Motorkáři z ruského nacionalistického klubu Noční vlci, ilustrační foto FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
Po zahájení ruské agrese na Ukrajině se v České republice opět výrazně aktivizovalo prokremelské spektrum, které se rychle adaptovalo na novou bezpečnostní a geopolitickou situaci. Jeho aktivity představují hrozbu pro zájmy České republiky, a to hned v několika rovinách.
Pojem prokremelské spektrum jsem zvolil pro souhrnné označení subjektů, které vystupují v zájmu soudobého režimu v Rusku. Často používané pojmy „proruský politik“, „proruský postoj“ apod. mohou být matoucí či nekorektní s ohledem na malou část Rusů, která soudobý Putinův režim odmítá. Do úvahy lze brát i pojem putinismus, který může označovat jak vnitřní dimenzi diktatury, tak její vnější dimenzi expanzivní a imperiální. Svým názvem je sice úzce vázán na jednoho politického činitele, nicméně s ohledem na pěstovaný a uznávaný kult osobnosti tohoto politika je možné ho ztotožnit s ucelenějšími politickými a normativními názory, mechanismy i strukturami vlivu. V poslední době se objevuje i pojem „rašismus“, který se vztahuje k agresivní ruské politice a zpravidla je chápán jako specifická verze fašismu. Je propagován především z ukrajinské strany, ale není zatím plně vžitý.
Kořeny prokremelských sympatií
Prokremelské spektrum vázané na soudobý Putinův režim má kořeny ještě v před-putinovské éře, a to nejen ve smyslu návaznosti na komunistickou éru, ale i na tiskoviny a uskupení podporující ruský postkomunistický imperialismus v devadesátých letech (již tehdy kombinující dědictví carismu, sovětské velikosti a anti-západních postojů v nových podmínkách). Je možné upozornit na fakt, že při nástupu Putina, tehdy prezentovaného i jako prozápadního politika, se k němu část lidí z tohoto spektra stavěla ne zcela pozitivně. Nicméně nejpozději po vypuknutí kampaně proti plánované americké základně v České republice v polovině první dekády 21. století se již začala jednoznačně prosazovat koncepce podpory Putina jako hlavní osobnosti budovaného nedemokratického a expanzivního režimu v Rusku.
Základem prokremelského spektra se staly síly z marxisticko-leninského proudu, propojeného s panslavistickými a národoveckými organizacemi, dále část nacionalistické krajní pravice a rovněž silně národně-populisticky zaměřená část levice (především tehdejší ČSSD), navázaná na byznysové struktury napojené na Rusko. Tento byznys měl přímé kořeny v transformační éře a využíval zpravidla i kontaktů z doby pozdního „reálného socialismu“ (specifickým způsobem se v něm angažovali i bývalí příslušníci vojenských a zpravodajských složek). Toto spektrum našlo svůj dlouhodobý vůdčí prvek na domácí scéně v Miloši Zemanovi, zvláště po jeho zvolení prezidentem (na kterém se při první a druhé volbě podporou jeho kampaně výrazně podílelo, přestože Zeman se v určitých aspektech vyjadřoval více pro NATO či pro EU než dominantní část daného spektra).
Alternativa kritizovaného Západu
Na rozdíl od devadesátých a velké části nultých let se k pro-putinovským silám (od vypuknutí krize na Ukrajině na přelomu let 2013/2014 a následné ruské agrese) otevřeně přihlásila i někdejší část konzervativního, či dokonce konzervativně-liberálního spektra, které bylo – zjednodušeně řečeno – z velké části vázané na podporovatele Václava Klause od jeho rozkmotření s vedením ODS. Necháme-li stranou možné dlouhodobé vlivové, ekonomické či zpravodajské vazby, ideovým odůvodněním tohoto příklonu se stala kritika progresivistických a environmentalistických tendencí v západním světě i proklamovaný eurofederalismus v EU. Nabídka „ruského konzervativního eurasijského světa“, uznávajícího i specifický patriotismus některých národů, se těmto silám začala jevit jako přijatelná alternativa.
Impulsem k další aktivitě a profilaci tohoto „inovovaného a doplněného“ prokremelského spektra se stala i migrační krize v polovině druhé dekády, v jejímž rámci navíc nemuseli angažovaní aktivisté vždy otevřeně adorovat ruský režim a jejich kritika vůči řešení krize ze strany EU souzněla v Česku v řadě bodů s názory vlády i části opozičního demokratického spektra. Obdobný charakter měla i kampaň proti vládním opatřením proti pandemii, v jejímž rámci nebyly otevřené sympatie k putinovskému režimu tak zřetelné a často se prolínaly s více či méně racionálními argumenty jiných odpůrců těchto opatření. Výjimku tvořila snaha o dovoz a aplikaci ruské vakcíny Sputnik. Přes dominující charakter témat migrace a koronaviru se objevovaly i zřetelně pro-kremelská témata, jako například podpora oficiálních ruských narativů o kauze Skripal, o odstranění sochy maršála Koněva či o případu Vrbětice po odhalení jeho pravého pozadí. Tyto síly se pokusily využít i odpor proti „wokeismu“ v souvislosti s vzestupem hnutí Black Lives Matter po zabití George Floyda, a to podsouváním příklonu k „tradicionalistickému ruskému světu“.
