Okupace Ukrajiny neprobíhá podle původních ruských plánů. Ilustrační foto FOTO: Armyinform.com.ua / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Armyinform.com.ua / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Web Pravdive.eu je celkem čirá ruská–putinovská propaganda, která si na nic nehraje. Když pomineme to naprosté lhaní. Lhaní je jakousi hrou na pravdu, takže v tom je to podfuk. Pokud jde ale o papouškování výmyslů Kremlu, tak tam se sympatie nezastírá.
Článek z 25. února by hned úvodem vzbudil úžas, kdybychom už nebyli zvyklí. „Dneska je to přesně rok, co se celej svět zcvoknul ještě víc, než byl zcvoklej ty dva roky předtim. Přesně před rokem byli náhle covidioti vytlačeni z veřejnýho prostoru ukronacistama (což teda byli v podstatě ti samí bioroboti, akorát místo rouškou se začali ohánět ukrajinskou vlajkou, případně si vyráběli roušky z ukrajinský vlajky). Během v podstatě jednoho dne přestala pandemie fakticky existovat a všichni se mohli přetrhnout, aby vyznali nehynoucí lásku jednej z nejzkorumpovanějších zemí na světě, plný psychopatickejch nacistů, kteří tam tou dobou už 8 let vyvražďovali civilní obyvatelstvo na jihovýchodě země,“ píše autor.
Ano, je to skutečně jev, kterého jsme si také všimli. Strašidla vypouštěná na internetu se skutečně mění. Důvodem je ovšem to, že putinovští papoušci skřehotají obsahy, které pocházejí z Ruska, jak se dá celkem snadno ukázat na srovnání těchto „nicnežpravda“ žvástů s originálními tezemi ze Sputniku a TASSu.
Teď nadešel čas, aby z prokremelské voliéry po roce války na Ukrajině oznámili, že Rusko vítězí a zvítězí. Tak to přece ve svém projevu, se zřejmě už navždy ztuhlým obličejem a během neustálého pokašlávání, z nějakých papírů přečetl velký V. V. Putin.
Dopřejme ale papouškovi jeho číslo, papoušci, i ti putinovští, mají pozornost rádi. Jazykově neupravujeme. „Stručně si projdeme výsledky tohodle ročního pachtění, jehož cílem mělo bejt položení Ruska na lopatky. Krym patří stále Rusku a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit. Z Donbasu Rusy nikdo nevyhnal. Naopak – Doněck a Luhansk jsou teď součástí Ruska. Stejně tak jsou navíc součástí Ruska i Záporoží a Cherson. Po roce neustálýho každodenního prohrávání Rusové pořád neprohráli. Ačkoliv už 365 dní Rusům dochází všechny zbraně a zásoby, pořád ještě jim nedošly. Sankce nejen že Rusko ne a ne zničit, ale v mnoha ohledech ho ještě posílily. Sankce ale systematicky ničí Evropskou Uhniji, což všichni vidíme, kam se podíváme,“ líčí autor epochální ruské úspěchy.
Pak něco o tom, jak „NATO přišlo o většinu zbraní“ a „hloupejma dodávkama zbraní se přiblblý státy jako Čechistán zruinovaly a zadlužily nadosmrti“ a ještě, že „Rusko jede dál, plní svoje cíle, a ještě ani zdaleka nenasadilo svojí plnou sílu“.
Mohli bychom tu nepříčetnost vyřídit jednou větou. Když se tam hned na začátku píše o „pachtění, jehož cílem mělo bejt položení Ruska na lopatky“, připomeňme, že Rusko vpadlo na Ukrajinu, a ne naopak. Zbytek jsou tvrzení, že by se snad i v Rusku našel nějaký mužik, kterému by se to nezdálo, protože své papaláše zná.
Vezměme to z druhé strany. Zkušený bojovník a separatista Igor Girkin-Strelkov, který Ukrajinu nenávidí, ale o válčení něco ví, by se nad tímhle neználkovstvím musel smát. Na Telegramu sám roční výročí komentoval a nezdá se, že by ho roční tažení nadchlo.
„Tanky, děla, munice a veškeré další zbraně a vybavení hojně proudí na tzv. ukrajinskou stranu, zatímco údery na komunikace nebyly a stále nejsou prováděny. Údery na energetický systém byly zastaveny. ‚Rozhodovací centra‘ v Kyjevě rozhodují co nejpohodlněji a nejbezpečněji – zatím se je ani nikdo nepokusil napadnout. Mezitím se v Rusku za poslední rok evidentně nezvýšily zásoby raket a vysoce přesné munice všeho druhu (nebudu tvrdit, že nyní prostě neexistují, jinak bych byl obviněn buď z ‚vyzrazení vojenského tajemství‘ (které neznám), nebo z ‚defétismu‘ (který nemám a rozhodně mít nemohu)). Problémy s municí, a právě reprodukcí většiny konvenčních zbraní – v Ruské federaci – také narůstají každým dnem,“ píše Girkin.
Pak si ještě vyřídí účty s maršály, generály a samotným Putinem. „A – uprostřed toho všeho – nenahraditelní ‚maršálové‘ dál ‚bijí čelem‘ (bohužel ne svým) o předem připravenou obranu nepřítele v Donbasu. S velmi malým úspěchem (a častěji bez jakéhokoli úspěchu), zato s velkými ztrátami. Válečný stav není a neočekává se (na základě vyjádření osoby, která se navenek podobá prezidentovi), hranice jsou otevřené, ropa a plyn proudí ve velkém k partnerům (včetně těch kyjevských). Ruská centrální banka zvyšuje své investice do amerických státních dluhopisů,“ líčí protřelý bojovník chmurný obraz.
Prostě se nezdá, že „Rusko plní své cíle, a ještě ani zdaleka nenasadilo svoji plnou sílu“. Cíle neplní a nesplní. Co je ta „plná síla“, to zřejmě nevědí ani tam. Zatím posílají na smrt mobilizované, protože ani na vlastních lidech nezáleží, a škemrají v Íránu o nějaké zbraně. Protože lidí je hodně a obyvatelstvo lze válkou ožebračovat dost dlouho, může si Putin dovolit víc než šéf jakékoli normální země.
Všichni zdejší kolaboranti by si ale velmi přáli, aby Rusko vyhrálo. Kdyby tamní režim skončil, to bychom koukali, kolik pupečních šňůr různého druhu vedoucích až k nám by najednou prasklo. Proto také to vypjaté hysterické úsilí papoušků, kteří tuší, že by se zastavil přísun zrníček a nebylo by co zobat.
