Procitnutí s granáty čili Za mřížemi karantény

Müsli z ovesných vloček a ovoce chutná ke snídani ve Švýcarech i v Holešovicích (wikimedia commons (T Houdijk))

Müsli z ovesných vloček a ovoce chutná ke snídani ve Švýcarech i v Holešovicích | FOTO: wikimedia commons (T Houdijk)

Když se na lípě z pupenů vyklubou listy a rozvinou se doširoka, skelet větvoví se probudí k životu, strom se promění v čipernou bytost. Hnízdo s holubicí hřivnáčovou zmizí badateli z očí a já nevím, jestli už jsou vejce vysezena nebo co se tam děje, děje-li se tam co. Ostatně, co je mi do toho, co je mi do intimního života kdoví odkud přivandrovalých hřivnáčů, imigrantů. Jako bychom neměli svých dost. Jsem snad nějaký badatel zkoumající život hřivnáčů v koruně lípy naproti, přírodozpytec pokoušející se udělat snadnou kariéru na holubech, které má hned za oknem, takřka v hrsti?

Ani gurmán nejsem, který číhá na okamžik před prvním vzlétnutím, kdy jsou holoubátka ještě nevysportovaná, s masíčkem křehoučkým, nejzpůsobilejší k nadívání nádivkou. Paní Pšajtová z Petrovic v Jeseníkách, chovatelka irských setrů a domácích holubů, dokázala na pekáči zázraky. Dva holoubky nadívané jsem jen tak s chlebem slupl u ní v kuchyni jako dřevorubeckou svačinku. Moc dobří byli holoubci paní Pšajtové. Jenže to už je dávno, za komunistů, v hluboké totalitě, mnoho let před požárem Petrových bud pod Biskupskou kupou. A nebyli to žádní hřivnáči, lovná zvěř, nýbrž obyčejní jateční holoubci troubě předurčení.

Nebo jsem snad voyeur s holubí orientací? Jen pomyšlení na cosi takového mne děsí. Mohl bych být – což je pravdě nejpodobnější – přirozeně zvídavým jedincem, který má rád příběh uzavřený, vypointovaný zdatnými holoubaty z hnízda vylétnuvšími. Zprvu trochu nešikovně křídly mávají, po několika lekcích letu však bravurně krouží nad rodnou lípou zelenou, nad rodnou ulicí U Uranie, nad rodnými Holešovicemi, nad rodnou Českou republikou.

Toho bych se chtěl dočkat u okna s výhledem do ulice v době koronární virové, aby to s mými hřivnáči dobrý konec vzalo. Jenže lípa se zalistila s tak neproniknutelnou hustotou, že mi sklaplo. Nemohu přece hledět z okna nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně, někdy si musím taky odskočit. Mládenci holubí té chvíle využijí, proderou se zelení a kde je jim konec! Příběh, Lojzo, zůstává otevřený.

Banner Nová Orientace

Procitnutí – probuzení, probuzení – procitnutí… Předranní tíseň mi vkládá do dlaně granát, ale není to granát drahý kámen ani rudé zrnko vyloupnuté z granátového jablíčka, je to RG, ruční granát útočný, zbraň: plechovčička s výbušninou omotaná pojistnou páskou. Dovede sice zabít, má však působit především psychologicky, velkým BUM. Protože my útočíme, běžíme kupředu nechráněni a házíme granáty, abychom vyděsili nepřítele a přitom neutrpěli velikou újmu vlastním granátem. Proto je útočný RG z tenkého plechu a tolik nezabíjí, jako RG obranný.

Kříž mlynáře Antona Jägera z Rudolfova v Jizerských horách (Petr Placák)

Obranný má na sobě litinový plášť a ten se při výbuchu roztrhá. Dokáže způsobit pěkně krvavou paseku. Granát obranný vyhazujeme na útočícího, nechráněného nepřítele ze zákopu zákopem chráněni. Nám neublíží a jeho zabije. Ano, zabije, živého učiní mrtvým. Ve válce se to smí, ve válce se to musí, od toho války jsou, aby se zabíjelo. – Po procitnutí před probuzením házím kolem sebe útočné i obranné – kde se tu berou v takovém množství?

