Minulý týden přibyly před jedním domem v Kamenické ulici další dva pražské „stolpersteine“ čili „kameny zmizelých“. Za války odsud odvedli židovskou rodinu, jejíž většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. Zachránil se jenom syn, operní pěvec, předtím vyštvaný coby „špinavý Žid“ svými českými kolegy z Národního divadla. Válku přežil (odvážný lékař a přítel ho schoval pod cizí identitou až do konce války v plicním sanatoriu), jeho syn je dnes rabínem. Ty kameny s mosaznými destičkami v chodníku pomáhají zastavovat zapomínání.

Skutečná demokratická politika donedávna neexistovala bez paměti. Televize, internet a sociální média ale napomohly šíření bezpaměti i ve společnostech, které politickou demokracii provozovaly nejdéle. Politici se jenom rychle přizpůsobili.

Emocionalita drbu, podávaná jako vizuální aktualita, učinila hodnoty, zakotvení či paměť zbytečnými. Při jejich absenci je společnosti namísto pracně vytvářených pozitivních cílů předkládán jen pouhý boj o moc a o prebendy.

Skutečnou demokracii jsme ještě nezažili

Můžete namítnout, že bezpaměť je také politika. Jenomže ta nikdy nemůže být pozitivní. Vždy bude potřebovat zapomínání, mlčení a nepřítele. Bezpaměť je prokletí zbabělců, kteří se bojí pravdy – a díky nezastavitelnému rozvoji informačních technologií je pro tuto dobu naším osudem. Potřebujeme si připomínat minulost bez příkras a ideologií, protože odtamtud z minulosti přicházíme.

Dále čtěte

Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ (2.)

Pro co žít se vědomě rozhodujeme v životě, který už žijeme a v němž už jsme se předtím bezděčně pro…

Společnosti, které zažily fungující demokratický stát v jeho klasické podobě se svobodou slova, nezávislými institucemi a růstem životní úrovně, jsou na tom podstatně lépe než ty, které si z „demokracie“ opožděně dokázaly vybrat jen volební rituál a zbožštění „vůle lidu“ v domnění, že vše ostatní přijde samo.

Takové zombie demokracie, opírající se o diktaturu většiny nekritizovatelného „národa“, demokraciemi ve skutečnosti nejsou. Protože skutečná demokracie je vystavěna na právech a povinnostech jednotlivce, na podřízení státu a moci nezadatelným a univerzálním lidským právům, vládě práva a paměti kontinuity.

Střední Evropa ve své historii skutečnou demokracii ještě nezažila. Nadřazení „národní věci“ rozvoji demokracie už v 19. století neodvolatelně poškodilo a výrazně zúžilo diskusi o hodnotách a principech budování společnosti. Jestliže „národní“ bylo důležitější než právo a občanství, pak cokoliv „ne-národního“ bylo cizí a automaticky nepřátelské.

Dále čtěte

Školství jako priorita? Co nám strany ve volbách nabízejí

Začátek nového školního roku a zejména nezadržitelně se blížící říjnové hlasování o budoucnosti této země otevírá otázku, co nám jednotlivé…

Národovecké narativy střední Evropy vyloučily jiné dějiny než úzce etnické a jazykem definované. Ve 20. století se z regionu bohaté kultury a dějin mnoha promíchaných národů a jazyků během několika desítek let stala vyprahlá soustava výhradně etnicky definovaných „národních“ států.

Česká situace je v tomto ohledu vskutku tragikomická. Základ české „národní identity“ je v době míru a prosperity 21. století stále ještě stavěn na ahistorickém příběhu o věčné oběti cizí rozpínavosti a o křivdách, vymyšleném před dvěma sty lety. Z 20. století si neseme stejně vylhané pověsti o vlastní demokratičnosti a obětech, které se ovšem mezitím staly obsahem „národní politiky“.

Až se český prezident pokloní

Chcete příklad? Ještě dnes velká část politiků i společnosti odmítá přiznat válečné i poválečné zločiny prezidenta Edvarda Beneše, nemluvě o neschopnosti vyrovnat se s totalitní minulostí celých šedesáti let po roce 1939. Prezident ještě v květnu 1945 přikázal uvěznit všechny svoje politické odpůrce z válečného exilu, pokud by se odvážili vrátit se do „svobodného Československa“.

Dále čtěte

Střelba z praků a slepice aneb chvála banalismu

Pokud, pak to začíná zrána, po procitnutí. Nebo po probuzení? Procitnutí – probuzení, probuzení – procitnutí… Mám na mysli stav,…

Předválečný poslanec František Schwarz nevyslyšel varování, aby v exilu zůstal, byl zatčen a zemřel na Pankráci dávno před nástupem komunistické diktatury v roce 1948. Stejně Beneš přikázal naložit i s jejich ženami a dětmi, které pak z Československa prchaly tajně s pomocí cizích diplomatů. A přímo z prezidentské kanceláře řízené úmyslné masakry německého civilního obyvatelstva v červnu a červenci 1945 nemohou v demokratických poměrech najít omluvy. U nás se o nich raději nemluví.

Stejně jako o ostudném zákonu o vyvlastnění rodiny Schwarzenbergů bez jakékoliv náhrady. Rod, který podporoval vládu i Edvarda Beneše v londýnském exilu, rod, jehož otec vedl už v roce 1938 petici české šlechty na obranu republiky a v květnu 1945 se zúčastnil povstání, byl potrestán prvním vyvlastněním už nacisty. Poválečný československý parlament přijal unikátní zákon proti jednomu člověku.

V celém slavném „demokratickém“ parlamentu se za jediný den projednávání a schvalování nenašel ani jeden hlas na obranu práva. Pro hlasovali všichni „demokraté“. Mnozí z nich zakrátko utíkali před komunistickou diktaturou do exilu nebo skončili ve vězení. Pro tento otevřeně nedemokratický zákon hlasovala mimochodem i právnička Milada Horáková, komunisty později popravená.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier se minulý týden poklonil památce padlých československých parašutistů, kteří padli v boji s německými nacisty. Byl to symbolický čin obrovského dosahu.

Až jednou český prezident skloní hlavu před pomníčkem skoro tří stovek německých civilistů, zavražděných jednotkou československé armády v červnu 1945 na Švédských šancích u Přerova, snad tomu začneme rozumět. Do té doby bude platit, že bezpaměť je prokletí zbabělců, kteří se bojí pravdy.

Mgr. Jan Urban je historik, publicista a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77, někdejší lídr a mluvčí Občanského fóra.

Text vyšel 1. 9. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme mírně upravený s laskavým svolením autora a redakce.