Americký prezident Donald Trump FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / V pondělí byla propuštěna všechna zbývající živá rukojmí, která Hamás unesl při útoku před více než dvěma lety. V lednu tohoto roku, kdy se zdálo, že výměna je na dohled, nakonec příměří nevydrželo, a proto někteří občané Izraele zůstali v zajetí v Gaze až doteď. Nyní příměří zatím drží a Izrael propustil asi dvě tisícovky vězněných Palestinců. Krom toho do Gazy ve velkém začala proudit humanitární pomoc. V pondělí se také americký prezident sešel v Egyptě se zástupci arabských států. Prý podepsali dokument, který by měl vést ke konečnému míru. Na jásot je ale zatím brzy.
Už propuštění rukojmí a příměří jsou přirozeně úspěchy, které si Trumpova administrativa ráda a minimálně z určitého pohledu právem připíše. Je přitom úplně irelevantní, zda platí kritika, že kdyby Trump více tlačil na Izrael, mohlo k tomu dojít dřív. Pokud by to platilo, pak se přirozeně nabízí otázka, proč to před ním nedokázal Biden. V poslední době se skutečně zdálo, že Netanjahu je ochotnější v boji pokračovat za každou cenu. Je ovšem otázka, jestli by třeba před rokem či půl rokem byl Hamás ochoten válku ukončit za pro Izrael a Ameriku přijatelných podmínek.
Příměří tedy může Trump opravdu slavit jako důkaz úspěchu svých snah. Jestli ale tím válka skutečně končí, jak optimisticky řekl po setkání v Egyptě, je v tuto chvíli spíše nejisté. Klíčovým bodem Trumpova mírového plánu totiž je, že bojovníci Hamásu složí zbraně. Za to mohou buď být amnestováni, pokud budou chtít zůstat v Gaze, nebo jim bude umožněno odejít do exilu. Jenže i když tento plán v zásadě přijaly arabské země, Hamás zatím nepůsobí dojmem, že by zrovna tuhle podmínku byl ochoten splnit.
Návrat Hamásu
V tuto chvíli to bohužel vypadá přesně opačně. Hamás se vrací, povolává nové bojovníky a systematicky likviduje veškerou opozici pod záminkou, že likviduje kolaboranty s Izraelem. To je totiž to, jak si Palestinu „od řeky k moři“ toto teroristické islamistické hnutí představuje. Vypadá to tedy, že se teroristé minimálně pokusí svou moc nad Gazou obnovit a odchod izraelských ozbrojených sil prodat jako svoje vítězství.
Je teď především na arabských zemích, aby tomu zabránily, a na Spojených státech, aby je k tomu tlačily. V Egyptě byl přítomen prezident Palestinské samosprávy na Západním břehu, kterému se dostalo docela slušného potlesku. Je možné, že arabské země budou trvat na tom, aby právě Mahmúd Abbás převzal kontrolu nad Gazou. To by byla pro Netanjahua prohra, ale vzhledem k vnitropolitické situaci by ji možné musel skousnout. Návrat Hamásu naproti tomu pro Izrael představuje naprosto nepřijatelnou situaci. V takové situaci by mohl Netanjahu možná pokračovat ve svém tažení, které by v takovém případě mohla podpořit i část opozice.
Pokračující vláda Hamásu nad Gazou téměř se stoprocentní jistotou vylučuje, že by mohl nastat čas obnovy, o kterém mluvil americký prezident. Nicméně i organizace technokratické vlády, o které se píše v Trumpově mírovém plánu, bude složitá. K tomu je potřeba připočíst odpovědnost za bezpečnost v Gaze. Trumpův plán ani v tomto případě nestanovuje nic moc konkrétního.
Dvoustátní řešení bude složité
Představitelé arabských zemí na setkání s amerických prezidentem mluvili o návratu k dvoustátnímu řešení. To je ovšem něco, co Netanjahu dlouhodobě odmítá. Podobně to podle průzkumu Gallupu ze září tohoto roku vidí většina obyvatel jak Izraele, tak Západního břehu a Východního Jeruzaléma. Bude extrémě složité byť jen nastoupit cestu k trvalému dvoustátnímu řešení, natož vyjednat jeho podmínky přijatelné pro obě strany.
Trump doufá, že tuto kalkulaci naruší svým obchodním přístupem. Slibuje ekonomický rozvoj, návrat k Abrahámovským dohodám a normalizaci vztahů pomocí vzájemného obchodu. Je otázka, zda je něco takového realistické. Pokud by se mu to ale podařilo, pak by to skutečně bylo na onu vytouženou Nobelovu cenu míru. Propuštění rukojmí je zatím zkrátka málo.
