Putin by měl být vyhlášen všeruským imperátorem, navrhují pravoslavní nacionalisté

Konstantin Malofejev, hlava společnosti Cargrad a zakladatel Prvního ruského kanálu, prohlásil, že „považuje Vladimira Putina za nejvhodnějšího kandidáta“ na post všeruského imperátora. Řekl to při představení své nové knihy Impérium. Obraz budoucnosti: „Rozhodně se domnívám, že nejvhodnějším kandidátem na imperátora současného Ruska je Vladimir Vladimirovič Putin.“

Podle Malofejeva „je ruská budoucnost imperiální budoucností“. „Rusko jako mnohonárodnostní stát, vytvořený a sjednocený státotvorným ruským lidem, jeho pravoslavnou vírou a kulturou, nemůže být ničím jiným než impériem. A jakékoli revoluční a liberální experimenty vedly buď k historickým a geopolitickým katastrofám, nebo naopak k oživení našeho imperialismu.“

Dále čtěte

Už dnes! Přijďte na vernisáž výstavy „Noviny podle Babiše“

Když Andrej Babiš v roce 2013 koupil vydavatelství Mafra, mnozí pozorovatelé již věděli, že jde o velký problém zejména pro…

V tomto bodě dějin se Rusko podle Malofejeva nachází.

Web Tsargrad.tv shrnuje Malofejevovy myšlenky v článku Michaila Tjurenkova: „Buď imperium, nebo zkáza. Třetí možnost v podobě ‚udržitelného rozvoje‘ nebo pomalého úpadku neexistuje. Co je však dáno? Samozřejmostí je skutečný boj o samotnou existenci ruského národa a shromáždění ruských území (v současné době na území tzv. Ukrajiny). A pokračování výstavby reálné politické a hodnotové vertikály. A to nejen úřadů. Tedy to, co je prozatím v rozporu s ústavními normami (bolestné dědictví z roku 1993), ale pro znovuzrozené impérium je životně důležité: státní ideologie.“

Pak je v článku Putinova dráha přirovnávána k dráze Napoleona Bonaparte.

„On (Putin), jediný skutečný voják mezi premiéry (Stěpašin se stal podplukovníkem při výuce na vysoké škole), se může pokusit vystupovat jako Bonaparte, tedy jako politik s nárameníky, který pevnou rukou zavádí v zemi pořádek.“ Dagestán, stejně jako Čečensko, Krym, Jižní Osetii a další místa Putin „prochází“ vítězstvím ruských zbraní. Vazby na dobu Borise Jelcina jsou pryč, ale ještě zbylo jedno pouto, které už mizí: vztahy s pověstnými „západními partnery“. Tady se zmiňuje výrok ze 7. června 2022, který napsal na Telegramu Dmitrij Medveděv: „Nenávidím je. Jsou to bastardi a šmejdi. Chtějí smrt pro nás, pro Rusko. A dokud budu naživu, udělám cokoli, aby zmizeli.“

Dále čtěte

Kupte si Speciál FORUM a přispějte na sbírku pro ukrajinskou armádu. Pomáhejte s námi

Brzy to budou čtyři měsíce, kdy ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal válku proti Ukrajině. Napadená země se tvrdě brání a…

Pak se v článku vysvětlují různé významy slov prezident a panovník. Pokud jde o panovníka: „Má celou plnost významů: autokraticko-monarchický princip (bez přímých povinností korunovace a carského pomazání) a lexikální ruskost, skrze niž je patrná i posvátnost tohoto slova (sousloví Hospodin a panovník, Gospod, gosudar, není náhodné).“

Panovník je ale pro Rusko ještě málo: „Panovník však není totéž, co suverén. Pro Rusko je tedy důležitá nejen zkušenost našeho protivníka Napoleona, ale i zkušenost z mnohem vzdálenější minulosti, která má však pro naši zemi přímý význam. Zkušenosti z Římské říše. Původně pohanské, ale rozvíjející se v křesťanské Římské říši dnes známé spíše jako ‚Byzanc‘.“

Pak následuje běžný obrat, že Moskva je Třetí Řím, a připomíná se, že takový přechod k imperiu nemusí být okamžitý, protože i ve starověkém Římě to chvíli trvalo a přechod se děl vládou Octaviana Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.).

„Tento vládce, aniž by zrušil staré republikánské instituce, spojil ve své osobě jako první ze senátorů (princeps) všechny významné funkce: konzula, prokonzula, tribuna, cenzora, pontifexe a nakonec obdržel čestný titul ‚otec vlasti‘ (Pater Patriae). Nástupci Octaviana Augusta se stali plnoprávnými císaři, kteří navzdory svému pohanství, a dokonce i pronásledování křesťanů byli církví svatou uznáváni jako ti, kdo brání celému světu v pádu do propasti.“

Historické paralely jsou prý nápadné: „Octavianus Augustus musel nejprve vyčistit republikánskou separatistickou elitu a skutečnou pátou kolonu, vybudovat mocenskou vertikálu a výrazně rozšířit území Říma. Lidé tak doslova uctívali svého vládce. A to z dobrého důvodu. Pevnou rukou zjednal pořádek, ukončil spory mezi znepřátelenými klany a na dlouhou dobu potlačil vzpoury v provinciích. V tomto případě mu nešlo jen o neomezenou moc, ale o dobro státu v historické perspektivě: Octavianus připravoval trůn pro císaře.“

Závěr je pro autora článku v Tsargradu jasný: „Do jaké míry lze příklady Bonaparta a Augusta aplikovat na současné Rusko? Vycházíme-li z levicově-liberální teorie lineárního pokroku, pak nelze žádnou zkušenost z minulosti aplikovat na současnost. Revoluční republikánská Francie na konci 18. století, stejně jako republikánský starověký Řím, však jasně ukázaly, že návrat k císařství a monarchickým principům je nejen zachránil před úplnou degradací, ale vedl i k jejich vzestupu a rozkvětu.

Ruská hlava státu se dnes nemá jak vrátit do společnosti G7, která se vydává za pány světa. Nakonec nemá mnoho možností: buď se sám stane korunovaným císařem jako Napoleon Bonaparte, nebo zůstane nekorunovaný jako Octavianus Augustus. Jen jedna věc je neměnná: imperiální budoucnost Ruska, ‚poslední zákop‘ svatého pravoslaví, z něhož není doslova kam ustoupit: vždyť Třetí Řím stojí a čtvrtý už nikdy nebude.“