ROZHOVOR / Proč jsou populistická sdělení tak účinná, nakolik jsme vůbec schopni se racionálně rozhodovat v čím dál složitějším světě a co vede část společnosti k hledání „silné ruky“? V rozhovoru pro deník FORUM 24 se psycholog Jiří Kůs zamýšlí nad tím, jak proměnily politické uvažování sociální sítě, zda se lze účinně bránit manipulaci a jak by měla vypadat komunikace demokratických politiků, pokud chtějí obstát v době informačního přetížení a rostoucí nedůvěry.

Často se mluví o tom, že racionální argumentace v politice systematicky prohrává, souhlasíte s tím?  A pokud tomu skutečně tak je, co to znamená pro budoucnost demokracie?

Souhlasím s tím jen částečně. Racionální argumentace je stále důležitá, ale v digitálním prostředí ztratila výhodu, kterou měla v době, kdy veřejný prostor nebyl tak zahlcený, fragmentovaný a přesycený emocemi. Problém není v tom, že by lidé najednou přestali být schopni rozumně uvažovat. Problém je v tom, že psychologické mechanismy, které oslabují analytické myšlení, dnes působí s mnohem větší silou. Opakované vystavení manipulativnímu sdělení, ovlivňování přes sociální skupiny, vyvolávání dezorientace a strachu nepřetržitým tokem protichůdných podnětů vytvářejí prostředí, v němž má jednoduché a emočně silné sdělení větší šanci než složitý, věcný argument.

Pro demokracii to znamená velmi vážnou věc. Demokracie totiž nestojí jen na volbách, ale na předpokladu, že občané ještě sdílejí alespoň základní realitu a jsou schopni vést debatu o společných věcech. Pokud se veřejný prostor rozpadne na oddělené informační pevnosti, kde už neprobíhá společné hledání dobrého řešení, ale jen mobilizace loajality, začíná být ohrožen samotný demokratický proces. Nejde tedy jen o to, že „vyhrávají emoce“. Jde o to, že se mění podmínky, za nichž může demokracie vůbec fungovat.

Do jaké míry jsme jako společnost vlastně schopni racionálního rozhodování v tak komplexní oblasti, jako je politika?

Jsme ho schopni, ale jen za určitých podmínek. Člověk není čistě racionální bytost, nikdy nebyl. V politice vždycky vstupovaly do hry vedle rozumného uvažování i emoce, osobní zájmy, iracionální přesvědčení a impulzivní rozhodnutí. Jenže dnes se pohybujeme v prostředí, které systematicky posiluje právě ty složky, které racionální rozhodování oslabují. Politika je složitá oblast a vyžaduje čas na pochopení souvislostí, schopnost snášet nejistotu a rozumět tomu, že některé problémy nemají jednoduché řešení. Digitální prostředí ale odměňuje přesný opak: rychlost, zkratku, silný afekt a jednoznačné označení viníků.

Neřekl bych, že společnost ztratila schopnost racionálního rozhodování. Spíš žije v prostředí, které tuto schopnost stále víc oslabuje, digitální technologie okrádají lidi o čas věci důkladně promyslet. Pokud je člověk zahlcený, vystrašený a tlačený do permanentní reakce, jeho schopnost rozumně uvažovat o politice přirozeně slábne a v rozhodování převládnou právě jednoduché zkratky.

Proč jsou jednoduchá, často zavádějící řešení pro lidi přitažlivější než složitá, ale realistická? Dá se říct, že populisté lépe chápou lidskou psychiku než tradiční politici, nebo je to v něčem jiném?

Jednoduchá řešení jsou přitažlivější proto, že snižují úzkost. Složitý svět člověka zatěžuje, protože v něm musí unést nejistotu, ambivalenci a pocit, že nemá všechno pod kontrolou. Jednoduché vysvětlení nabízí úlevu: tady je viník, tady je řešení, tady je někdo, kdo to za vás vyřeší. To je psychologicky mimořádně silné.

Ano, populisté velmi dobře cítí, co na lidskou psychiku působí. Nemusí to vždy chápat teoreticky, ale intuitivně vědí, že lidé reagují silněji na emotivní příběh než na analýzu a na strach víc než na statistiku. Populistickým politikům nejde o druhého člověka jako takového, snaží se pouze co nejlépe využívat jeho zranitelná místa. Tradiční politici často selhávají proto, že oslovují jen racionální část „Já“ voličů, zaměřují se na logiku, fakta a analytické myšlení, přičemž často opomíjí emocionální a instinktivní složky osobnosti.

