Chybí nám diskuze o návratu k vyrovnanému rozpočtu, říká možná kandidátka na prezidentku

Danuše Nerudová (Mendelova univerzita)

Danuše Nerudová | FOTO: Mendelova univerzita

Rektorka Mendelovy univerzity, předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody a spoluzakladatelka občanské iniciativy KoroNERV-20 Danuše Nerudová v rozhovoru pro FORUM 24 vysvětluje, proč nám při snaze dostat pod kontrolu náš velmi rychle se zvyšující státní dluh nebude stačit ekonomický růst, a odpovídá na otázku, zda může Česká republika zbankrotovat. Ekonomka, která zvažuje prezidentskou kandidaturu, také velmi otevřeně popisuje, jaké reakce zakouší ženy, které se v Česku rozhodnou působit ve veřejném prostoru.

V jaké fázi by měla být na konci příštího volebního období důchodová reforma? Mělo by se stihnout to, co se neudělalo za třicet let?

V tuto chvíli je nějaký návrh na stole. Domnívám se, že první krok, technické rozdělení prvního pilíře na nultý a první, který má minimální rozpočtový dopad, by mělo být zrealizováno do voleb. To je základní architektura nového důchodového systému. Vybavení penzijního domu by mělo být předmětem politické kampaně. V každém programu politické strany do voleb by měly být všechny tyto nejpalčivější a nejtíživější věci, které nás čekají, aby strany měly jasnou vizi, jak by po případném nástupu do vlády důchodovou reformu řešily.

FORUM 24 (archiv)

Ten návrh základní kostru dává. Technické rozdělení by neměl být žádný problém provést. Otázka je, jaká k tomu bude politická ochota, protože ta se limitně blíží nule, jak poslouchám ministryni financí. Nicméně toto jsou odpovědi pro občany a občané by se na všechny tyto otázky ve volbách měli ptát, protože to jsou nejpalčivější problémy České republiky v tuto chvíli.

Není i vaše zkušenost z Komise pro spravedlivé důchody něčím, co by vás naplňovalo skepsí ohledně toho, jaký bude další vývoj? Neotrávilo vás to?

Myslím, že každý, kdo je na nějaké manažerské pozici a jeho hlavním cílem je dovést nesmírně heterogenní kolektiv ke kolektivnímu rozhodnutí, se kterým budou souhlasit plus mínus všichni, na cestě k němu vždycky musí zažívat určitou míru frustrace. V důchodové komisi to samozřejmě byla velmi těžká práce. Bylo to skutečně hodně o tom naučit jednotlivé účastníky, kteří se opravdu lišili, především naslouchat, ne diskutovat, to umí všichni, ale poslouchat argumenty druhé strany. A dovést je ke křehkému konsensu. Pokud to dokázala rektorka univerzity, která nikdy v politice nebyla, a věnovala jsem tomu dva roky času, nerozumím tomu, proč, když je nějaký návrh na stole, který je samozřejmě rámcový a vyžaduje další politickou diskuzi, by k tomu neměli nalézt energii a odvahu politici. Protože politici se na konci dne zodpovídají svým voličům za to, že když nenajdou energii a schopnost sednout si ke stolu a domluvit se, jejich voliči třeba za deset let budou mít důchody nižší.

Stále věříte, že do voleb se ta architektura, to, s čím jste přišli, podaří schválit?

Předpokládám, že snad začnou politická jednání, protože, pokud mám správnou informaci, jsou vypořádány připomínky, co vznikly v mezirezortu, tak očekávám, že o tom bude diskuze. Koneckonců pořád existuje možnost předložit to formou poslaneckého návrhu.

Mířím k tomu, jestli to nakonec není tak, že tohle volební období byly jen čtyři další promarněné roky. Z čeho čerpat naději, že příští volební období to nebude to samé?

To je otázka za milion. Co vám na to mám odpovědět? Asi citátem Václava Havla o naději. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Děsivá trajektorie státního dluhu

To, že to Česká republika dopracuje do stavu některých jiných států, které mají dluh 100 procent HDP, je podle vás v českých podmínkách nereálné? Můžeme na tom být někdy až takhle špatně?