Na vojně při výcviku vrhu granátem vydával staršina jeden kus RG útočného na muže proti podpisu. Že by už zase vypukla? Ve válce se granáty tolik neevidují… Bum! Bum bum bum!

Vyplížím se ze zákopu, vykutám se z postele, dveře zavrzají, příchod rána nezadrží ani roleta v okně. Když se po spláchnutí vrátím, nemá už smysl házet další granáty, ani odhánět mrákoty a chmury, bezútěšné ranní představy. Očekávám příchod půl sedmé. Kradmými pohledy sleduji pohyb rafií po kruhové dráze času kousek od hlavy. Ještě chvilku, chvilenku, chviličku, chvilčičku… Už!

Nakloním se k hlavičce na vedlejším polštáři a potichoučku jí do ouška zanotuji: Vstavaj, strana agromnaja, vstavaj na směrtnyj boj…, jindy zase: Vstávaj, Jano, hore, na baňu klopajú, ak neskoro prídeš…, nebo: Každý ráno na piáno hraje Jack, hraje Jack…, taky – ale to už není zpěv: Ráno raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala… Nejúčinnější ovšem je:

Už je ráno

vstávej Anno

táta kosu brousí

Anča vstala

z vokna chcala

pochcala mu fousy

„Sprosťáku sprostý,“ zavrčí hlavička a schová hlavu pod dekou. A už je to tady. Sedím v ústraní na okraji gauče, u nohou mi leží činky, každá má tři a půl kila, a to není málo. Civím mezi holými koleny na koberec. Ještě předevčírem se na koberci krčil zakaboněný skřet s háky místo rukou a s šešulkou na hlavě, nevraživě po mně loupal očima mezi stylizovaným rostlinstvem, šlahouny a stvoly, orientálními květy a geometrickými obrazci. Dnes už tam není, zmutoval v kolonii virů, koberec je jich plný, civí na mne výhružně koronavirové poskládaní do všelijakých obrazců. Modré, hnědé, zelené, béžové i černé roty číhají na svůj okamžik; už se šikují, už už hodlají vykročit, vyrazit kupředu, vydat se na pochod, uplatnit se ve světě širém, plném lákavými možností. Je to snad moje vina?

Sokolské cvičení na Rohanském ostrově v roce 1867 - dobové vyobrazení od Františka Čermáka (Wikimedia Commons)

Prchám do kuchyně, v kuchyni snad najdu spásu, je příhodná chvíle pro snídani, pro müsli. Nemyslím, že to, co vyrábím, je pravé müsli jako ve Švýcarech. Je to moje müsli v Holešovicích. Po létech pokusů a nezdarů jsem k němu jednoho podzimního rána dospěl v kuchyni.

Hle: miska nebo polévkový talíř, tři lžíce nejlacinějších ovesných vloček, hrstka libovolných rozinek, hrstka brusinek, tři datle rozkrájené každá na tři kousky, dvě suché švestky rozkrojené na půl, špetka kustovnice čínské, dva ořechy vlašské (vyloupnuté ze skořápky), tři mandle neloupané – smíchat s podmáslím, ale neutopit! Na to rozkrájet půl jablka střední velikosti (neloupat!), tři lžíce bílého jogurtu a nakonec půl banánu na kolečka nakrájeného (předem zbavit slupky – klouže!). Jí se polévkovou lžicí, kterou jsme předtím nabírali vločky. – Když pak u psacího stolu lelkuju a přes monitor notebooku hledím ven do ulice a marně se snažím proniknout lipovým listovím k hřivnáčům, zavětřím: z kuchyně se šíří a celý byt naplňuje nezaměnitelná vůně opékané slaniny.

