Co v politice dělat, když fakta nejsou na vaší straně? Hrajte na emoce. Republikáni tohle pochopili. Co dělat, když naopak fakta jsou na vaší straně? Demokraté se kupodivu rozhodli hrát také na emoce. Celkově se zdálo, že jsou obránci prezidenta Trumpa lépe připravení a mají poměrně dobře sjednocené a jasné stanovisko. Demokratická pozice byla pro voliče daleko méně čitelná a občas dokonce celou věc naprosto zbytečně rozmělňovala. Na důležité nepřesnosti v přesvědčivě vystavěném příběhu svých protějšků upozorňovali málo, pozdě nebo vůbec. Pokud chtějí demokraté buď donutit republikány k tomu, aby svého prezidenta opustili, nebo za jeho obhajobu zaplatili politickou cenu ve volbách, budou se muset příště více snažit.
Nejde o to, že celá prezidentova aféra byla výmyslem opozice, která se snaží zvrátit výsledek svobodných voleb, jak se celou dobu snažili publiku vysvětlit republikáni. Fakta, která se doposud veřejnost dozvěděla, jsou naopak velice závažná a další šetření je více než namístě. Prezident Trump zastavil Kongresem schválenou vojenskou pomoc Ukrajině ve výši téměř 400 milionů dolarů a podle anonymního svědka její vyplacení podmínil zahájením vyšetřování ukrajinské firmy Burisma, v jejíž správní radě seděl syn tehdejšího viceprezidenta Hunter Biden. Přepisy svědectví, která již si výbor za zavřenými dveřmi vyslechl, pak tuto verzi události spíše potvrzují.
Jeden z klíčových momentů se odehrál minulý týden, kdy velvyslanec při EU Gordon Sondland doplnil svou předchozí výpověď v tom smyslu, že se domnívá, že zadržování vojenské pomoci skutečně mělo vytvořit tlak na prezidenta Ukrajiny Zelenského, aby ohlásil zahájení vyšetřování role Huntera a Joea Bidenových. Prezident v jednom ze svých mnoha tweetů označil přepis jeho výpovědi za podvrh, ale Sondlandův právník veřejně řekl, že v něm nic lživého není. Sondlanda přitom těžko republikáni mohou napadnout jako tzv. nevertrumpera či příslušníka deep state. Nejde totiž o kariérního diplomata a svou pozici získal jako odměnu za finanční dar Trumpově kampani. To je v americké politice běžná praxe.
Jenže demokraté umožnili svým protivníkům, aby odvyprávěli svůj příběh o spiknutí médií, opozice a nikým nevolených úředníků proti demokraticky zvolenému prezidentovi bez významnější oponentury. V tomto bodě bylo jejich hlavní chybou to, že se soustředili na škodu, kterou zpoždění vojenské pomoci Ukrajině a potažmo americkým zájmům způsobilo. Republikáni se předvídatelně a v tomto bodě naprosto oprávněně odvolávali na to, že smrtící zbraně zemi napadené Ruskem poprvé dodala právě Trumpova administrativa, zatímco Obama se k tomu neměl, přestože jej k tomu Kongres oprávnil. Celá věc tak pro mnoho voličů musela působit spíše jako spor o politiku než jako kauza zneužití pravomoci, kterou ve skutečnosti je.
Dále nedokázali včas a účinně reagovat na republikánskou tezi, že přece nemohlo jít o vydírání, když pomoc nakonec uvolněna byla, aniž by přitom Zelenskyj Trumpem požadované vyšetřování ohlásil. Teze zní na první pohled velice přesvědčivě. Problém je v tom, že pomoc byla uvolněna až dva dny poté, kdy sněmovní výbor ohlásil, že se bude červencovým telefonátem obou prezidentů a možným nátlakem ze strany toho amerického zabývat. Působí to tedy jako účelový krok podobný tomu, když český premiér ohlásil, že na charitu věnuje částku odpovídající výši dotace na Čapí Hnízdo. Navzdory tomu, že republikáni tuhle nesmyslnou interpretaci používali opakovaně a s gustem, na onen podstatný detail je a veřejnost upozornil až demokratický předseda výboru Adam Shiff. Bylo to až v závěrečné řeči; příliš málo a příliš pozdě.
Poslední významnou chybou pak bylo to, že demokraté často nesmyslně spoléhali na svědky, aby vyvozovali či potvrzovali závěry, což ale ze své pozice dělat nemají. Oba svědkové se toho pečlivě drželi. Vrcholem trapnosti byl okamžik, kdy demokrat Julian Castro ve snaze přesvědčit veřejnost, že nezáleží na tom, zda byl skutek dokonán. Vypointovanou sérii otázek na velvyslance Taylora, zda je pokus o vraždu a další trestné činy také trestným činem —při níž ho svědek opakovaně upozorňoval, že není právník a toto hodnotit nemůže — zakončil dotazem, zda je pokus o vydírání také trestný, na což zoufalý a zmatený svědek odpověděl, že neví. Castro pak několik vteřin evidentně nevěděl, co má dělat.
Snaha donutit svědky, aby pronášeli to, co mají pronášet demokratičtí členové výboru, je přitom vysoce kontraproduktivní a bude hrát Trumpovi a jeho obhájcům do not. Možná si demokraté myslí, že pak jejich závěry získají punc nadstranickosti. Jenže je tomu přesně naopak. Veřejnost bude svědky vnímat jako nedůvěryhodné a hájící stranické zájmy. Demokratická strana má na své straně fakta, ale těmi si veřejnost nemusí získat, pokud jí je nedokáže srozumitelně podat. Dalo by se říci, že mají sice nabito ostrými, ale pálí povětšinou úplně mimo.