Lze populismu čelit racionální argumentací, anebo je to psychologicky neúčinné? Jak by měla vypadat komunikace demokratických politiků, aby fungovala?

Pouhá racionální argumentace často nestačí, ale to neznamená, že je zbytečná. Nestačí proto, že populismus nepracuje jen s názorem, ale i s potřebou člověka někam patřit, se skupinovou sounáležitostí. Když člověk hluboce přilnul ke skupině a k vůdci, protiargument nevnímá jako neutrální informaci, ale jako útok na vlastní bezpečí a vlastní hodnotu. V takové chvíli se fakta mohou míjet účinkem.

Demokratičtí politici by neměli rezignovat na pravdu, ale musí ji umět podat v lidsky účinné podobě. Potřebují mluvit jasně, konkrétně a srozumitelně. Potřebují nabízet nejen argument, ale i naději, nejen fakta, ale i smysluplný příběh. Neměli by opovrhovat emocemi, protože emoce k politice patří. Rozdíl je v tom, zda jsou používány k mobilizaci strachu a nenávisti, nebo k posílení důvěry, odpovědnosti a solidarity. Účinná demokratická komunikace by měla být věcná, ale zároveň psychologicky gramotná.

Dále čtěte

Konzervativně populistická revoluce. Západ prožívá razantnější proměnu, než se dosud zdálo

ESEJ / Když chcete pochopit, co se vlastně ve světě děje, měli byste občas vypnout zprávy. Jsme zahlceni informačním proudem,…

Co podle vás vede část společnosti k tomu, že preferuje silného vůdce před demokratickým procesem? Je to spíš strach, únava ze složitosti světa, nebo nedůvěra v instituce? Vidíte v tom nějaký širší civilizační trend, nebo jde o cyklický jev?

Vede k tomu kombinace všech těchto faktorů. Strach, únava ze složitosti, ztráta opěrných bodů, nedůvěra v instituce i pocit ponížení nebo bezmoci. Když člověk nabude dojmu, že svět je příliš složitý, instituce nefungují a nikdo ho nechrání, začne být přitažlivá představa někoho, kdo přijde a „udělá pořádek“. Silný vůdce je psychologicky svůdný právě tehdy, když demokratický proces začne být vnímán jako pomalý, slabý a nečitelný.

V širším smyslu v tom vidím civilizační trend spojený s digitální transformací. Poprvé v dějinách se významná část sociální reality přesunula do prostředí řízeného algoritmy, které zesilují nejistotu, konflikt a skupinovou polarizaci. To vytváří novou kvalitu tlaku na psychiku i na politiku. Zároveň ale platí, že lidská touha po silném vůdci se v různých podobách vrací opakovaně. Nový je spíš rozsah a technologická účinnost tohoto procesu.

Všichni víme, že sociální sítě podporují spíše zkratkovité uvažování. Jak konkrétně proměnily sociální sítě způsob, jakým lidé přemýšlejí o politice?

Proměnily ho v několika směrech. Za prvé zrychlily rytmus politického myšlení. Lidé jsou tlačeni k okamžité reakci, ne k promýšlení. Za druhé posílily skupinový rozměr politiky. Méně se vede spor o to, co je pravda, a více se potvrzuje, kdo patří k „nám“ a kdo k „nim“. Za třetí proměnily samotné kritérium relevance: důležité není to, co je nejpravdivější, ale to, co je nejviditelnější, nejsdílenější a emočně nejúčinnější.

A nakonec sociální sítě proměnily politiku v nepřetržitý tok podnětů. Člověk už neprožívá politiku jen při volbách nebo při velkých událostech. Je jí vystaven denně, v podobě obrazů, sloganů, pobouření, memů a skupinového potvrzení. Politika se tím stává méně oblastí občanského uvažování a více oblastí emoční identifikace. Méně už jde o faktický obsah, vyhrává komická show.

Jsme jako společnost schopni se adaptovat na informační přetížení, nebo nás to dlouhodobě oslabuje?

Částečně se adaptovat umíme, ale jen do určité míry. Můžeme si omezovat čas na sítích, víc číst, chodit ven, sportovat a chránit si offline prostor. Jenže ve stále více digitalizovaném světě začíná být skutečný digitální detox skoro nemožný. Navíc nejde o neutrální prostředí, ale o komerční systém navržený tak, aby poutal pozornost, vyvolával návyk a držel člověka co nejdéle v interakci. Pokud nevzniknou i systémové obranné mechanismy — regulace, změna designu platforem, ochrana dětí, podpora kvalitních médií a proměna vzdělávání — bude nás informační přetížení dlouhodobě oslabovat. Bez toho bude schopnost souvislého myšlení dál erodovat. A možná se jednou dostaneme i k otázce, zda digitální platformy nemají být chápány jako veřejný statek. 