Naproti přes dvůr, přes rozkvetlý šeřík, rozkvétající rododendron a odkvétající keř se žlutým květenstvím, na balkonu protějšího domu už nejméně dvacet let visí k prádelní šňůře prádelními kolíčky přicvaknutý kus draperie dostatečně rozměrný, aby zakryl dění za svými zády, děje-li se tam něco; nic nenasvědčuje tomu, že by se. Jenom za tmy odtud jasné světlo vychází. Mohl by to být neměnný ubrus nebo výstřední prostěradlo. Ve větru se zachvívá, zřejmě ho dole zakotvili, aby neplápolalo, dojde-li k bouři a vichr zaduje, což se i v poklidném vnitrobloku občas přiházívá. Dekor je vcelku prostý – kolečka jakási žlutohnědá, vzhledem k vzdálenosti nesrozumitelná. Teprve včera jsem jim snad porozuměl: na tom hadru jsou, Lojzo, vyobrazeni – koronavirové.

Vlastně to není karanténa, je to jenom takové opatření, nařízení vlády proti šíření nákazy, jehož nutnost všichni chápeme. Jen holubi hřivnáči vzdorují, lítají si, kam se jim zamane, nezarouškovaní. Ne, opravdu nejsem voyeur, ale když zvednu zrak, vidím na ně, a tomu přece nemohu zabránit, ledaže bych obrátil stůl tak, abych hleděl na obraz Petra Barče. Na rozměrném plátně se on a ona rozcházejí: ona sedí a hledí před sebe s tváří zastíněnou, jemu se na obraz vešla jenom záda, levá ruka a kus hlavy, nejspíš si obouvá boty, aby nemusel do nečasu bosky. Časem bych se z toho zvencnul, kdybych při každém pozvednutí hlavy musel hledět na ten nešťastný konec štěstí.

Dívám se na lípu – domov, útočiště a úkryt ptáků, košatý strom plný listí, a na okno protějšího domu. Dívám se bezděčně, aniž bych tam něco hledal, protože jsem se už smířil s faktem, že se nikdy nedozvím, vylíhly-li se hřivnáčům děti a kolik by jich mělo být.

Generální tajemník NATO Stoltenberg a ruský ministr zahraničí Lavrov v září 2021 (nato.int)

A tu jsem v otevřeném okně domu naproti spatřil na parapetu dva světlé holoubky odpočívající zřejmě po zkušebním letu. Zaradoval jsem se velikou radostí. Příběh se přece jen dočkal důstojného zakončení a těm dvěma držím palce, až načerpají sílu a odhodlání k dalšímu letu, aby se jim zdařil, aby se ti dva cvalíci vylítali do štíhlých, zdatných a úspěšných hřivnáčů.

Taky Jarce jsem se těmi dvěma pochlubil, jako by to byly moje děti, jako bych je vlastnoručně vyseděl. A pak se levý holoubek pohnul; pozvedl vzhůru dvě tlapičky, zakroutil hlavičkou a proměnil se v kočičku. Ten vpravo je taky kočka černobílého, matoucího zbarvení. Vzápětí jedna a pak druhá udělaly čelem vzad a seskočily do temných útrob svého obydlí.

Někdy svou oběžnou dráhu opouštím a pouštím se podél Rokytky od jejího ústí do Vltavy v Libni proti proudu, kolem pivovaru Kolčavka, přes Podviní a dál, až do Hrdlořez. Vykvetl vlaštovičník s oranžovým mlékem proti bradavicím, pampelišek je všude plno, některé už odkvetlé a rozchmýřené do všech světových stran. Nic netrvá věčně, skončí i to, co se věčným jeví. Psi a malé děti nemusí mít roušku, smějí se nezakrytě smát. Místo odkvetlých pampelišek rozkvetou modré zvonky a kopretiny, lnice květel a řebíček zahradnický, někde taky růžička voňavá. Opatření proti šíření nákazy budou jednoho dne zrušena.

