Ruský diktátor Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill. FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
Putin se v mnohém zmýlil, mimo jiné v předpokladu, že Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu jej podpoří a přivítá ruská vojska jako osvoboditele. Většina Ruské pravoslavné církve mlčí ke zvěrstvům páchaným Rusy na Ukrajině. A její představený, kolaborant patriarcha Kirill, ve svých kázáních hlásá válečnou propagandu, pokoušeje se teologicky legitimizovat Putinovu válku.
Válka je prezentována též jako náboženská válka proti silám zla, které „vždycky brojily proti jednotě Rusi a ruské církve“. A můžeme si klást otázku, v čem se liší toto pojetí od islámského džihádu. Naštěstí existují v Rusku kněží, kteří proti perfidní agresi a lži kážou, ač jsou zavíráni či jinak trestáni. Jako oněch 286 statečných duchovních Ruské pravoslavné církve, kteří dokonce v petici zveřejněné včetně podpisů vyzývají k zastavení vraždění a ke smíření.
Samo sebou také církve na Ukrajině ruskou invazi odsoudily, s výjimkou těch, které fungují v samozvaných republikách Luhanské a Doněcké oblasti. Je ovšem překvapivé, že se proti ruské válce postavila také církev, která spadá pod moskevskou jurisdikci.
V paranoidní vizi Putina a prokremelských církevníků došlo v roce 2018 v rámci domnělého západního protiruského spiknutí k odtržení Ukrajinské pravoslavné církve od Moskevského patriarchátu a jejímu zařazení k patriarchátu v Konstantinopoli s přiznáním vlastní autokefality. Nicméně část ukrajinských pravoslavných, povýtce ruskojazyčných (odhady jejich počtu se různí), se rozhodla zůstat pod správou Moskvy.
Putin prohlásil, že ukrajinští pravoslavní, kteří zůstali napojeni na Moskevský patriarchát, jsou pronásledováni většinovou Ukrajinskou pravoslavnou církví a ukrajinskou vládou, takže jedním z cílů ruské vojenské operace má být jejich záchrana.
Radikální postoj této církve však překvapil nejen Putina. Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu nejenže invazi nepodpořila, ale ústy svého metropolity Onufrije prohlásila, že invazi nelze ničím odůvodnit, že je čas, aby Ukrajinci odložili náboženské rozpory a spojili se v odporu proti útočníkovi; prohlásil, že věřící musejí projevovat „zvláštní lásku a podporu našim vojákům, kteří stojí na stráži a chrání a brání naši zemi a naše lidi. Kéž jim Bůh žehná a opatruje je!“. Putin se šeredně přepočítal! Tvrzení, podle něhož ruskojazyční Ukrajinci podporují invazi, je jednou z mnoha lží ruské propagandy. Ukázalo se, že kromě několika církevních činovníků v separatistických republikách ruskou invazi na Ukrajinu nepodporují žádní křesťané.
Metropolita Onufrij nejenže ruskou agresi odsoudil, ale vyslovil také tezi, podle níž Putin opakuje Kainův hřích a na Rusech spočívá stejná vina jako na biblickém Kainovi. Odkázal tak na prapříběh první vraždy, kdy Kain obmyslně zabil nevinného bratra Ábela.
Křesťané mají pochopitelně sklon vynacházet předobrazy pro nové historické situace a konání lidí v Písmu. Martin C. Putna kupříkladu nedávno přirovnal současné Rusko k biblické Sodomě. Jan Fingerland zase evokoval obraz apokalyptických jezdců vyjíždějících z Kremlu.
Pro věřícího současníka a čtenáře Bible má odkaz k archetypální bratrovraždě zvláštní razanci a sílu: Kain je podle epištoly Janovy tím, kdo pochází od ďábla, tím, kdo jako první vnáší do dějin lidstva zlo, násilí a smrt. Tak jako Kain je vrah, tak je jím taky Putin a každý Rus, který se podílí na válce.
Jenom na okraj si uvědomme: to, že Putin je ve své podstatě vrah, se dalo vytušit již roku 2000, kdy odmítl nabízenou pomoc pro námořníky ponorky Kursk, nebo v roce 2002, kdy byl použit smrticí plyn při řešení teroristického útoku v divadle Dubrovka, nebo v roce 2006, kdy byl spáchán atentát na Alexandra Litviněnka… a dalo by se pokračovat.
