Prezident Petr Pavel FOTO: Petr Pavel / se souhlasem
FOTO: Petr Pavel / se souhlasem
Petr Pavel s přehledem vyhrál prezidentské volby. Zatím se ještě funkce neujal (jak s chutí zdůrazňují zejména babišovská média), ale už se veřejně profiluje a je tedy možné a užitečné se ke způsobu jeho profilace vyjadřovat. V případě potřeby i kriticky, jak se na svobodný tisk sluší.
Ve čtvrtek 15. února nově zvolený prezident debatoval se studenty gymnázia v Ostrově nad Ohří. Bylo by velmi přehnané brát jeho vystoupení jako součást politického programu, na druhé straně není dobré je podceňovat, už kvůli živému ohlasu, jaký ve veřejnosti a v médiích vyvolalo.
Nově zvolený prezident nepovažuje za zcela vyloučené, že by Rusko nakonec nebylo schopno napadnout státy Severoatlantické aliance. Rusové prý o sobě mají nadměrně veliké dobré mínění a navíc nevěří, že se „Západ“ dokáže opravdu sjednotit a vytvořit Rusku protiváhu. Zároveň tu prý je i riziko, že by Rusko dokázalo (jako první) použít jaderné zbraně. Proto, uzavírá náš nově zvolený prezident, s ním musíme jednat sice razantně, ale velice opatrně, aby snad nedospěli k závěru, že už jiné východisko než použít jaderné zbraně nemají.
Je mi líto, ale generál ve výslužbě tentokrát troubí do útěku. Rád bych srovnal dnešní situaci s minulým „konfliktem na spadnutí“, který jsem jako poměrně mladý člověk a pouhý pozorovatel zažil v roce 1962. Tehdejší ruský vůdčí činitel, Nikita Chruščov, hluboce pohrdal svým americkým rivalem Johnem Kennedym. Poté, co Kennedy obstál v Chruščovově poměrně drzém ataku na západní Berlín (atak byl proveden ústy), začal Chruščov bez varování dopravovat ruské jaderné střely na Kubu. Odtud pak mohl ohrožoval cíle ve velké části Spojených států. Kennedy zareagoval poměrně energicky: americké loďstvo zablokovalo celé kubánské pobřeží. Také Chruščov zmobilizoval své síly a dával najevo, že americkou blokádu prorazí. Lidé mladí, nezkušení a popletení, jako jsem byl tehdy já, propadli panice: válka je na spadnutí.
Ve skutečnosti se Chruščov projevil jako falešný hráč pokru. Amričany ani náhodou nenapadl, a taky s exportem jaderných střel na Kubu byl utrum. Chruščov a Kennedy se pak dohodli na čemsi jako kompromis (Chruščov stáhne své střely z Kuby – k velké rozmrzelosti Fidela Castra; a Američané stáhnou své rakety z Turecka a Itálie). Drzost ruské akce spočívala mj. i v tom, že konflikt samozřejmě nevyvolaly rakety v Turecku a v itálii, ale nově umístěné rakety na Kubě. Důsledky byly pro Rusko víc než nemilé: po necelých dvou letech svého neúspěšného hráče pokeru jeho kolegové odvolali jako zkrachovalého avanturistu, což byla čistá pravda. A John Kennedy udělal v krizové situaci přesně to, co udělat měl, pročež si ho budu až do smrti vážit. Rusové si po zbytek existence „SSSR“ už netroufli vyvolat po stalinovsku a chruščovovsku přímou konfrontaci s USA.
Celá událost byla u nás loni, u příležitosti kulatého výročí, oživena zejména v babišovských listech: svět se prý (jaksi sám od sebe) ocitl na pokraji jaderné války. V tu chvíli lídři obou „táborů“ (tj. jak se tehdy říkalo „tábor míru a socialismu“ a ti druzí (ve chvílích rozčilení se říkalo „váleční štváči“) vzali rozum do hrsti, padli si do náručí a společně nalezli kompromis – tj. česky řečeno, společně se podělali. Světový mír byl prý díky této společné iniciativě zachráněn.
Je to ohavná dezinterpretace jedné významné epizody světových dějin. Samu událost jsem zažil, i když jen z dálky a jako mladý a zcela bezmocný svědek. A znamenala pro mne stejně jako pro spoustu mých současníků v té době jakýsi paprsek naděje. Naděje, která se nakonec naplnila. Bylo to něco jako Midway studené války. Nesu těžko, když ji dnes porůznu ve světě i u nás dezinterpretují. A je mi líto, ale něco z té dezinterpretace Kubánské krize mi nepřímo zaznívá i z toho, co říkal náš prezident ostrovské mládeži. Nechci mu křivdit: měl jsem radost z jeho vítězství, volil jsem ho a rámci svých omezených možností i podpořil. To, co říkal v Ostrově, je ovšem, je mi líto, nesmysl: proč bychom měli respektovat to, že Rusové mají o sobě nadměrně dobré mínění? To je jejich problém, ne náš. Chruščov měl o sobě taky nadměrně dobré mínění a bylo třeba ho přivést do konfrontace s tvrdou realitou (což se stalo). Taky je třeba v situaci do nebe volající (ruská agrese proti Ukrajině) dát najevo, že se demokratický svět (nebo, jak se u nás s oblibou říká, „Západ“) dokáže sjednotit a vytvořit Rusku protiváhu. Výroky pana prezidenta tomu bohužel příliš nenasvědčují.
V dalších věcech je jistě dobré být opatrný – ale opatrnost nesmí zajít tak daleko, že budeme couvat a kapitulovat jen proto, aby snad chudáčci Rusové snad nepropadli iluzi, že jim už nic jiného než použití nukleárních zbraní nezbývá. Jednak je ta iluze jejich problém, ne náš. A jednak, upřímně řečeno moc nevěřím, že by se této falešné iluzi v krajní situaci nedokázali vyhnout. K tomu držet ji dál by bylo zapotřebí odvahy „hitlerovského typu“, která Rusům během studené války ve vypjatých situacích naštěstí vždy chyběla (viz právě Kubánská krize).
Ze zdrženlivosti, k níž nabádá prezident Pavel, je cítit cosi jako mnichovanství. Jenže – tím nikomu (ani Rusům, ani Ukrajincům) nepomůžeme a sobě pořádně uškodíme.
Takže: rád budu našeho příštího prezidenta v jeho politice podporovat, jak jen to půjde. Ale v této věci to bohužel vůbec nejde.
