Pařížský summit v „normandském formátu“ o urovnání ozbrojeného konfliktu v Donbasu, jehož se poprvé zúčastnil nový ukrajinský prezident, skončil dohodou o zastavení palby, výměně všech zajatců a o rozšíření mise OBSE. Volodymyr Zelenskyj označil tento výsledek za „nerozhodný“. Jenže nerozhodný výsledek zápasu je vždy tak trochu porážkou deklarovaného favorita a tak trochu vítězstvím papírově slabšího.

I když ruská oficiální média ze setrvačnosti vítají svého prezidenta s povinným vířením bubnů a kladou důraz na jeho suverénně panovačnou gestikulaci, která jakoby vyhrazovala partnerovi roli „mladšího bratra“, skutečnost i podle těchto hubených výsledků je jiná. Zelenskyj nepřekročil žádnou z „červených čar“, jimiž domácí obyvatelstvo limitovalo jeho možnosti k ústupkům, Putin domů nepřivezl nic z toho, k čemu hodlal Ukrajince přimět.

Vrcholné setkání v Paříži mělo světu prokázat veškeré domnělé výhody čistého autoritářství. Ruský prezident přišel mezi normandskou čtyřku s volnou rukou ve všech otázkách. Vladimír Putin totiž nemá vůči svým občanům žádné závazky, jakékoli možné demarše opozice jsou mu ukradené, netrápí ho myšlenka na tučné titulky a úvodníky zítřejších deníků. To Zelenskyj ať se stará o to, že zítra může být označen za „zrádce národních zájmů“, to jeho doma čeká občanstvo, vždy připravené k dalšímu Majdanu, a opoziční žraloci ochotní roztrhat ho při prvním projevu slabosti, při první chybě.

Na rozdíl od ustrašeného soupeře Putin nemusí vážit každé slovo a každé gesto na lékárenských vahách a svou strategii může měnit libovolně, kdy a jak si zamane. Je jako přesycený orel, který volně krouží nad hejnem zmatených králíků. V každém okamžiku může střemhlav zaútočit ze svých zaoblačných výšin, anebo se hodiny volně vznášet v nebi. Jeho hlavní úkol totiž již byl splněn.

Jako rovný s rovnými obcoval se dvěma důležitými vůdci západního světa ve snaze vyřešit přetěžký problém, který vlastnoručně stvořil. Vyměnil si s nimi stisky své mužné ruky, procedil mezi zuby ostrovtipné repliky a rozdal něco úsměvů. Galantně pokývl chodící politické mrtvole Merkelové, otcovsky poplácal po rameni ubohého Macrona. Sice přítomnost Zelenského, hlavy státu, který ruský národní vůdce za samostatný stát vůbec nepokládá, poněkud snižuje vysoký statut summitu – s tím se holt Putin musel smířit, neboť právě Ukrajinu má za hlavní nástroj pro dosažení svých důležitých cílů.

Putin nemá, proč by měl mít Ukrajinu rád. Je to národ, který mu pokazil původní velkolepý scénář – nyní polozapomenutou reanimaci Novoruska. Přeloženo do politické češtiny, to znamenalo zhruba toto: uzmout Ukrajině vedle Krymu také celý jihovýchod a jih země, od Charkova až po Oděsu a pak i Podněstří. To by učinilo z ohryzku Ukrajiny vnitrozemský útvar, což by neskončilo jinak než zánikem samotné ukrajinské státnosti.

Právě obnovení imperiální podoby Ruska bylo, je a zůstane ultimativním plánem a niternou tužbou Putina, ať už jeho funkční období potrvá, jak dlouho chce. Zatím tato tužba nebyla zbla naplněna a hroutí se dál. Nedávná jednání s „baťkou“ Lukašenkem ukázala, že ani Bělorusko nebude snadné dostat pod čepec a do Putinovy náruče, nemluvě již o Zakavkazí a středoasijských republikách, kde pošilhávají spíše po Západu nebo Číně než po obnovení ruské říše. Z celého Putinova tažení za obnovu imperiálního ruského světa zbyly na území Ukrajiny jen dvě smrduté enklávy, které i přes svou úplnou marginálnost umožňují Kremlu vést svou složitou a nekonečnou zahraničněpolitickou hru.