Dále čtěte

Češi nejsou kolaboranti, stojíme za Ukrajinou! Pojďte to s námi ukázat Okamurovi a kupte si plakát

Nehoráznosti, jaké vypouští z úst předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura a další představitelé vládní koalice Andreje Babiše, překročily už všechny…

Dá se podle vás naučit odolnost vůči manipulaci, nebo je to do velké míry dané osobností? Jakou roli v tom hraje vzdělávací systém – selhává?

Odolnost vůči manipulaci se určitě dá posilovat, i když lidé se v tom přirozeně liší. Zranitelnější jsou křehčí osobnosti s narušenou vlastní hodnotou a výraznou potřebou opírat se o druhé. Takoví lidé mají sníženou schopnost unést nejistotu, frustraci z toho, že svět není jednoduchý. Posílení své hodnoty hledají často v začlenění do nějaké velké skupiny, kde je rozhodnutí a odpovědnost delegovaná na vůdce, který to prostě zařídí. 

Osobnost člověka, schopnost zvládat úzkost a nést odpovědnost za svůj život, se formuje v dětství a dospívání. Vzdělávací systém v tom má vedle rodiny klíčovou roli. Nemyslím si, že u nás selhává jako celek, je a bude to vždycky o konkrétních učitelích, jestli se stanou identifikačními vzory, inspirací a hodnotovou kotvou mladého člověka do dalšího života. Pokud se to povede, bude taková osobnost odolnější vůči manipulaci. Samozřejmě začlenění psychologie ovlivňování a jejích podob v digitálním prostředí do výuky může odolnost mladých lidí vůči manipulaci také významně posílit.

Ohlédneme-li se za uplynulými léty – s migrační krizí, později s covidem, válkou Ruska proti Ukrajině, to vše pod silným nánosem dezinformací a konspirací – změnil se váš pohled na společnost a racionalitu lidí v posledních letech?

Ano, změnil. Ne v tom smyslu, že bych si začal myslet, že lidé jsou „hloupější“. Spíš jsem si silněji uvědomil, jak křehká je racionalita, pokud se dostane pod tlak strachu, nejistoty a nepřetržitého digitálního ovlivňování. Migrační krize, covid i válka na Ukrajině ukázaly, že lidé často nereagují primárně na fakta, ale na to, jaká fakta rezonují s jejich nevědomými úzkostmi a frustracemi. Zároveň jsem si uvědomil i něco povzbudivého: že část společnosti má stále schopnost korigovat se, hledat zdroje, klást otázky a nepodlehnout prvnímu impulzu. Problém tedy není v tom, že by racionalita zmizela. Problém je, že dnes potřebuje mnohem více opory, než jsme si byli ochotni připustit.

Co vás na současném veřejném diskurzu nejvíc znepokojuje a co vám naopak dává naději?

Nejvíc mě znepokojuje rozpad sdíleného světa. Tedy situace, kdy už lidé nežijí ve stejné realitě, i když se o její výklad přou, ale každý je uzavřený ve své personalizované digitální informační bublině, utvrzovaný vlastní skupinou, algoritmy a často i uměle vyráběným dojmem masového souhlasu. S tím pak úzce souvisí zhrubnutí veřejného prostoru, krize důvěry a radikalizace. Lidé spolu stále méně vedou spor s cílem něco pochopit nebo najít společné řešení a stále častěji na sebe jen pokřikují z oddělených informačních pevností. To je pro demokracii velmi nebezpečné, protože ta nemůže fungovat bez alespoň minimálně sdílené reality.

Naději mi naopak dává už to, že si tento problém začínáme vůbec pojmenovávat. Že už nemluvíme jen o jednotlivých dezinformacích, ale o hlubší proměně prostředí, ve kterém dnes lidé myslí, rozhodují se a vytvářejí si obraz světa. Naději mi dává i to, že se začíná vážněji debatovat o regulaci digitálních platforem, o ochraně dětí a o tom, zda prostor, v němž se dnes formuje veřejné vědomí, může zůstat bez pravidel. A nakonec mi dává naději i to, že navzdory všemu stále existují lidé, kteří se snaží myslet, nenechají se úplně pohltit davem a mají odvahu odolávat jednoduchým řešením. Právě na nich bude stát obrana svobodné společnosti.