Pamatujete si ty výroky příznivců Miloše Zemana ze sociálních sítí z doby zavřených hranic? „Seď doma na p*deli a drž hubu!“ To byl asi nejoblíbenější vzkaz lidem, kteří se obávali omezení svobody v oblasti cestování. Vidina Česka jako nového koncentráku byla zcela reálná.

V březnu dokonce sdělil národu tehdejší šéf krizového štábu Roman Prymula, že Češi nebudou smět cestovat dva roky. Zavřené hranice pak přivítal Miloš Zeman a s ním celá temná strana síly, jak u nás říkáme nostalgikům po časech socialismu. Podle Zemana si Prymula zaslouží za karanténu státní vyznamenání. Vláda Andreje Babiše navíc sáhla po bezprecedentním opatření. Zakázala Čechům vycestovat ze země. Český stát tak začal podobně jako v dobách komunismu chránit své hranice nikoli jen před vnějším nebezpečím, ale dokonce i před svými vlastními občany, tedy z vnitřní strany hranice. Důchodci nalepení na Parlamentní listy a ruský Sputnik říhali a chrochtali nadšením a vítali nové uzavření Česka. Teď mají smolíka. Cestujeme. Ať si toho všimnou i ctění čtenáři Parlamentních listů. A můžou třeba puknout vzteky.

V polovině června jsme se s přítelkyní vydali na cestu do Solné komory a pak do Benátek a nakonec přes Jižní Tyrolsko do Mnichova. V Itálii jsme strávili čtyři dny a měli jsme možnost vidět, jak se chovají Italové po vážné epidemiologické krizi, jakou jsme v Česku ani zdaleka nezažili.

První zpráva z cesty po třech evropských zemích je opravdu dobrá: Schengen funguje! Ani jedna z hranic, které jsme přejeli, nebyla kontrolovaná, nezažili jsme ani jednu policejní buzeraci.

V Rakousku a v Německu není téměř poznat, že v těchto zemích ještě nedávno platila přísná karanténní opatření. Zaznamenali jsme snad jen to, že na profláknutých turistických místech je o něco méně turistů. A obsluha ve větších restauracích nosí roušky.

V Itálii na problém s koronavirem narazí návštěvník poměrně často, v hromadné dopravě, v muzeích a v kostelích panují stále poměrně striktní ochranná opatření. Na lince benátských vodních autobusů je na každém druhém sedátku nápis, že je zakázáno si na ně sednout, aby byl mezi cestujícími zachováván odstup. Takové opatření člověk najde i v autobusech. Na vaporetu i při příchodu do kostela je vždy k dispozici dezinfekce, kterou Italové velmi často používají. Ale třeba v barech kolem benátských kanálů nebo v plážovém baru na Lidu vůbec nezaznamenáte problém. Italové a ve skromnější míře turisté vesměs ze západních zemí se živě baví, večeří a užívají si víno nebo kávu.

Při cestě po Itálii je dobré dbát na nošení roušek zejména v kostelích. Z nějakého důvodu zvláště věřící lidé dbají na přísné dodržování tohoto pravidla. V tyrolském Bolzanu jsme třeba zažili, že v jednom historickém a zjevně tradičním městečku uspořádala farnost nedělní mši přímo na náměstí před kostelem, protože velký počet věřících by nedovoloval uspořádat mši v kostele pro všechny zájemce. Byla to neuvěřitelně dojemná podívaná, při níž nechyběl místní orchestr a pěvecký sbor a také děti v tyrolských krojích. Navzdory epidemii tedy Evropa žije a nenechala se položit. V Římě navíc znovu otevřeli velkou výstavu děl malíře Rafaela, neboť si právě připomínáme 500 let od jeho smrti. Takže znovu vyrážíme a tentokrát do Říma.

Nejde o to, abychom zlehčovali riziko koronavirové epidemie. A při případné nové vlně bude možná zase nutné obnovit nějaká částečná karanténní opatření. S tím se musíme vyrovnat. Volný pohyb osob a zboží je ale naprostým základem našeho životního stylu, který si nesmíme nechat jen tak jednoduše vzít. Rezignace Čechů na jejich elementární práva byla ostudná a odkrývala, že ten sebeoslavný kýč, který hlásala Babišova vláda, jak jsme vyhráli nad zlým virem, je jen zakrýváním národní zbabělosti. A navíc jsme nad ním ještě nevyhráli.

Temná strana síly, jejíž hlavou je u nás prezident Miloš Zeman, se neradovala z uzavření hranic kvůli efektivnímu boji s epidemií, ale prostě proto, že si přeje uzavřený svět. Tak jim vzkazujeme ještě jednou, že patří do minulosti, a zdravíme je z cest po otevřené Evropě.