Podle vyprávění knihy Genesis je Kain zoufalou existencí, která se nechává bezezbytku ovládnout závistí. Putin a jeho Rusové se nedovedou smířit s tím, že by Ukrajinci mohli být nezávislí, hrdí, prosperující. Jednou z motivací ruské agrese vedle obyčejného kolonialismu je závist, neboť svobodní lidé vzbuzují závist u těch nesvobodných.
Čteme, že Kain zbledl závistí, zesinal nebo zbrunátněl, „opadla jeho tvář“. Putin už dávno ztratil svůj ksicht, ne náhodou Masha Gessenová nazvala svou knihu o Putinovi z roku 2012 Muž bez tváře.
A tak jako Kain i Putin se spojuje s démonickými silami zla a uchyluje se k masovému vraždění. V pohledu mnohých se jedná nejen o genocidu, ale vzhledem ke slovanské příbuznosti Rusů a Ukrajinců též o bratrovražedný proces. Dávný biblický archetyp se zase jednou opakuje, příběh je aktualizován.
Připomeňme, že 16. března také papež František, než prostřednictvím videohovoru mluvil s patriarchou Kirillem, pronesl modlitbu napsanou jistým italským biskupem, v níž se vícekrát objevuje kainovský motiv: „Odpusť nám, pokud budeme pokračovat jako Kain ve sbírání kamenů z našeho pole, abychom jimi zabili Ábela. … Ježíši Kriste, Synu Boží, prosíme tě, zastav Kainovu ruku! … A až zastavíš Kainovu ruku, postarej se o něj také. Je to náš bratr. Pane, zastav násilí! … Amen.“ Papež nebyl tak adresný jako patriarcha Onufrij, bratrovražedný kainismus se týká všech, kteří zabíjejí a válku podporují. Nicméně objevily se články, které papežův apel vztahují na Putinovu osobu.
Mám za to, že každé přirovnání kulhá, staré „typoi“ čili stopy, záznamy dávných příběhů k popsání skutečnosti nestačí, i když mnohé naznačují. Buď zůstane jejich poselství v obecnější rovině, anebo dochází ke striktním aktualizacím, jež však vylučují jinakost, svobodu, vybočení ze skriptu. Archetypy se přece neopakují do posledního slova a písmene. Míním, že v používání a v případném nadužívání archetypálních obrazů zla a dobra se skrývá jisté nebezpečí.
Uchylování se do mýtu je lákavé a svým způsobem uhrančivé — jednak pro svou archaičnost, jednak pro svou schematičnost, která ovšem v nynější době války může sklouznout do zrcadlového obrazu toho, co hlásá moskevský patriarcha Kirill Gunďajev, když posvěcuje útočnou válku a hovoří o nutnosti metafyzického boje a o silách zla a hříchu dlících na Ukrajině, potažmo na Západě. Násilí je ospravedlněno duchovním zápasem a využívají se k tomu příslušné náboženské obrazy a symboly.
Notabene mohli bychom bezděky vnucovat Ukrajincům roli jakéhosi obětního beránka. Jestliže se jím stal mytický Ábel, pak jím přece ještě nemusí být ukrajinský národ. Rozdíl mezi příběhy je už v tom, že podle Písma je Kain jedinec, zatímco v případě ruské agrese jde o masové šílenství a propojení masy a moci, o systém, třebaže zosobněný jedním šíleným prezidentem. Notabene kolektiv, masa nemá vědomí ani svědomí.
Zatímco Kain možná pocítil cosi jako vinu nebo alespoň strach z trestu a bylo možno ho volat k odpovědnosti, masa je naopak přesvědčena o své nevině, respektive masa nemůže být o něčem přesvědčena, masa není schopna reflexe, podstata masy spočívá v tom, že její příslušníci bytují v představě jakési kolektivní nevinnosti a dobroty. A tak proti agresorovi nezbývá než se bránit a nade vší pochybnost je třeba Putina zneškodnit; možná že je jen vrcholem ledovce, ale on je také vrcholem pyramidy a svorníkem moci.
Odstranění Putina se tedy jeví jako předpoklad rozbití systému, nikoli však jako jeho rozbití samo. Každopádně teprve až bude kainovské vraždění zastaveno a až se masa rozpadne na jednotlivce, teprve pak lze doufat, že jeden každý její někdejší příslušník pocítí cosi jako vinu.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
