Meziválečný projekt Atlantropa byl zřejmě nejambicióznějším stavebním plánem, který někdo v historii vymyslel. Přehrada přes Gibraltarskou úžinu. Vysušování Středozemního moře. Jeví se sice jako šílený, ale byl aspoň z těch, které se daly brát trochu vážně a bylo možno ho se známými technologiemi uskutečnit. Jenže pro demokracie byl moc bláznivý a velký a diktatura měla vlastní velikášské plány.
Ambice nebyly malé. Projekt, který se začal plánovat na počátku 20. let 20. století, by znamenal, že by se „vypustila“ jedna pětina Středozemního moře a získala se tak půda pro další rozvoj pozemní infrastruktury.
Plán vymyslel německý architekt Herman Sörgel (1885–1952). Pocházel z rodiny architektů, byl ovlivněn Bauhausem a zajímal se také o filozofické otázky. Na svém plánu pracoval od roku 1928 a v roce 1932 ho popsal v knize se stejným názvem – Atlantropa. Sörgel zastával geopolitický názor, že v budoucnu se vytvoří tři bloky ekonomické a politické moci: Amerika, Evropa a Asie. Afrika by kvůli své zaostalosti v civilizaci byla technologicky oddělena a měla by význam pouze jako dodavatel surovin, ledaže by Evropa s Afrikou navázala nové vztahy. Také si myslel, že uhlí a ropa v dohledné budoucnosti značně podraží kvůli nedostatku fosilních zdrojů. Jako možnou cestu z těchto problémů propagoval využití obrovského energetického potenciálu vodní energie ve Středomoří, který bylo možné získat stavbou gigantické přehrady. Částečným vypuštěním Středozemního moře by se získalo cenné nové území.
Sörgela ale německá vláda za Výmarské republiky nebrala příliš vážně. Jevilo se jí to jako vize šíleného muže, která by pro své uskutečnění vyžadovala ohromné množství zdrojů investovaných do něčeho, co v té době nikdo nepociťoval jako aktuálně nutné.
Jenže záhy začaly být dějiny nakloněné fantastickým projektům. V roce 1933 se k moci dostal Adolf Hitler, jehož velikášství není nutné připomínat. Hitler sám sebe považoval za umělce a někdy také za architekta. Rád se zabýval navrhováním budov a se svým dvorním architektem Albertem Speerem ostatně některé stavby uskutečnil, a ještě mnohem víc si sliboval od období po válce, kdy mělo podle něj všechno to velkolepé teprve začít. Sörgel byl ovšem svým osobním založením pacifista. Na obálce jeho knihy z roku 1938 byla umístěna poznámka, že takový plán není v rozporu s nacionálně-socialistickými idejemi, Hitler ale plánoval získávání dalšího „životního prostoru“ expanzí na východ, a ne vysušováním moře.
Vyhrát válku byla samozřejmě podmínka nutná. Znamenalo by to možnost získat zdroje od všech poražených národů.
Plán počítal s postavením tří gigantických přehrad, které by se staly největšími umělými strukturami, jaké kdy lidstvo vidělo. První a největší plánovaná přehrada by byla postavena napříč Gibraltarským průlivem. Druhá přehrada by se vybudovala přes Dardanely, a tím by se teoreticky uzavřelo Černé moře. Třetí přehrada by se táhla od Tuniska až po Sicílii, čímž by se Středozemní moře rozdělilo na dvě části s různou výškou hladin.
Proč ty hladiny měly být různě vysoko? Odpověď je celkem jednoduchá. Sörgel nechtěl jen spojit Afriku a Evropu do jednoho superkontinentu, ale přehrady měly také sloužit k výrobě dostatečného množství energie, která by stačila pro celou Evropu a Afriku. Samozřejmě s ohledem na to, že tehdy byly spotřeba energie nižší, než je tomu dnes.
Sörgel dokonce založil Atlantropa Institute, aby propagoval jeho plán ve světě. Nacisté ale jeho práci nepřiznali důležitost, a navíc pak válku, která by možná zajistila na projekt potřebné zdroje (a také eliminovala námitky států, kterých by se projekt týkal), prohráli. Poválečná léta spotřebovala veškerou energii na obnovu Evropy.
V roce 1950, když se věci trochu uklidnily, se Sörgel znovu pokusil svůj projekt světu připomenout a zdůraznil přitom, jaký přínos by mělo využití vodní energie. Bylo to ale dost špatné načasování, protože zrovna se všichni nadšeně upnuli k nově objevené jaderné energii, která se v té době zdála výhodnější, protože byla mnohem efektivnější.
Sörgel zemřel 25. prosince 1952 při autonehodě. V té době už zase nastala studená válka a jiné starosti. Zůstaly nám tedy aspoň působivé obrázky, jak to všechno mohlo vypadat, kdyby se dějiny ubíraly jiným směrem. Dějinám je to ovšem jedno.
(Zdroj: medium.com, uh.edu)
