Protestní pochod odborů proti vládnímu konsolidačnímu balíčku, 27. listopadu 2023, Praha. Uprostřed předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula, druhý zprava předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací Pavel Bednář. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zatímco většině učitelů šlo ve včerejší stávce o celkem konkrétní opatření, odborové centrály vedené svými krajně obskurními bossy vedly tematicky povšechný, ale zato notně fanatický boj proti vládě. A v kontextu mezinárodní situace není překvapením, že části odborářů splývá protest proti vládě s touhou zničit demokracii a podvolit se Putinovu Rusku.
Středulovo odborové hnutí si pozvalo během pražské demonstrace na pódium zástupce proruské fronty a tolerovalo i jednotlivce s ruskými vlajkami. Tím se zbavilo legitimity a kompromitovalo i akci učitelů. Vláda by přeci s takhle vystupující silou vůbec neměla o čemkoli vyjednávat.
Není divu, že se Učitelská platforma, jež reprezentuje menší část učitelů, jasně ohradila proti tomu, že by vystupovala proti demokracii, a vyzvala Josefa Středulu k odstoupení. Větší učitelské odbory se ústy svého šéfa distancovaly od antisystémových projevů bohužel jen tak napůl.
Každopádně den odborářských protestů skončil více méně trapně, což korunovala nízká účast na hlavní demonstraci. A to si odbory už rovnou vybraly menší náměstí.
Je velkou otázkou, zda byla učitelská akce přiměřená situaci. Objem rozpočtu českého školství se řadu let neustále zvyšoval a rostly i platy učitelů. Jistě, že hůř jsou na tom platy nepedagogických pracovníků, a učitelům šlo při protestu také o možnost nadále učit děti dostatek hodin v menších skupinách. To působí ušlechtile.
Jestli by ale někdo měl chápat kontext celospolečenské situace a úsilí vlády o ozdravění veřejných financí, tak by to měli být právě učitelé. Každý soudný a zodpovědný člověk by měl v době války a principiálního střetu s rostoucí vlnou antiliberálních a antidemokratických sil rozumět hierarchii problémů, s nimiž se musí společnost jako celek vypořádat. Také by bylo na místě si položit otázku, kde by se měly vzít peníze na lépe zaplacené kuchařky, školníky či asistenty ve školách. Neuvěřitelně nízké ceny ve školních kuchyních, za které tam obědvají i učitelé, prakticky vylučují, aby jejich kuchařky měly dobré platy. Když někdo obědvá za 50 nebo 80 korun a přitom ho tolik trápí plat jeho kuchařky, tak je to k vážnému zamyšlení.
Brání něco učitelům se vzdát pár stovek a postarat se o platy svých nepedagogických spolupracovníků? Jenže nároková mentalita se bohužel nevyhýbá ani vzdělancům, a tak si mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí vážně myslí, že je přirozenou funkcí státu se o všechny hezky postarat, a kde se najdou zdroje těch peněz, už není jejich věcí.
A to ani nemluvíme o tom, že celou situaci rozpočtu školství by mohlo změnit zavedení školného na vysokých školách. Byla by to jedině správná, spravedlivá a rozumná věc, na kterou naše vláda nemá odvahu. Řeči o možné diskriminaci chudých studentů jsou v této souvislosti falešné. Programy, které zabezpečují možnosti studia pro chudší studenty, jsou ve světě rozmanité a mnohdy velmi efektivní.
I když stávka učitelů vzbuzuje tak silné pochybnosti, je tu obrovský rozdíl mezi jejich protestem a destruktivní akcí věčně narudlých odborů z mnoha jejich svazů. Učitelé se podle úsudku řady pozorovatelů zachovali nepřiměřeně a ignorují aktuální možnosti státu. Ale neměli v úmyslu zničit demokracii. Středulovy odbory oproti tomu stojí dlouhodobě jednou nohou v temnotě ruské propagandy a jejich boj za vyšší platy a zastavení vládních reforem nemůže vést k ničemu jinému než k dalšímu znehodnocení peněz. Tedy k tomu, co tu už provedl Andrej Babiš, když tak vesele rozdával naše peníze.
Primitivnější část obyvatelstva si nevšimla, že z plošného rozdávání velkým skupinám nezbylo nic než iluze, protože všechna zvýšení příjmů logicky požrala následující inflace. Takže jsme si za pana Babiše zahráli hru na hodný stát a teď je z toho jenom velký průšvih. Žádná vláda nemůže napravit tak fatálně nezodpovědnou politiku za pouhé dva roky.
Přitom jediným možným postojem vlády v takovou kritickou situaci je pevnost a neústupnost. Jakmile kabinet ustoupí zkompromitovaným odborům na blížící se tripartitě, tak zradí daňové poplatníky, kteří tu celou legraci mají zaplatit. A zradila by vlastní koncepci úspor.
Bohužel už ale slyšíme, jak se část vládních politiků zase dušuje, že je třeba s odbory jednat a domluvit s nimi kompromisy. Bylo by to nedůstojné a vláda by se tím stala ubohým otloukánkem. Není vůbec nutné, aby za těmito obskurními odbory šla větší část společnosti. Vždyť jejich licoměrnost a destruktivní styl vidí mnoho lidí. Proto je čas na odvahu, a nikoli na ústupky.