Otevřená propaganda
Odeznívající téma koronaviru bylo v únoru 2022 velmi rychle nahrazeno podporou Putinova režimu v jeho postupu na Ukrajině. Překvapivá byla rychlost, s níž se někteří anti-vaxeři „odkopali“ a začali hlásat prokremelské narativy, paradoxně nejprve kritikou údajně lživé informace západních zpravodajských služeb o připravované invazi a následně po 24. únoru 2022 tuto invazi ospravedlňující. Ospravedlňování je otevřené i více či méně skryté (poukazováním na předchozí vývoj na Donbasu, na dřívější západní intervence, nadsazováním hrozby neonacismu na Ukrajině apod.). Sebevědomí a hlásané narativy prokremelského spektra odrážejí aktuální míru ruských vojenských úspěchů či neúspěchů.
Nejviditelnějším projevem prokremelského spektra je jeho propagandistická část, především ve formě trollů na sociálních sítích, přispěvatelů do neseriózních médií s prokremelským zaměřením a politiků a pseudoexpertů z tohoto spektra pronikajících do masmédií hlavního proudu. Ti se nyní snaží vyvolat sociální napětí a nenávist ve společnosti – jednak poukazováním na údajně chybnou ekonomickou politiku vlády, jednak tematizací částečně reálných a dominantně vyfabulovaných negativ spojených s válečnou vlnou ukrajinské migrace do Česka. Podněcování nepokojů má vést k demisi či dokonce násilnému svržení stávající vlády a zřejmě má gradovat v průběhu kampaně před komunálními a hlavně prezidentskými volbami.
Skryté hrozby
Dominantní politická pozornost je nyní věnována hlavně této „propagandistické frakci“ prokremelského spektra, což má jistě své opodstatnění. Nicméně ve vyhrocených situacích vnitřních nepokojů anebo zhoršení vnější bezpečnostní situace mohou do hry vstoupit i struktury, které se veřejně prezentují mnohem méně anebo jsou záměrně skryté. Zaprvé se jedná o polovojenské organizace, které byly díky zásahům bezpečnostních složek částečně eliminovány, ale nacházejí nové platformy pro svoje působení. Dílčí propojení existuje s prokremelskými kluby vojenské historie (či prokremelskými kluby historie bezpečnostních sborů), s některými kluby ruských či slovanských bojových umění a s prokremelskými motorkáři.
Zadruhé se jedná o skryté struktury v armádních, policejních a dalších bezpečnostních složkách řízené ruskými tajnými službami a propojené s veteránskými strukturami. Je třeba zdůraznit, že se jedná pouze o malou a zvnějšku obtížně identifikovatelnou část příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a na ně vázaných veteránů, v případě eskalace napětí na domácím území však mohou být tito lidé mimořádně nebezpeční (což ukázaly krize na Ukrajině jak v letech 2014/2015, tak v roce 2022, kdy se z obdobných uskupení například rekrutoval personál do okupačního aparátu).
Zatřetí se jedná o militantní stoupence Putinova režimu na českém území z řad zde žijících Rusů, včetně části kozáckých struktur, pro-lukašenkovských Bělorusů a některých dalších národů (například části srbské komunity). Dílčím způsobem jsou propojeny s částí pravoslavných církevních organizací. Specifické nebezpečí představují Kadyrovci ve střední Evropě (včetně ČR) a jejich snaha o infiltraci do muslimských a širších kavkazských struktur. Pro prokremelské cíle je možné aktivizovat i ruskojazyčný a částečně kavkazský a středoasijský organizovaný zločin. Cílem těchto všech těchto „cizineckých elementů“ (psáno záměrně v závorkách, protože mnozí už mají občanství ČR nebo jiných zemí EU!) prokremelského spektra se mohou stát i oponenti Putinova, Kadyrovova či Lukašenkova režimu.
Konečně začtvrté je možné zmínit různé české, ruské i další transnacionálně působící ekonomické struktury se zájmy v Rusku, potažmo i Číně (která hraje ve vztahu k Rusku za současné agrese specifickou roli).
Potlačování prokremelského spektra
Cílem bezpečnostní politiky by měla být eliminace vlivu všech výše zmíněných prokremelských struktur a jejich aktivit. Základem je znalost těchto struktur, k níž mohou přispívat státní složky (zvláště zpravodajské služby), ale i nestátní struktury a akademický výzkum (kde je žádoucí jeho podpora ze strany státu). Současně je třeba precizovat vzdělávací, politické i právní postupy proti prokremelskému spektru a důsledně iniciovat a vymáhat jejich naplňování v praxi. Represe musejí být adekvátní hrozbě a v tomto směru se jeví jako vhodné vázat určité represivní prvky (mimo jiné omezování nepřátelské propagandy) i na mimořádné stavy, případně různé formy ohrožení definovat i mimo hlavní krizové stavy vymezené v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb.
Hlavními „zbraněmi“ k eliminaci prokremelského spektra by však měla být především důvěra dominantní demokratické části společnosti ve vlastní stejně orientovanou politickou reprezentaci, v ústavní hodnoty a pořádek, odolnost společnosti vůči hrozbám, které se prokremelské spektrum snaží iniciovat, a v neposlední řadě odhodlání demokratický režim a jeho hodnoty bránit i za cenu obětí.