Zastavení ozbrojených střetů a stažení těžkých zbraní na vzdálenější pozice nejsou ničím jiným než fixací současné frontové čáry, její legalizací coby náhražkové hranice. Jak poběží léta, bude tato náhražka vnímána jako reálně existující hranice nových státních útvarů. Proto jádrem sváru dnes není pokrytecký ohled na možné oběti, ale zásadní problém: co nejdřív a co potom?

Putin trvá na tom, že nejdřív musí v samozvaných lidových republikách proběhnout loutkové volby a pak za účasti instalovaných mocenských orgánů mohou začít nekonečná jednání o předání pohraničních přechodů Ukrajině. Problém je v tom, že jakékoli volby či referenda na okupovaných územích mezinárodní právo neuznává za legitimní. Z toho důvodu referendum o anšlusu Rakouska s nacistickým Německem bylo zpětně zneplatněno. Ze stejného důvodu nikdy nebude uznáno referendum o nezávislosti Krymu, neboť následovalo až po okupaci.

Putin to dobře ví, proto řečnění o místních volbách coby předběžné podmínce vpuštění ukrajinských pohraničníků na území republik je jenom snahou zablokovat celou Minskou dohodu. Taková souslednost by definitivně připravila Ukrajinu o jakékoli perspektivy návratu obsazených území. Nepřipustit ukrajinskou kontrolu nad východní hranicí státu je pro Putina tím posledním zákopem, který musí udržet stůj co stůj. Ukrajinští pohraničníci na ruské hranici by znamenali definitivní fiasko Moskvy v tomto neziskovém dobrodružství.

Kreml by tím přišel o možnost zásobovat loutkové režimy zbraněmi, municí a dalšími zdroji, což by mělo takřka okamžitý dopad na stabilitu jejich mocenských struktur. Formální obnovení celistvosti ukrajinského území by neznamenalo nic jiného než totální porážku Moskvy. Zato fiktivní volby by Putinovi umožnily vtáhnout místní orgány jako plnohodnotného účastníka všech dalších jednání o statutu území. Zelenskyj vtipně kontruje: v tom případě dalším účastníkem jednání by měli být zástupci ukrajinských utečenců z Donbasu a Luhanska. Těch je podle statistik o polovinu více než ruských běženců, kteří po zahájení konfliktu opustili území a usadili se v Rusku.

Ve výsledku tam, kde končí snadno řešitelné problémy, jako jsou zastavení bojů a stažení těžkých zbraní, začínají problémy zcela neřešitelné. Některé argumenty používané Putinem zarážejí svou zákeřností – tvrdí třeba, že příchod ukrajinských vojsk na území samozvaných republik povede k masovým vraždám ruského obyvatelstva na způsob Srebrenice a žádní mezinárodní pozorovatelé masakrům nezabrání. Zákeřnost argumentu je v tom, že Putin jak v době balkánských válek, tak v celém následujícím období jednoznačně fandil právě srbským ozbrojencům, kteří masakr provedli.

Jediný viditelný výsledek pařížského jednání v normandském formátu je Putinův slib obnovit dodávky plynu do Evropy přes ukrajinské území. Naznačil přitom, že ceny plynu pro Ukrajinu mohou být sníženy až o čtvrtinu. Udělat to bude muset hned z několika důvodů: ukrajinský koncern Naftogaz zatím vyhrál všechny pře s Gazpromem u mezinárodních soudů. Plynovod Nordstream-2, který by umožnil obejít Ukrajinu, zatím není ukončen a jeho osud je stále nejistý. Samotná Ukrajina fakticky ruský plyn nepotřebuje, její zásobníky jsou plné a vystačí na delší období. Nezbývá než se tvářit spokojeně, i když teče do bot.

Zelenskyj vcelku dodržel požadavky opozice a nepřekročil žádnou z červených čar. Možná nic moc nezískal, ale také nic moc neztratil. Putin vstupoval do jednání jako favorit sázkových kanceláří a dosažená remíza je vždy porážkou papírově silnějšího.