ROZHOVOR / Tipů, jak zaručeně zhubnout, je plný internet. Jejich efektivita je ale mnohdy více než sporná. I proto nástup nových léků s účinnou látkou semaglutid (nejznámější je Ozempic) představuje téměř revoluci. Přitom, trochu paradoxně, byly tyto léky vyvíjeny zejména pro nemocné s cukrovkou druhého typu. Podle přednosty Centra diabetologie IKEM Martina Haluzíka právě pacientům s cukrovkou pomáhají nejvíce. Výrazně zhubnout ale mohou pomoci téměř každému.

Kolem léku Ozempic vypuklo v loňském roce doslova šílenství. Spustily ho globální superhvězdy, jako Elon Musk, Oprah Winfreyová nebo americká rapperka Lizzo a mnoho dalších. Tento lék byl původně vyvinut pro léčbu cukrovky druhého typu. Jenže se ukázalo, že efektivně působí i na snižování váhy. A jak ukázaly zmíněné osobnosti, dokonce rychle a poměrně výrazně. I proto poptávka po něm byla najednou mnohem větší než nabídka na trhu.

Dnes už je situace jiná. Na trhu máme několik podobných preparátů. Profesor MUDr. Martin Haluzík, DrSc., přednosta Centra diabetologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), vysvětluje, že tyto léky jsou výrazným krokem kupředu nejen v diabetologii, ale i obezitologii. Podle jeho názoru jsou vhodné téměř pro všechny typy pacientů a zatím se setkáváme jen s nezávažnými vedlejšími účinky, většinou souvisejícími s trávicím traktem (nevolnost, nadýmání atp.). Současně ale varuje, že jsou to léky, a tedy by se měly používat pro nemocné. Sám by podle svých slov nepředepsal některý z těchto léků osobě jen s mírnou nadváhou bez dalších komplikací.

Pane profesore, celý život jsem slýchával o tom, že zázračný lék na obezitu neexistuje. Ale když jsem četl jeden z vašich nedávných rozhovorů, mám pocit, že to tak možná není.

Situace se hodně změnila. Samozřejmě slovo zázračný nesmíme chápat jako z pohádek, kdy se z té ošklivé žáby stane krásná princezna. Takto bych zázračný asi úplně nepoužil. Ale máme skutečně nesmírně účinné léky na obezitu, které jsme si před nějakými třeba deseti lety nedokázali ani představit. Ta změna je velká, protože jde v podstatě o úplnou změnu konceptu. My jsme dřív hledali léky, po kterých pacienti sníží hmotnost a které zároveň nebudou mít velké nežádoucí účinky.

Máme skutečně nesmírně účinné léky na obezitu, které jsme si před nějakými třeba deseti lety nedokázali ani představit. Ta změna je velká, protože jde v podstatě o úplnou změnu konceptu.

A dlouho se nám to moc nedařilo. A teď, v podstatě se dá říct shodou okolností, protože obezita nebyla původní indikace, jsme uspěli. Máme léky, které nejenže výrazně snižují hmotnost, ale ještě nad rámec toho zlepšují celou řadu dalších nemocí, například snižují kardiovaskulární komplikace, jako je srdeční infarkt. Takže ta změna je obrovská ve srovnání s něčím, co nebylo moc účinné a ještě to mělo poměrně podstatné nežádoucí účinky. Dnes jsme se dostali k lékům, které jsou velmi účinné a mají naopak ještě pozitivní účinky nad rámec toho, že působí na snížení hmotnosti.

Mluvíme tedy o Ozempicu a souvisejících lécích. Kolik takových léků máme? Je jen Ozempic, nebo je těch možností víc?

Mluvíme o skupině léků, která se nazývá GLP-1 agonisté, protože působí právě přes střevní hormon, který se jmenuje GLP-1. Tyto léky působí podobně jako ten hormon. A jeden z nich je vlastně semaglutid. Asi bych neměl jmenovat konkrétní obchodní značky. Ale jde o léky se semaglutidem jako účinnou látkou (Ozempic, Rybelsus, případně Saxenda, NovoFine, Novotwist nebo Victoza – pozn. redakce). V této skupině je několik léků, ale ne všechny se používají pro léčbu obezity. Všechny se používají na léčbu cukrovky, minimálně v tuto chvíli jsou asi čtyři léky, které do jisté míry snižují hmotnost, některé více, některé méně, a všechny zlepšují cukrovku plus některé další parametry.