Chtěla bych jenom upozornit, že pokud se bavíme o státech, jako je Španělsko nebo Řecko, jejich dluhová historie je podstatně delší. Oni tento dluh naakumulovali za výrazně delší období než Česká republika.

Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) a předsedkyně rozpočtového výboru poslanecké sněmovny Miloslava Vostrá (KSČM) (ČTK)

A jenom pro informaci, trajektorie našeho dluhu je trošku děsivá, protože za poslední dva roky jsme naakumulovali půlku z toho, co za přechozích třicet let.

Francie má státní dluh také už více než 100 procent HDP. Nemůžeme si říct, když může mít Francie tak velký dluh, tak proč by ho nemohla mít Česká republika?

Řeknu vám proč, nejsme tak velká a silná země jako Francie. Musíme si říct, že nikdy na finančním trhu nebudeme mít takové podmínky jako Francie. Když budeme emitovat dluhopisy, je také otázka, kdo si je koupí. Třeba Hongkong má dluh 200 procent HDP, ale jeho dluh vlastní obyvatelé Hongkongu. Teď to dělám ad absurdum, ale hrozí to, že ho ve větší míře třeba může začít kupovat Rusko nebo Čína.

Může Česká republika zbankrotovat? Co je podle vás úplně nejhorší scénář?

Tak scénářů je několik, třeba státní bankrot, v podobě, jak ho v roce 2001 prodělala Argentina, může být např. i měnová reforma, nebo hyperinflace. Viděli jsme v minulosti, když měla hyperinflaci Venezuela, jak to vypadá.

Nemůže nám pomoci ekonomický růst? Pokud by ekonomika rostla rychleji, i dluh vyjádřený HDP by byl menší.

To ano, ale to bychom to nesměli projídat, projedli jsme tady deficit pět set miliard, ovšem předtím jsme projedli všechny přebytky. Projídali jsme přebytky, když ekonomika šlapala dobře a vydělali jsme si víc než na úroveň veřejných služeb, které byly poskytovány. To jsme všechno projedli. Je to o tom, že když ekonomika bude šlapat víc, musíme se vrátit k výrazně menším schodkům, respektive k vyrovnanému rozpočtu. Nikde jsem takovou diskuzi ve veřejném prostoru nezaznamenala. V Německu kancléřka jasně řekla, že počítají, že v roce 2024 se Německo vrátí k vyrovnanému rozpočtu, ale tahle diskuze u nás vůbec nenastala, protože právě neexistuje konsolidační plán, který by říkal, že před nárazem do dluhové brzdy budeme mít vyrovnaný rozpočet. Nic takového neexistuje. To je to děsivé, že diskuze o tom se u nás nevedou.

Revue FORUM ()

Jako status quo jsme začali brát takto velké schodky rozpočtu. Onehdy jsem vzpomínala, jak se naše uvažování v tomto směru posunulo. Bylo to na konci ledna loňského roku, když už byl ten virus v Číně, tak jsem byla v Otázkách Václava Moravce a probírali jsme tam právě to, jaký to bude mít dopad na ekonomiku, cestovní ruch atd. a bavili jsme se o možných propadech státního rozpočtu a taky o tom, jak v té době ministryně financí, když člověk přišel s jakýmkoliv opatřením za miliardu, tak ho ministryně odmítla, protože to je moc. A najednou jsme se z řádu jedna miliarda dostali na pět set miliard, což je úplně šílené. Navíc si myslím, že v tom schodku je určitě vytvořený polštář na nenadálé výdaje státního rozpočtu před volbami.

Ten rozdíl u paní ministryně je podle vás daný tím, že najeli na úplně jiný mód fungování: jsme v krizi, tím pádem můžeme zvětšovat schodky zcela libovolně?

Ano, přesně tak, ale celá řada výdajů, co tam jsou, s covidovou krizí vůbec nesouvisí.

Vyhrožování a komentování vzhledu

V každém rozhovoru se vás ptají na prezidentskou kandidaturu, kterou nevylučujete. O prezidentovi se často říká, že ovlivňuje společenskou atmosféru a nastavuje morální standardy, není jeho úloha přeceňovaná?

