Putin a Orbán si notovali nad plynem – zněl jeden z novinový titulků článků referujících o návštěvě ruského prezidenta tento týden v Maďarsku. Co se za maďarsko-ruským bratřením nad gazem skrývá?
Maďarský ministr zahraničních věcí Péter Szijártó se nechal slyšet, že návštěva šéfa Kremlu v Budapeští je „osudová z hlediska energetické bezpečnosti země“. Jak to, že Maďarsko, členská země Evropské unie a NATO, může být „osudově“ závislá na cizí mocnosti? „Bratrské“ závislosti na Moskvě nefandili jen maďarští socialisté, ale stejně tak mu přeje i současná vláda pravicového Fideszu. Při loňské návštěvě Moskvy podepsal maďarský premiér Viktor Orbán s Kremlem kontrakt o rozšíření jaderné maďarské elektrárny Paks o další dva jaderné bloky.
Energetická bezpečnost, tedy nezávislost co se týče strategických hospodářských odvětví na mocnosti, která po dlouhá desetiletí ovládala východní polovinu Evropy a snaží se zde svůj vliv udržet či obnovit, přitom měla být po roce 1989 jednoznačnou prioritou mladých postkomunistických demokracií. Přesto řada politických reprezentací výše uvedené nebezpečí zcela ignorovala. Nebo snad jednali někteří politici za zády národních společností v zájmu cizí mocnosti?
Když se jednalo o privatizaci českých rafinérií, prosazoval tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý takzvanou českou cestu, tedy privatizaci pomocí česko-ruského konsorcia. I když byl na jeho straně i Václav Klaus, díky poprasku, který se strhl kolem věci na poslední chvíli v médiích, se podařilo překazit Dlouhého záměr, jehož výsledkem by byla absolutní závislost České republiky ohledně strategických surovin na Rusku. Vláda rozhodla o diverzifikaci zdrojů, zelenou dostal ropovod na západ.
Kdo má rád Rusko
Politici, kteří se nesnažili zajistit energetickou bezpečnost zemí střední a východní Evropy, tedy jejich nezávislosti na Rusku, nebo tuto snahu přímo bojkotovali, vždy patřili k nejhlasitějším advokátům kremelské politiky, ať už šlo o válku v Gruzii, nebo třeba v Čečensku. Na Slovensku to byli či jsou současný premiér Robert Fico či bývalý prezident Ivan Gašparovič, u nás výše zmínění Václav Klaus a méně explicitně, ale o to evidentněji Vladimír Dlouhý – dnes je vystřídal Miloš Zeman.
Rovněž maďarský Viktor Orbán má pro velkoruskou politiku pochopení a v rámci Unie patří k největším kritikům západních sankcí proti Rusku, které označil jako gól do vlastní branky. Pokud tím maďarský premiér myslel svou vlastní, Orbánovu branku, měl bezpochyby pravdu.
V případě Orbána nejde navíc jen o nějaké politické, ekonomické či jiné vazby, ale přímo o „světonázor“, vycházející z kritiky západního liberalismu, která jako Marxovo strašidlo obchází Evropu v nesourodé směsi levičáckých i pravičáckých vizí. Orbán loni na letní universitě v rumunském městě Băile Tuşnad vyhlásil konec období vlády „liberálního světového názoru z doby před rokem 2008“, tedy před finanční krizí. Podle něj prý nastala doba, kdy „probíhá závod o vynalezení takového způsobu zorganizování určitého společenství nebo takového státu, který bude nejlépe schopný udělat ten který národ, to které společenství mezinárodně konkurenceschopným“. Je třeba skoncovat s liberálními principy a metodami organizace společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti, budovat stát, který vychází z národních zájmů. Podle Orbána demokracie nemusí být nutně liberální. „To, že něco není liberální, ještě neznamená, že to není demokracie,“ tvrdí maďarský premiér.