Mluvíte o čtyřech lécích. V čem se mezi sebou liší?

V podstatě se liší v účinnosti a v tom, že u některých z nich byly prováděny studie jak u pacientů s cukrovkou, tak u pacientů, kteří mají obezitu bez cukrovky. To je třeba případ právě semaglutidu. A u většiny z nich je to tak, že jejich vyšší dávky dále snižují hmotnost, ale už víc neovlivní cukrovku. Rozdíl je tedy v dávkování, které je o něco nižší při léčbě cukrovky a o něco vyšší při léčbě obezity. A pak máme ještě jeden lék, který kombinuje účinek hormonu GLP-1 se střevním hormonem GIP. To je lék Tirzepatid a ten je vlastně ještě účinnější než ty stávající. Efekt posouvá někam dál.

V portfoliu různých farmaceutických firem jsou v tuto chvíli minimálně další čtyři, možná pět léků, které se pravděpodobně objeví na trhu v příštích dvou až čtyřech letech. Pokud jejich klinické studie dopadnou dobře. Dá se tedy čekat, že za pět let může existovat třeba sedm či osm léků, které budou na trhu. Budou do jisté míry podobné mechanismem účinku a budou se trošku lišit v nějakých jemných detailech, ale všechny budou velmi účinně snižovat hmotnost.

Všechny jsou ale poměrně nové léky. Takže na levná generika si budeme muset ještě počkat.

To bude trvat ještě mnohem déle. První lék z této skupiny se dával jednou denně v injekcích, přesněji úplně první lék se dával dokonce dvakrát denně v injekcích a ten další jedenkrát denně. Ty, které jsou dnes nejpopulárnější, už se dávají jednou týdně. Myslím, že máme minimálně nějakých osm až deset let před sebou, než bychom se dočkali generik ze skupiny těch opravdu nejúčinnějších léků. Ale dobrá zpráva je, že pokud čekáme na snížení ceny, tak věřím tomu, že když se dostanou na trh další dva až tři originální léky s podobnými účinky, tak samozřejmě ta celková cena snad půjde trošku dolů.

Řekl jste, že nemůžete uvádět komerční názvy, nicméně je tedy řeknu já. Ozempicu byl v jednu chvíli, myslím, že to je tak zhruba rok zpátky, obrovský nedostatek. Preskripce se omezovala na velmi specifické případy, alespoň v Česku. Jaká je situace teď?

Teď bych řekl, že situace je lepší, preskripce je stále ale do určité míry omezená. Lék, který zmiňujete, je určený pro léčbu pacientů s cukrovkou druhého typu. Samozřejmě i u nich snižuje hmotnost, nicméně neměl by se používat u pacientů bez cukrovky jen na snížení hmotnosti. Bylo to tím, že se jeho název přes sociální sítě velmi zpopularizoval. Část produkce tohoto léku šla do jiných indikací, než je cukrovka, tedy byla používána k léčbě obezity.

Proto se SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv) rozhodl předepisování omezit na pacienty s cukrovkou. Tak, aby se na ně dostalo, protože jim to léčí cukrovku, zatímco obezitu je samozřejmě možné léčit i jinými léky. Jeho užívání je totiž komfortní, stačí injekce jednou týdně. Dostupnost nyní tak trošku kolísá, občas je mírný nedostatek některé z dávek. Podává se ve třech různých dávkách. Řekl bych, že situace je právě teď poměrně dobrá.

Celý ten příběh je zvláštní. Za celou svoji už poměrně dlouhou kariéru jsem nezažil, aby byl zásadní výpadek nějakého léku, jenom protože je o něj tak obrovský zájem. A to je právě případ téhle celé skupiny, kdy opravdu nikdo nebyl připraven na takový úspěch těchto léků. Výrobní kapacity nejsou tak velké, aby najednou uspokojily země, kde je obrovský výskyt obezity, jako jsou Spojené státy nebo Blízký východ. Takže se dá říct, že je to úplně nová situace.