Přirovnání karantény k vězeňské kobce je notně přemrštěné, já vím, Lojzo. Vyjuklo však na mne samo od sebe nevyžádaně poblíž Hořejšího rybníka, zcela bezdůvodně, jen tak. Ve vyšetřovací vazbě taky nevíte, kdy to skončí. Přijdou k vám domů dva chlapíci ve tvídových svrchnících, odvezou vás do věznice škodovkou, obléknou do pohodlných hnědých tepláků a šoupnou do těsné komůrky s oknem opatřeným mříží a děrovaným plechem, aby nebylo vidět ven, na holuby. V tomto případě jsou to hrdličky. Záchod v rohu, slamník, stoleček a židlička – ve vězení se sedí. Dveře se otevírají zvenku, ve dveřích je zasklená špehýrka klapkou zaklapnutá. Třikrát denně nechutná potrava v množství dostatečném.

Jako společník ťáplý Josef Rataj – už dvakrát trestaný za trestné činy proti republice, teď je tu potřetí. Provinil se tím, že na šachtě Suchá-Stonava v uhelném prádle kreslil křídou haknkrajce na dopravní pás.  Poprvé ho zavřeli v padesátých letech za poslech cizího rozhlasu (Rádia Svobodná Evropa), jehož vysílání vypouštěl otevřeným oknem do ulice, aby taky zachmuření chodci na chodníku z toho něco měli.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Podruhé to byl pokus o ilegální přechod státní hranice do Spolkové republiky Německo; oblečen v nedělním obleku, bílé košili a červené kravatě s šikmým zeleným proužkem, v černém převlečníku, s černým kloboukem na hlavě vystoupil z autobusu a prvního občana, kterého potkal, se zeptal, kudy je nejblíž ke státní hranici. Uprostřed zasněžené pláně mu kříženec ovčáka s vlkem rozkousal nohavici a prokousl lýtko.

Teď je tu potřetí, za šíření fašismu. Však si taky zpívá: Dý fáne hóch, dý rajen fest gešlosen es á maršírt mit ruhik festem šrit… Doma v Karviné zanechal akvárium s rybičkami a není ve světě člověka, který by je nakrmil, který by se o ně postaral. Je to úžasný společník na dvacet čtyři hodin denně, na dobu neurčitou.

Dveře lze otevřít jen zvenčí, špehýrkou na vás dozorce dozírá, bachař dává bacha. V pracovní dny se koná půlhodinová procházka pod nebesy, pod bedlivým samopalem povzneseného strážného, ve směru šipek po trojúhelníkovém dvorečku vymezeném vysokými zdmi. Vetřela se tam nevyžádaná pampeliška, pro celý kriminál sama jediná. Co víc si člověk může přát…

Po večerce skrz okno s mřížemi pokřikují domestikovaní recidivisté zvesela do temné hlubiny: „Zavřít nás můžou, pustit musí!“ Mají pravdu? Jak můžou vědět, že budeme vyléčeni? Že to jednou skončí? „Věčně tady nebudem!“ prolítne mřížemi další naděje. Chvíli je ticho, pak se ozve baryton strádající nedostatkem piva a kořalky: „Všeckým kamarádom a kamarádkám na Krajzáku dobrú noc přeje Kain!“

Nic netrvá věčně, jednou skončí i to, co se věčným jeví. A pak se dostaví dny poté. Nový letopočet, nový život, nová skutečnost. Dveře se otevřou a my vykročíme do nového dne. Místo odkvetlých pampelišek vykvetou bim bam zvonky a odzvoní protivirovým opatřením. Přirovnávat karanténu k vězeňské kobce, já vím, Lojzo, je notně nadsazené. Na uvěznění se obvykle neumírá, snad ani nakažlivé není a spořádanému občanovi nehrozí. Prekérní situace, kterou teď spolu prožíváme, nás bezpochyby poznamená. Třeba z ní vykročíme jinačí, lepší, o sobě poučení, o své odolnosti a hodnotách, které jsou opravdovými hodnotami. Všeckým kamarádom a kamarádkám přeju dobrý den.

Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]