Bezpochyby má pravdu. Například tuzemští komunisté rozeznávali přinejmenším tři druhy lidovlády: demokracii měšťáckou, demokracii lidovou a demokracii sovětskou, přičemž ta poslední byla ideál, ke kterému se demokracie lidová blížila, zatímco měšťácká demokracie, ergo liberální, ergo buržoasní byla čirým fašismem. Rusové současný Putinův režim rádi označují za demokracii autoritativní a někteří autoři mluví, v souvislosti s totalitními režimy, o absolutní demokracii, ve které je vůle lidu uskutečňovaná přímo vůdcem bez nějakých zprostředkujících institucí, parlamentu a podobných instrumentů vynalezených „těmi nahoře“ k ovládání lidí.
Jako v Číně
Jakou demokracii má tedy Orbán na mysli? Z jeho poněkud zmateného výkladu to není zřejmé. Naštěstí nám Orbán své ideální demokracie vyjmenoval: Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko jsou podle něj země, které jeho představy splňují – „nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými – v mezinárodních analýzách dnes září hvězdy“.
Tímto výčtem ovšem Orbán dojem myšlenkového zmatku, který vyvolal v posluchači svou „kritikou liberalismu“, jen dále umocnil. Orbán v něm smíchal země, jejichž systémy jsou sice naprosto rozdílné, ale přesto mají jedno společné: všechny jmenované země prosperují ne navzdory liberalismu, ale naopak díky němu. Jejich prosperita, ať už skutečná (Indie) či jen relativní (Rusko), není důsledkem jejich národní uzavřenosti, ale naopak je založena na napojení domácí ekonomiky na světový trh – ať už jde o dosud plně nerozvinuté společnosti nízkých nákladů a příjmů nebo o uvolnění dosud uzavřených, rigidních politických, respektive ekonomických systémů.
Problémem Orbánových „ideálních“ zemí není liberalismus, ale naopak jeho nedostatek, jmenovitě pokud jde o Rusko a o Čínu. Prosperita, kterou zemím přináší liberální ekonomika, nemůže dlouhodobě fungovat v uzavřeném politickém systému, který Čína velmi opatrně pootevírá (snad), zatímco Rusko jej (zřejmě) krok za krokem opět uzavírá. Obrovské vnitřní problémy, které nedokáže řešit centrální rozhodování, budou v obou zemích narůstat geometrickou řadou. Čínský systém by se dal označit za jeden veliký útěk před problémy dopředu, který ovšem nemůže tamní ekonomika ani společnost dlouhodobě vydržet. Co se pak týká technologicky i jinak stále více zaostávajícího Ruska (snad kromě zbraňových systémů), které je závislé na vývozu a cenách surovin, jeho zařazení Orbánem mezi bájné prosperující autokracie je úplně fantasmagorické. To je ovšem cesta, kterou pro Maďarsko vytyčil jeho současný premiér. Ten po vzoru Putinovského Ruska ve svém projevu neváhal zaútočit na občanské organizace, které jsou podle něj placeny ze zahraničí (!). Jestli je ovšem v Maďarsku někdo placený ze zahraničí, tak bych hlasoval pro to, že to je právě jen maďarský premiér sám.
Na jednom z předvolebních mítinků Orbán mimo jiné prohlásil: „Za poslední roky jsme světu dokázali, že jsme národem silných a statečných. Postavili jsme se proti našim protivníkům: světu financí, imperiálnímu kapitalismu… Mějme na paměti: nikdo kromě nás samotných si nepřeje, abychom se stali silnou a úspěšnou zemí.“
Jestli si to někdo nepřeje, tak to rozhodně není Evropská unie, v jejímž zájmu jsou členské země silné a prosperující – s kterými nejsou potíže jako s Řeckem. Naproti tomu Rusko miluje země závislé, rozdělené a slabé. A s Kremlem si takové Maďarsko zřejmě představuje i samotný Orbán, který se snaží ze země vytlačit některé nadnárodní korporace a „maďarizovat“ ekonomiku.
To pochopitelně není nic nového pod sluncem. O něco podobného se pokoušela v minulém století řada zemí a politických hnutí a vždy to skončilo národním úpadkem – kulturním, politickým a nakonec i ekonomickým. Právě ve společenské, kulturní, politické, hospodářské pluralitě, respektive svobodě se generuje prosperita té které země, v ideologicky neomezované interakci s druhými se vytváří národní bohatství. Orbán nehájí maďarské národní zájmy, ale zájmy promoskevské fašizující antiliberální internacionály, která se – zleva i zprava – utváří napříč Evropou.