Když řeknete, že působí ve střevě stejně jako hormon GLP-1, tak to mnoha lidem nic neřekne, minimálně neodborníkům. Jak tenhle lék účinkuje?

Já vám popíšu, jak účinkuje ten hormon, a lék účinkuje stejně. Když se najíme, tak nám prochází potrava střevem. To, že nám potrava prochází střevem, vede mimo jiné k vyloučení hormonu GLP-1. Ten se dostane do krevního oběhu a pak působí v mozku. Částečně přímo, částečně nepřímo, kde zvyšuje pocit sytosti a snižuje pocit hladu. Takže reálný účinek je v tom, že pacient sní třeba polovinu toho, co byl zvyklý, a už nemá hlad. A zároveň ten lék působí ještě ve slinivce břišní, kde zvyšuje vyplavování inzulínu. To je hormon, který snižuje hladinu cukru v krvi a zároveň snižuje vyplavování glukagonu, což je naopak hormon, který hladinu cukru v krvi zvyšuje. Čili výsledek je, že zlepšuje cukrovku a snižuje pocit hladu. Tím pádem pacient jí méně a zároveň se mu zlepšuje cukrovka. Může tak dojít ke snížení hmotnosti v rozsahu řekněme pět až dvacet kilogramů.

Objevili jsme způsob, jak příjem potravy regulovat fyziologicky, to znamená přirozeně.

Záleží na dávce, záleží i na tom, jak je ten pacient citlivý zrovna na tenhle lék. Krásné je na tom to, že jde o přirozený způsob regulace přes jeden konkrétní hormon, o kterém víme, jak účinkuje, a lék účinkuje úplně stejně. Dřívější léky působily na hodně místech a my vlastně nevíme přesně, co způsobí ještě někde jinde. Čili řekl bych, že jsme objevili způsob, jak příjem potravy regulovat fyziologicky, to znamená přirozeně. Asi i proto to funguje lépe než původní léky na obezitu, které všechny tlumily chuť k jídlu a působily převážně v mozku. Ty měly obvykle nějaké nežádoucí účinky, protože různých drah, které v mozku ovlivňovaly, bylo více.

Jestli jsem to správně pochopil, tak to znamená, že my tím vlastně dosahujeme podobného efektu jako při bariatrické operaci žaludku.

To je velmi přesná charakteristika, protože stejný hormon se při některých typech bariatrických operací také významně zvyšuje. Takže je to vlastně podobný princip, prostě snažíme se, aby pacienti jedli menší množství potravy. Jde nám o to ošidit žaludek, respektive mozek, který to nakonec všechno reguluje. Říct mu: „Už to stačilo. Snědl jsi sice jenom dva knedlíky, normálně jíš šest knedlíků, ale prostě ty dva ti stačí.“ A ve chvíli, kdy to tak je a člověk už nemá chutě, má samozřejmě daleko snazší pozici při dodržování diety při hubnutí a funguje to.

Fungují tyto léky i bez diety? Nebo podobně jako u dalších diabetologických či obezitologických doporučení musím změnit i jídelníček?

Ono je to vlastně tak, že ve chvíli, kdy si člověk lék správně dává, nezapomíná na to a prostě dělá všechno, co má, tak se změní do značné míry i chutě. Nereguluje jenom množství potravy, jakože sníží množství, on taky mění chuťové preference, to je strašně zajímavé. Člověk přestane mít chuť na tučné, a dokonce začne mít větší chuť na zeleninu. Někteří pacienti mají menší chuť na sladké a zdá se, že se snižuje chuť na alkohol. Mluví se například i o snížení chuti na kouření. Tato skupina léků by měla být chápána jako pomocná berlička, která hubnutí hodně usnadní. Ale měli bychom se snažit i sami. To je fakt.

