Televizním vystoupením ministra zdravotnictví Romana Prymuly z úterního večera Babišův aparát předvedl dlouho nevídané. Národ sledoval souvisle mluvícího člena vlády, jehož projev měl věcný obsah, vyzníval smysluplně, a pokud snad z některé z vět čouhal kalkul, až na jeden významný moment v úvodu měl i tento kalkul legitimní cíl – podtrhnout vážnost situace a přimět lidi k respektování vyhlášených opatření.

Onen kritický moment, kde je kalkul v Prymulově řeči sotva ospravedlnitelný, nastává v první třetině jeho vystoupení. Není nejmenší důvod nevěřit tomuto vojákovi a epidemiologovi, když se dušuje, že po celou dobu poukazoval na to, které nepopulární kroky bylo třeba podniknout. Potíž je ovšem v jeho omluvě, která nedává žádný jiný smysl než ten, že jde o pomoc populistickému premiérovi, který má na současné dramatické situaci zásadní podíl.

„Musel vzniknout dojem frustrace a zklamání, že Prymula opět něco utahuje, přikazuje, zakazuje, že vláda jedná zmatečně, nerozhodně, nepřesvědčivě. I já jsem jen člověk a umím se do těchto pocitů vžít,“ zahájil Prymula manipulaci prolínáním nesouvisejícího. Výtky k restrikcím, které jsou sice nepříjemné, ale většinou opodstatněné, nesnesou srovnání s kritikou vlády, kde levá ruka neví, co dělá pravá. Potíž je však především v ministrově podivné omluvě.

„Možná jsem nebyl v létě dostatečně důrazný a netrval jsem na opatřeních, která by nás chránila před druhou vlnou. Možná jsem měl více apelovat na lidi, tak jako to umí jiní. Neudělal jsem to a omlouvám se za to,“ prohlásil Prymula o svém působení v narychlo zřízeném čekacím postu vládního zmocněnce pro vědu a výzkum ve zdravotnictví při Úřadu vlády ČR, k němuž se nepojily v podstatě žádné pravomoci ani odpovědnost. Jeho omluva tedy nebyla ničím jiným než pokusem sejmout z předsedy vlády část viny za aktuální katastrofu, za niž jako zmocněnec ve skutečnosti nenese sebemenší právní ani politickou odpovědnost, a ještě to celé nechat vyznít jako projev pokory.

Rádoby kajícný dovětek „Mým oborem je medicína a epidemiologie, nejsem bezchybný,“ je pak ukázkou využití asertivní metody otevřených dveří a říká zhruba toto: „Ve společensky nejrespektovanějším povolání mám tu aktuálně nejpotřebnější odbornost, tak mě neposuzujte podle toho, jak si zavazuji tkaničky.“

Na Prymulově vystoupení je kromě jeho klopotného vzniku (odklad, a snad i více předtočených verzí) pozoruhodné aranžmá. Ministr s ním balancuje na samém pokraji kýče a patosu, ale kritická situace obraz plukovníka-epidemiologa se sešikovanými šéfy krajských nemocnic v zádech, až divadelně reprezentujícími zdravotnictví v republice, nakonec ospravedlní až do té míry, že neurazí.

Prymula ve svém apelu zohlednil většinu výtek, které se snášely na vládu za její sérii jarních bezvýznamných tiskových konferencí (jakkoli jde o rozdílné formáty), a neurážel inteligenci příjemců svého sdělení opakováním banalit. Restrikce vysvětloval, projevoval empatii a pozastavoval se nad ztrátou svobody jako nad velkou cenou, kterou v boji s nakažlivou nemocí společně platíme. Tím se se svým projevem dostal úplně jinam než jeho předchůdce, který jako by při oznamování nepříjemných kroků předčítal z nástěnky národního výboru.

Prymula si díky stále ještě důstojné poloze, v níž držel svou promluvu, mohl dovolit zmínit kritický moment aktuálního rozhodování, kterým je finanční cena lidského života. Prymula ani žádný jiný politik si nemůže dovolit hodnotu lidí otevřeně vyčíslovat, odhodlal se nicméně k argumentu, že není volba mezi ekonomikou a zdravím, protože první bez druhého nefunguje, což je jistě případný příspěvek do diskuze. Škoda jen, že jej nedoprovázela i zmínka o nutnosti rovného přístupu k živnostníkům a podnikatelům na straně jedné a státním zaměstnancům na straně druhé coby důležitému předpokladu pro to, aby společnost projevovala pro restrikce pochopení.

Nedomyšleně působí i příslib snahy o plošné testování populace v momentě, kdy systém ani po osmi měsících nedokáže bezpečně a bez zbytečného odkladu testovat ani pacienty s výraznými příznaky onemocnění. Naopak potřebné je Prymulovo varování před podléháním dezinformacím. Analytici opakovaně prokázali, že jde o jednu z rozkladných aktivit Kremlu v jeho hybridní válce proti Západu, a zmínky o tom, jako ta Prymulova, k ní pomohou směrovat pozornost úřadů a dalších institucí.

Prymula a spoluautoři jeho vystoupení měli těžký úkol. Tím bylo, aby nový člen naprosto zdiskreditované vlády uvěřitelně apeloval na veřejnost ve věci, kterou si už namnoze odvykla posuzovat kritickým rozumem. Snad není od věci v tomto plukovníkovi připsat kladný bod.