Omezené pravomoce a především výkon současného pana prezidenta tak trochu svádí k tomu, že se funkce prezidenta, respektive prezidentky zpochybňuje. Tuto funkci nemůžeme hodnotit podle toho, kdo ji vykonává. Prezident má potenciál skutečně chránit demokracii, nastavovat politikům zrcadlo a v podstatě laťku.

()

V rámci svých kompetencí jmenovat čelní představitele soudů a státních institucí tak může dosazovat kvalitní a důvěryhodné odborníky. Úlohou prezidenta je i ukotvovat Česko na světové mapě. A v neposlední řadě také dávat společnosti a naší zemi naději v těžkých chvílích.

Chtěl jsem se právě zeptat, jestli ta funkce je potřebná, protože spousta lidí vyjadřuje názor, že je k ničemu a že by to samé mohl dělat předseda senátu.

Moje odpověď je, že to strašně zjednodušujeme a zpochybňujeme, protože to hodnotíme podle toho, kdo tu funkci vykonává. A toto zjednodušování vede k pocitu, že prezident není potřeba. Funkci nelze hodnotit podle toho, kdo ji vykonává, ale je potřeba si uvědomit, jaké pravomoce má ze zákona.

Dáváte si sama nějaký termín, do kterého si chcete svoji prezidentskou kandidaturu promyslet? Jakým směrem se ubírají vaše úvahy na toto téma?

Z toho výčtu, co jsem vám řekla, co prezident všechno vykonává a na co má vliv, samozřejmě plyne, že ta funkce je velmi odpovědná a člověk, když o ní uvažuje, musí o ní uvažovat s vědomím této velké odpovědnosti, kterou sebou ta funkce nese.

Chodí mně spoustu dopisů a zpráv o tom, že bych měla kandidovat, ale to rozhodnutí člověk nemůže učinit, že se cítí polichocen, že mu někdo píše, že by měl kandidovat. V této chvíli jsem rektorka univerzity. Univerzitě se věnuji na 100 procent. Když se mě všichni ptají, říkám, zvažuji to a konečné rozhodnutí učiním ve správný čas.

Neodrazuje vás od toho i to, co v minulosti všechny prezidentské volby provázelo? Souboj o prezidentskou funkci bývá hodně vypjatý a provázejí ho pomlouvačné kampaně.

Ano, tento rozměr si plně uvědomuji, a byť jsem ve veřejném prostoru přítomna chvíli a v omezené míře, vím, o čem mluvíme. My všechny ženy, které jsme přítomny ve veřejném prostoru, si většinou čteme „hezké“ vzkazy.

Alexandr Vondra (Pavel Hofman, FORUM 24)

Jak velký šok to pro vás byl? Jakou to má podobu?

Na začátku to samozřejmě šok byl, dnes už to beru jako běžný kolorit, který s sebou nese bohužel přítomnost ve veřejném prostoru. Podoby jsou různé. Pouze ženy ve veřejném prostoru dostávají například připomínky na svůj vzhled. A pak je to samozřejmě vyhrožování. Živě si vzpomínám, to bylo předloni, kdy jsem se jako rektorka veřejně zastala koordinátorky Fridays for Future Lucie Smolkové, chodily mně zprávy, že až se změní režim, budu viset na kandelábru. Loni, když jsem upozornila na to, že zakázat občanům vycestovat ze země je protiústavní a v rozporu s Listinou základních práv a svobod, chodily mně hezké e-maily o tom, že mně přejí, aby mi na covid umřela celá rodina i já sama atd. Nevím, co chcete slyšet dál. To se stále opakuje a mluví o tom Olga Richterová, Markéta Adamová Pekarová, a další. V podstatě všechny ženy, které jsou ve veřejném prostoru.

Je to odpověď i na otázku, proč v minulé prezidentské volbě žádné ženy nekandidovaly, a proč do politiky stále ještě v takové míře nevstupují?

To prostředí je určitě velmi tvrdé, a ne každá žena je ochotná toto snášet. Proto je na čase to změnit.

Velký rozhovor s Danuší Nerudovou přineseme v příštím čísle Revue FORUM. Předplatit si jej můžete ZDE.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]