Pokud ho bereme správně, tak prostě chutě, co jsme měli na hamburger, najednou nemáme. Nebo je máme podstatně menší. V obezitologické komunitě se diskutuje, jestli by nebylo nejvýhodnější pacientům tyto léky opravdu dát ve vysokých dávkách, kde to funguje. Pak by důraz na změnu životního stylu nemusel být až takový. Protože léky je k tomu donutí. Ale to já si úplně nemyslím, protože ideální varianta je taková, že ten pacient bere lék, má menší hlad a zvykne si na menší porce. Takže pak je možné v nějaké fázi lék i úplně vysadit anebo výrazně snížit dávky a pacient už prostě nepřibere zpátky. Ale když to pacientovi dobře nevysvětlíme, tak se mu to nepodaří. A samozřejmě ve chvíli, kdy bere lék třeba rok, zhubne hodně. Když se pak lék vysadí a pacient neví, že musí pořád dodržovat stejný režim, může přirozeně zase přibrat zpátky.

Říkal jste: „Bere lék rok.“ Pokud jde o pacienty s diabetem druhého typu, u nich bych předpokládal, že léčba by byla spíš dlouhodobá.

Ano, je to přesně tak, jak říkáte. Cukrovka druhého typu sama nezmizí. Jedinou výjimkou je, pokud pacient výrazně sníží hmotnost a změní životní styl. Takže je to skutečně dlouhodobá léčba, dá se říct až celoživotní. U obezity všechny studie, které máme, ukazují na to, že by to asi měla být taky léčba celoživotní, protože říkáme, že obezita je vlastně chronická nemoc. Je to nemoc, není to zlozvyk nebo něco, za co si pacient může pouze sám. Částečně si za to také často může, ale to si může za vysoký tlak a za další chronické civilizační nemoci taky.

Takže jinými slovy, obezita má pořád takové zvláštní stigma. Když řeknu pacientovi: „Máte vysoký tlak, já vám napíšu lék“, tak se zřídkakdy stane, vlastně téměř nikdy, že by se mě ten pacient zeptal: „A jak dlouho to budu brát?“ Protože chápe, že má vysoký tlak a bude brát lék, aby neměl vysoký tlak. A u obezity se domnívám, že časem dojdeme k úplně stejnému přístupu. Protože víme, že při jakémkoli snížení hmotnosti může efekt po čase klesat, týká se to dokonce i těch operací.

Proto tyto léky dáváme dočasně a nedáváme je dlouhodobě. Není to dáno tím, že bychom si mysleli, že to stačí, ale je to dáno hlavně tím, že za ty léky si pacienti platí. A málokdo je ochoten a schopen dlouhodobě vydávat takovouto ne úplně nevýznamnou a pro někoho velmi významnou finanční částku (cena léčby se pohybuje přibližně v rozmezí tři až šest tisíc měsíčně – pozn. red.) každý měsíc po dobu pěti či deseti let. To je ten hlavní důvod, proč je pacienti vysadí, protože to už neunesou finančně.

Nicméně v určitých případech existuje i možnost hrazení léku ze zdravotního pojištění. Mám pravdu?

Je to tak. Jde o takzvané úhradové omezení, které paradoxně umožňuje ten lék předepsat pacientům, kteří mají nejhorší kompenzaci diabetu a nejvyšší hmotnost. To je zásadní omezení. Může jít o pacienta s diabetem druhého typu a vysokou hladinou glykovaného hemoglobinu. Jde o parametr kompenzace, jehož vysoká hladina znamená, že kompenzace je špatná. Je to tím pádem trošku demotivující, protože pacienti, kteří se snaží, mají lepší kompenzaci a nižší body-mass index (BMI), tak na tu plnou úhradu a často ani částečnou úhradu nedosáhnou.

Je to samozřejmě omezení dané tím, že pojišťovna nemůže tyhle léky zaplatit všem. Je to skutečně tak, že někteří pacienti dosáhnou na úplnou úhradu, ale musí mít cukrovku a musí k tomu splnit ty další parametry. Neexistuje žádná úhrada za žádných okolností pro pacienta, který nemá cukrovku a má „pouze“ obezitu.

Mám někdy pocit, že snížení hmotnosti neboli lidově zhubnutí je takový univerzální lék na všechno. Protože téměř každý lékař začíná tím, že by měl člověk zhubnout. Takže abych to trošku odlehčil, když bude tato skupina léků dostupnější, možná bychom mohli vyřešit všechny ostatní choroby, ne?

