Cedule „vstup zakázán“, rukou napsané popisky na zdech, projekce, fotografie a objekty. Nová výstava s názvem Umění aktivismu v prostorech Knihovny Galerie hlavního města Prahy na Mariánském náměstí, mapuje aktivistická hnutí a projekty nejen u nás, ale i v zahraničí od roku 2009 do současnosti. Kurátorka Jitka Hlaváčková chce prostřednictvím výstavy ukázat, že aktivismus je síla, nutná pro fungování společnosti. „Veřejné vyjadřování kritiky je přirozené a je potřeba ho umět přijímat, protože jinak demokracie nepřežije,“ říká kurátorka.

Angažované umění s sebou v Česku nese negativní konotace, protože za socialismu bylo vnímáno jako něco kompromitovaného, stvořeného propagandou. První výrazná výstava s tímto typem umění vznikla na konci devadesátých let díky Centru pro současné umění. „Postupně jsme se přešli do opačného extrému. Dnes neexistuje téměř nic, co by v sobě neneslo angažovaný koncept,“ tvrdí kurátorka. Jenže to se týká galerijního umění.

„Žijeme v době, která má tendenci redukovat demokratické principy.“ Aktivismus Jitka vnímá jako protestní, směřující ke společenské změně, neomezující práva druhých, neprosazující soukromé zájmy a nenásilný akt. Jak jej lze ale zanést do galerijního prostoru? „Umění tuto pozitivní definici podporuje například tím, že dokáže vytvořit platformy, které jsou dostatečně otevřené a inkluzivní, aby dávaly prostor těm, kteří jinde slyšet nejsou,“ uvažuje.

Krize bydlení i životního prostředí

Výstava představuje posledních dvacet let aktivistických hnutí s drobnými přesahy do minulosti, jež vkládají některé události do širšího kontextu. Je rozdělena do čtyř hlavních sekcí, jako je právo na bydlení, právo na identitu a rovnost, právo na azyl a právo na bezpečné životní prostředí. „Nejvíce u nás rezonuje tematika životního prostředí a práva na bydlení,“ doplňuje Jitka.

V oddělení týkajícím se města a práva na dostupné bydlení se řeší i otázky developerských projektů, jakým způsobem je město vystavěné, zda pracuje s dlouhodobým konceptem či jestli převládají soukromé zájmy nad těmi veřejnými. „Lidé dnes opravdu nemají kde bydlet, takže původně osobní zájem přerůstá v obecnější společenský problém, kvůli čemuž se lidé aktivizují.“ Mezi vystavujícími v této sekci je například Barbara Holub, Albert Šturma či Oskar Helcel.

Důkazem naléhavosti týkající se krize bydlení je podle Jitky i fakt, že při letošních sněmovních volbách byla tato problematika součástí všech volebních programů. „I na magistrátě se neustále mluví o tom, že je třeba změna, ale stále se pohybujeme na úrovni řečí,“ přemýšlí Jitka.

Aktivismus v praxi

Některé formy aktivismu, jež si na výstavě mohou návštěvníci prohlédnout, stále probíhají, některé už za sebou mají reálné dopady. Mezi takové patří například projekt Už tam budem?, což je aktivizační umělecký program pro odsouzené muže ve věznici Bělušice, který vznikl jako součást disertační práce Lenky Tyrpeklové. Díky němu jsou tamní vězni připravenější na návrat do běžného života. Na výstavě si můžete prohlédnout například fotografie, pomocí nichž zaznamenávali svůj denní režim. Součástí jsou také videa, jež vězni tvořili pomocí virtuální reality.

„Podobně prakticky zaměřený projekt je iniciativa skupiny Koza Nostra, díky níž se k nám po revoluci dostal první mamograf,“ říká Jitka. Díky sbírce, kterou ženy ze seskupení založily, se tak přístroj, bez něhož si moderní medicínu nedokážeme představit, dostal i do Česka. A právě o tom aktivismus je. Dává hlas těm, kteří jej nemají, poukazuje na problémy a díky své síle dokáže v daném segmentu něco změnit. To v tom spočívá jeho umění.

Agora jako prostor pro svobodné vyjádření

Vizuální koncepci výstavy měl na starost architekt Jan Tomšů s kolektivem Omlouvámsepardón. Návštěvníka mohou překvapit různé překážky, s nimiž se při procházení výstavou může setkat, jako jsou například nápisy Zákaz vstupu! nebo reálné bariéry, jež musí obejít. „Aktivismus je o překonávání nějakých překážek, o vyvíjení nějakého úsilí, které nejde hladce. Tudíž i divák zde musí překonávat, ať už mentálně, nebo fyzicky.“

Zásadní je i úvodní rukou napsané prohlášení na zdi o Agoře, což je koncept pocházející ze starého Řecka. Jde o místo, kde mohli lidé volně artikulovat své myšlenky. „I když žili v nerovnosti, už staří Řekové věděli, že aby demokracie mohla fungovat, musí existovat prostor pro diskuzi, protože instituce mají tendenci se vyprazdňovat,“ popisuje Jitka. Prostor agory si lze dnes vysvětlit jako prostor pro aktivismus.

Aktivismus versus instituce

Umístění tohoto typu výstavy do instituce, kterou Galerie hlavního města Prahy je, představuje pro Jitku zásadní část celého projektu. „První rovina je zviditelnění iniciativ, druhou je otevření diskuze v rámci umělecké scény i veřejného vnímání umění a třetí je institucionální, tedy jakou roli takováto veřejná galerie má,“ vysvětluje Jitka. Galerii zřizuje město, díky čemuž je úzce propojená s Magistrátem hl. m. Prahy. Při představování tohoto projektu prý Jitka neměla žádné problémy. „Jediné, co nechtěli, byl nějaký opravdu radikální projev aktivismu, který jsem ale já také neměla v plánu realizovat, protože by na sebe mohl strhnout pozornost a vzít ji tak ostatním projektům,“ podotýká kurátorka.

Nápad na výstavu vznikl už před pěti lety, kdy se kurátorka Jitka Hlaváčková zapojila do mezinárodního projektu SPACEX neboli Spatial Practices in Art and Architecture for Empathetic Exchange, který se věnuje intervencím do veřejného prostoru. Podobné zásahy slouží jako společenský impuls ke zviditelnění marginalizovaných témat, komunit, menšin či jednotlivců. Během příprav měla možnost dlouhodobě pozorovat, jak aktivismus a zásahy do veřejného prostoru fungují i v kontextu jiných zemí. „Diametrálně se lišíme tím, že na rozdíl od nejen západních zemí u nás občanská iniciativa není vnímána jako forma umění a ani se jí nevěnujeme na uměleckých školách,“ vysvětluje Jitka.

Dále čtěte

Barbora Černošková v nové knize zjišťuje, co znamená být ženou na svém místě

Dlouholetá sportovní novinářka a moderátorka Barbora Černošková přichází s knihou Na svém místě, v níž otevírá téma ženské síly, odvahy…

K výstavě musela přistupovat opatrně. V momentě, kdy se aktivistické projevy přenesou do galerie, stávají se její součástí. „To znamená, že se z protestu stane dílo. Je to velmi tenká hranice, proto jsem se snažila, aby se výstava konala tam, kde je silný vnitřní aktivismus, a kde jsou na tento typ projevu připravení.“