivně nepodílely na aktivitách skupiny, nebo se na ní podílely proti své vůli. Jiné uvádějí, že byly samy oběťmi.
Některé možná skutečně byly k něčemu donuceny, pro další je ale takové tvrzení a popírání odpovědnosti jen cesta, jak se znova zapojit do života širší komunity. Návrat, pokud o něj projeví zájem, ovšem není samozřejmý, protože země původu je moc nechtějí a obávají se, že by mohly pokračovat v teroristické činnosti. Také se nezdá, že by některé projevovaly velkou lítost nad tím, co provozovaly.