Musím říct, že ve chvíli, kdy přichází pacient s nadváhou nebo s obezitou k lékaři, dost často se setkává s tím, co popisujete. Tedy že lékař, aniž by si vůbec poslechl jeho příběh, mu prostě řekne: „Zhubněte!“ Přitom dost často nemá úplně pravdu, protože ten problém může být samozřejmě klidně ještě někde jinde. Ale je pravda, že obezita se podílí na vzniku řady dalších nemocí, je hodně těsně propojená právě s cukrovkou druhého typu, ale taky s vysokým tlakem a s dalšími onemocněními.

Ve chvíli, kdy člověk zhubne významně, to se bavíme o nějakých 10 až 15 procentech tělesné hmotnosti, to má efekt. Když má někdo 100 kg a zhubne o 15, může to skutečně zásadně ovlivnit i další nemoci. Klesá tlak, může dojít k tzv. remisi cukrovky, to znamená cukrovka úplně zmizí. Zkrátka díky snížení hmotnosti se zlepšuje celá řada dalších věcí. Čili je pravda, že snížením hmotnosti můžeme skutečně řadu nemocí výrazně zlepšit anebo u řady z nich můžeme dosáhnout jejich úplného vymizení. Typicky se to týká právě té cukrovky.

Jsou pacienti, kteří tyto léky používat nemohou?

Ne všichni pacienti je dlouhodobě tolerují v těch úplně dostatečně účinných dávkách. Takže existuje určitě podskupina pacientů, která mým odhadem bude kolem 5 až 10 procent, kde nežádoucí účinky, o kterých jsem mluvil, jsou pro pacienta výrazné. Mohou přetrvávat delší dobu a on ty léky potom nechce dlouhodoběji brát. Jsou to například nějaké problémy v trávicím traktu. Potom jsou tu pacienti, kteří už mají za sebou nějakou historii toho, že jim po těch lécích nebylo dobře nebo na ně měli nějakou reakci. Ti by je brát neměli. Ale v zásadě není mnoho skupin pacientů, kteří by ty léky mít nesměli. Dá se říct, že se dají použít u velké většiny. A těch kontraindikací, to znamená toho, že je nemůžou brát vůbec, je naprosto minimálně.

O lécích se semaglutidem mluvíte velmi pozitivně. Existuje pacient, kterému byste lék nepředepsal?

To je myslím velmi důležité říct. Je podle mého názoru nežádoucí, aby lidé, kteří nemají výraznou nadváhu nebo obezitu, toto léky snadno získali. Aby snadno snížili svoji hmotnost, například takové to hubnutí do plavek. To je špatně, protože ty léky mají dostávat lidé nemocní, lidé, kteří mají obezitu nebo nadváhu s komplikacemi. Já jsem hrozně rád, že si to můžeme dobře vysvětlit. Považuji to za velké nebezpečí. Protože na jedné straně je obezita, na druhé straně jsou poruchy příjmu potravy, snaha být štíhlý, abych vypadal jako ta modelka, kterou sleduju na sociální síti. Tady musíme prostě varovat a jasně říct, že tento lék nepředepíšu štíhlému člověku, který chce rychle zhubnout tři kila.

Zmínil jste, že jednou z převratných věcí je to, že zde nejsou téměř žádné nežádoucí účinky. To mi připadá trochu jako sci-fi.

Já bych to možná trošičku upřesnil. Ty nežádoucí účinky jsou od trávicího systému, to znamená špatného žaludku, pocit žaludku na vodě, bolesti břicha, zvracení, průjem nebo zácpa. Ale nejsou to, řekl bych, závažné nežádoucí účinky. Když je vám špatně od žaludku, není to příjemné, ovšem tyto projevy dost často zmizí s dlouhodobějším podáváním. Když se zmenší porce, tak se to zlepší. Mluvím o tom, že třeba dřívější léky na obezitu (a Meridia, kde byl účinnou látkou sibutramin – pozn. red.) snižovaly hezky hmotnost. Ale v jedné velké studii se zjistilo, že zvyšují riziko cévních mozkových příhod. To je samozřejmě významný nežádoucí účinek, takže se ten lék stáhl z trhu. Jiný zase zvyšoval riziko depresí. To byly ty centrálně působící léky. Takže neříkám, že nemají žádné nežádoucí účinky, ale myslím tím, že nemají takové závažné nežádoucí účinky, kvůli nimž bychom řekli, že riziko je příliš vysoké, například jako zmíněné riziko cévní mozkové příhody. Pak pacientovi samozřejmě ten lék raději dávat nebudu.

