Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, páni senátoři, vážení členové vlády. My jsme tu v takovém zvláštním formátu, který si myslím, že bychom neměli dále pěstovat. A to je, že zde probíhá rozprava jenom těch, kteří mají přednostní právo a není otevřena řádná rozprava. Myslím, že se musíme k těmto postupům na grémiu Poslanecké sněmovny vrátit a vytvářet prostor pro to, aby zde mohli vystupovat s rovným právem všichni poslanci, kteří mají zájem mluvit a mají zájem reagovat.

Já bych měl zájem a mám i tedy právo přednostní reagovat na některé svoje předřečníky. Neudělám to, udělám to pouze v jednom případě, kdy se vaším prostřednictvím pane předsedající, obrátím na předsedu Tomia Okamuru a požádám ho, aby, když vystupuje a hodnotí třeba události listopadu 1989, tak aby nemluvil za všechny občany, kteří tehdy byli na náměstích a kteří vyjadřovali svoji politickou a občanskou vůli.

Rozhodně tedy ať nemluví za mě a moje přátele, protože my jsme v listopadu 89 nechtěli rozpouštět NATO, my jsme v listopadu 1989 rozhodně nechtěli všeobjímající přímou demokracii a my jsme v listopadu 89 určitě nechtěli přímou volbu prezidenta. My jsme chtěli úplně jiné věci. My jsme chtěli svobodu a demokracii. Svobodu a demokracii máme, jsme za to vděčni a nemyslím si, že by pan předseda nám měl podsouvat tyto věci a mluvit za všechny občany, kteří tehdy na náměstích byli.

Chápu, že pan předseda Okamura žije ve svém fikčním světě, ve kterém jedním z největších nepřátel je neexistující demoblok. Já mu tyto jeho představ neberu, to je v pořádku. Ale co mu chci vzít, je to, aby si osoboval právo mluvit za lidi, kteří v listopadu 89 nechtěli rozpouštět NATO, nechtěli přímo demokratické postupy, ale chtěli fungující parlamentní demokracii, ale hlavně chtěli svobodu. To je to podstatné. (Potlesk z pravé strany sálu.)

Já nebudu mluvit skutečně dlouho, budu mluvit velmi krátce, i když sama ta žaloba je dlouhá a některá vystoupení, která jsme tady slyšeli, taky byla dlouhá. Ale já bych chtěl spíš připomenout jednu věc, která mi připadá podstatná a kterou, jak jsem poslouchal ty svoje předchůdce tady u toho řečnického pultu, si možná ne všichni dostatečně uvědomují, a to je, o čem tady vlastně hlasujeme. A co je ústavní úloha Poslanecké sněmovny v této věci. A to bude vlastně obsah mého vystoupení.

My tu nerozhodujeme o naší ústavní žalobě na prezidenta republiky. Poslanecká sněmovna nemá kompetenci podávat ústavní žalobu na prezidenta republiky a tuto kompetenci má Senát. Já jenom připomínám, dámy a pánové, že v Ústavě se píše o ústavní žalobě Senátu, ne Parlamentu, Senátu. A také se v ní píše, že Ústavní soud posuzuje ústavní žalobu Senátu. Neposuzuje tedy společnou žalobu Senátu a Poslanecké sněmovny, ale posuzuje žalobu Senátu.

A to se mi zdá důležité a myslím, že to může usnadnit i rozhodování řady kolegů. Protože rozhodujeme v tomto konkrétním kontextu o tomto konkrétním dokumentu. My tedy nejsme iniciátorem žaloby jako Poslanecká sněmovna. My ji nepodáváme a naší roli, roli Poslanecké sněmovny, rozumím tak a tak je podle mě podána v Ústavě, že jsme v tomto procesu jakousi ústavní pojistkou demokratického systému.

A můžeme si klást otázku – já si ji samozřejmě kladu – jestli máme důvody pro to, abychom tu pojistku využili, abychom ji zapli, nebo takové důvody nemáme a ústavní žalobu pustili dál. Já jsem přesvědčený, že ty důvody pro to, abychom tu pojistku zapli, nemáme. Samozřejmě můžeme přemýšlet na tím – a mnozí z nás to dělají – že argumenty použité v této žalobě jsou třeba nedostatečné, nebo je jich tam moc různé kvality a v různém příliš dlouhém časovém úseku, že ta argumentace je třeba slabá. Takto můžeme uvažovat, ale já myslím, že tu máme Ústavní soud, kterému můžeme věřit, že to, co připravili kolegové senátoři, že Ústavní soud dokáže posoudit. Já Ústavnímu soudu věřím.

Nebo můžeme mít pochybnost o tom, zda senát při přípravě té žaloby z jakýchkoli důvodů ztratil demokratickou legitimitu a je na nás, abychom mu to připomněli. Nemyslím si, že takové důvody nastaly. Já nemám pochybnost ani o Ústavním soudu, nemám pochybnost ani o legitimitě Senátu a to velmi významně usnadňuje moje rozhodování a myslím, že by to mohlo usnadňovat i rozhodování mnohých z vás.

To slovo usnadňuje jsem zvolil záměrně, protože – myslím, že jsme to i veřejně celkem jasně řekli – my jsme v Občanské demokratické straně preferovali jinou podobu ústavní žaloby. A naši senátoři podporovali v těch debatách v Senátu jinou podobu ústavní žaloby – jednoskutkovou žalobu. Jsme přesvědčeni, že by měla větší šanci a jsme přesvědčeni, že ta síla argumentace by byla mnohem silnější.

Takže rozumíme pochybnostem o tom znění, které je tu připraveno. Ale jak jsem řekl, nebudu ani já ani moji kolegové zpochybňovat legitimitu Senátu, nebudu zpochybňovat ani argumenty Senátu a důvěřuji Ústavnímu soudu, že žalobu posoudí s největší vážností a odpovědností. A mám dokonce i naději, že při jakémkoli výsledku Ústavního soudu dostane prezident, předseda vlády, ale i my zde v Poslanecké sněmovně jakýsi návod, respektive budou vymezeny hranice, jasně řečeno, které hranice se nesmějí překračovat. A takto taky rozumím žalobě Senátu a v tomto záměru, v tomto cíli, má tato žaloba moji podporu.

A, dámy a pánové, přiznejme si, že takovýto pokus se všemi nedostatky je určitě lepší, než neústavní podřízenost, kterou projevuje vůči panu prezidentovi předseda vlády, který si nechal de facto odejmout významnou, podstatnou, ústavní, kompetenci vybírat členy své vlády.

Já jsem konzervativní politik, přiznám se, že vůbec nemám z této situace radost. Ale jako zodpovědný politik mám pocit, že musím a chci chránit ústavnost, chránit parlamentní demokracii a především musím a chci chránit pravidla. A v tomto vidím smysl ústavní žaloby Senátu, v tomto mám víru v Ústavní soud, který bude posuzovat. A proto budu spolu s naším poslaneckým klubem hlasovat pro to, abychom toto posouzení Ústavním soudem umožnili. (Potlesk z pravé strany sálu.)

Zdroj: psp.cz