Tady musíme prostě varovat a jasně říct, že tento lék nepředepíšu štíhlému člověku, který chce rychle zhubnout tři kila.

Riziko, že pacientovi bude trošku špatně od žaludku nebo že bude mít průjem, ale pak se to zlepší, nebo když upraví dietu, tak se to zlepší, jsou myslím akceptovatelné nežádoucí účinky. Jsou nepříjemné pro pacienta, ale dají se zmenšit. Dá se jim předejít a nejsou nebezpečné v tom smyslu, že by pacienta vysloveně ohrožovaly na zdraví nebo na životě.

V minulosti se párkrát stalo, že nežádoucí účinky léků jsme zjistili až s nějakým časovým odstupem. Myslíte, že tohle riziko tady je, nebo už tyto léky používáme tak dlouho, že ho můžeme vyloučit?

To riziko je vždycky. S těmito léky se poměrně časně po jejich uvedení na trh udělalo hodně studií, jak v oblasti cukrovky, tak v oblasti obezity. Proto si myslím, že pokud by tam byl nějaký zjevný nežádoucí účinek, který se objeví po několika letech podávání, už bychom to pravděpodobně z klinických studií věděli. V nich se to velmi pozorně sleduje. Nicméně určitě může být nežádoucí účinek, který se objeví třeba po pěti, deseti letech podávání. Pacientů, kteří mají léky takhle dlouho, zase není až tak moc, takže se to nedá samozřejmě vyloučit. Ale zatím se nezdá, že by se něco úplně překvapivého, nebezpečného objevilo. Ve chvíli, kdy takové podezření je, regulační agentury, jako je Evropská medicínská agentura nebo americká FDA, okamžitě vydávají varování a snaží se na to nějak reagovat. V tomto případě se diskutovalo o depresích jako o nežádoucích účincích, pak se diskutovalo o zvýšeném riziku zánětů slinivky břišní (pankreatitidě). Nic z toho se ve velkých studiích nepotvrdilo a ani žádná z lékových agentur nevydala varování.

Pojďme zpět k něčemu pozitivnímu. Objevují se informace, že tyto léky mohou příznivě působit i na některé další nemoci. Je to pravda?

Je to tak. Skutečně to jsou léky, kde překvapivě nevyvolávají nežádoucí účinky, ale spíš vyvolávají pozitivní účinky. Postupně jsme zjistili, že neléčí jenom cukrovku, ale snižují hmotnost. To byl účinek, který jsme zjistili při jejich podávání diabetikům. Pak jsme zjistili, že snižují riziko kardiovaskulárních komplikací, alespoň některé z nich, třeba zrovna semaglutid či další. To pro pacienty znamená významně snížené riziko srdečního infarktu, cévních mozkových příhod.

Zjistili jsme, že snižují riziko kardiovaskulárních komplikací, alespoň některé z nich, třeba zrovna semaglutid či další.

Pak je tam ochrana ledvin, snižuje se riziko diabetického onemocnění ledvin, když jsou pacienti na těchto lécích. A diskutuje se, a to mi přijde mimořádně zajímavé, o zmenšení ztučnění jater, případně tedy rizika zánětu, který je tím ztučněním vyvolán. Nejzajímavější je možný vliv na riziko demence anebo degenerativních nemocí. To je samozřejmě něco, co by v případě potvrzení obrovsky rozšířilo skupinu těch, kteří by léky měli dostat. Takže zdá se, že je ještě velmi zajímavý prostor pro další možné indikace těchto léků.

Máte hodně zkušeností z lékařského výzkumu. Mohl byste jako člověk s těmito zkušenostmi odhadnout, jak dlouho bude trvat, než se podaří potvrdit další pozitivní účinky těchto léků?

Je to v podstatě tak, že abychom potvrdili tyto vlastnosti, potřebujeme minimálně jednu velkou studii, jejímž primárním cílem je právě ověřit, jaké je působení léků na tu kterou chorobu. Ochranu před kardiovaskulárními komplikacemi už máme potvrzenou, to víme ze studií. Ne tedy u všech těch léků, ale u řady z nich už to víme. U jednoho z nich máme už potvrzenou i ochranu ledvin, a to studií, která byla primárně na to zaměřena. Studie na demenci v současné době probíhají. Je to tak, že ve chvíli, kdy se studie ukončí, je publikovaná a všichni uznají, že proběhla správně a všechno bylo v pořádku, tak pak může výrobce jít za regulačními agenturami. Může říct, já bych prosil o schválení indikace toho léku v léčbě, uvedu příklad demence. A pokud ta studie je dostatečně silná na to, aby to skutečně potvrdila, tak už na základě jedné velké, dobře provedené studie se dá ta indikace získat.

Základem u všech nových léků je, že se v klinické praxi sledují žádoucí a nežádoucí účinky léku. Lékaři mají povinnost je hlásit, tak aby se o nich vědělo. Čili jinými slovy, ta doba nemusí být dlouhá, může jít o několik let. Když studie skončí, dopadne dobře, pak ještě zbývá nějaký čas na projednání regulačními agenturami. Ale nebavíme se určitě o deseti letech, bavíme se třeba o dvou, třech, čtyřech letech, takže není to něco, co by bylo v úplně vzdálené budoucnosti. Ale samozřejmě za předpokladu, že ta studie dopadne opravdu dobře a přesvědčivě.

Co by měl udělat pacient, který trpí obezitou a současně třeba cukrovkou či vysokým tlakem, když by chtěl některý z léků této skupiny vyzkoušet? Na koho se má obrátit?

Pokud je to tak, jak jste charakterizoval, tak v první řadě by měl navštívit svého praktického lékaře. Potřebujeme, aby byl řádně vyšetřený a někde sledovaný. Protože i když mám „pouze“ obezitu a nevím o tom, že bych měl nějaké další nemoci, stejně bych měl chodit na preventivní prohlídky. V jejich rámci lékař dokáže odhalit cukrovku, vyšší hladinu tuků v krvi, vysoký tlak, prostě nemoci související s obezitou. Takže navštívit lékaře praktického, pokud k jinému nechodím. Pokud chodím k diabetologovi s cukrovkou, tak bych si s ním měl popovídat o tom, jestli tyto léky jsou pro mě vhodné. Případně jestli mi je pojišťovna uhradí.

Jsem přesvědčen, že většina, nebo téměř všichni diabetologové, které znám, se snaží proaktivně pacientovi léčbu nabídnout. Víme, že je pro něj vhodná nejenom díky účinnosti, ale i díky dalším efektům. Takže pokud chodím k diabetologovi, tak si s ním o tom mohu promluvit, jestli ty léky pro mě jsou, nebo nejsou. Já jsem hrozně rád, když moji pacienti sami přicházejí s tím, že někde něco četli, že je to zajímavé, jestli by jim to nepomohlo. Vždycky to s nimi proberu a snažím se jim vysvětlit výhody i nevýhody. Samozřejmě řada z nich si to musí ještě stále částečně nebo úplně platit sama.

A to i když mají cukrovku. Protože ne všichni splní ta kritéria. Ale myslím, že české zdravotnictví, přestože na něj jako mnohdy láteříme, je velmi vstřícné. Nefunguje vždycky všude stoprocentně. Připomeňme možnost jít zadarmo jednou za dva roky na preventivní prohlídku. A pokud jsme starší, tak jednou za rok. Nemusíme pro to udělat nic jiného, než se k lékaři objednat, nebo tam dokonce rovnou přijít. To je velký výdobytek, který nás může uchránit závažných nemocí do budoucna. Takže nevyhýbat se lékařům a dbát na prevenci, kdybych to to měl shrnout do jedné věty.