Rusové: admirál Jevmenov, prezident Putin a ministr obrany Šojgu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Nový přístup vůči Rusku či právě Číně by měli šéfové států a vlád tří desítek členských zemí shrnout v nové strategii aliance nazvané NATO 2030. Vztahy Severoatlantické aliance s Ruskem se nyní nachází v nejhorším bodě od konce studené války. Před zahájením summitu NATO to prohlásil generální tajemník organizace Jens Stoltenberg.
Pokud jde o Rusko, podívejme se na dvě zcela rozdílné perspektivy ohledně vzájemného vztahu Aliance a Ruska.
Nejdříve dejme slovo ruskému vůdci Vladimiru Putinovi, jak ho cituje agentura TASS:
„ ‚I v dobách dobrých vztahů s Moskvou se západní země při rozšiřování NATO nestaraly o její zájmy,‘ prohlásil ruský prezident Vladimir Putin v televizním rozhovoru na kanálu Rossija-24.
‚Pokud jde o rozšiřování NATO a postup infrastruktury NATO směrem k ruským hranicím, je to záležitost prvořadého významu, pokud jde o bezpečnost Rusů a Ruska,‘ poznamenal prezident.
Putin připomněl dvě vlny rozšiřování NATO na východ, které proběhly v době, kdy byly vztahy Ruska a Západu lepší.
‚Připomínám, že to bylo v době, kdy nebyl ani Krym, ani žádné události po státním převratu na Ukrajině, kdy vztahy mezi Ruskem a kolektivním Západem byly celkem uspokojivé, ne-li partnerské v přímém, dobrém slova smyslu, ale všechny naše obavy byly ignorovány. Všechny předběžné dohody (i když byly ústní, s Michailem Sergejevičem Gorbačovem – díky Bohu, že je zdráv – můžete se ho zeptat a on vám to určitě potvrdí), byly Západem poslány do zapomnění,‘ zdůraznil ruský vůdce.
‚Nechci používat tvrdá slova, ale oni prostě plivli na naše zájmy a hotovo,‘ poznamenal prezident.
Putin zopakoval, že Západ tento přístup používal v době, kdy byly vztahy s Ruskem dobré.
‚Co to znamená? Znamená to, že své geopolitické zájmy staví nad zájmy jiných národů, a to dokonce bez ohledu na povahu vztahů s těmito zeměmi,‘ zdůraznil ruský prezident.
Navzdory názorům ruské veřejnosti Putin nepovažuje diskurs o vstupu Ukrajiny do NATO za ‚plané řeči‘.
‚Nyní k návrhu na přijetí Ukrajiny do NATO nebo k plánu tak učinit. Ano, znám a vidím komentáře našich expertů, vidím reakce našich médií a politiků. Všichni se trochu pochechtávají (ukrajinskému prezidentovi Vladimiru) Zelenskému, že jsou to jen plané řeči a nic se tam nestane a tak dále. Já jsem jiného názoru,‘ řekl.
Zdůraznil, že všechny obavy Moskvy byly během posledních dvou etap rozšiřování NATO na východ ignorovány. Podle něj existují formální důvody, proč Ukrajina nemůže vstoupit do aliance, ale v této otázce neexistují žádné záruky.
Doba letu raket NATO k Moskvě se v případě vstupu Ukrajiny do aliance sníží na pouhých 7–10 minut, uvedl Putin. Poznamenal, že americké střely odpálené z Polska a Rumunska mohou doletět do středního Ruska za 15 minut, protože k úderům lze využít i tam umístěné odpalovací systémy protiraketové obrany.
‚Představme si, že se Ukrajina stane členem NATO. Doba letu z, řekněme, Charkova a, já nevím, Dněpropetrovska do centrálního Ruska, do Moskvy, se zkrátí na 7–10 minut,‘ řekl Putin. ‚Je to pro nás červená linie, nebo ne?‘ zeptal se vůdce.
Vytáhl paralelu s rozmístěním raket na Kubě, které je pro USA nepřijatelné, protože doba letu z ostrova do průmyslového centra USA včetně Washingtonu je 15 minut. ‚Abychom tuto dobu letu snížili na 7–10 minut, měli bychom rozmístit rakety na jižní hranici Kanady nebo na severní hranici Mexika. Je to pro USA červená linie, nebo ne?‘ upozornil Putin.
‚Někdo by se měl zamyslet nad tím, jaká by měla být naše reakce na to, co se v podstatě navrhuje a projednává (rozšíření NATO),‘ uzavřel.“
Co si myslí NATO
Druhý pohled na napjatý vztah mezi NATO a Ruskem dává dokument NATO zveřejněný na stránkách Aliance:
„Vedoucí představitelé NATO se v Bruselu sešli v klíčovém okamžiku pro Alianci a kolektivní bezpečnost. V době geopolitického soupeření spojenci posilují své síly v reakci na výzvy dneška i zítřka. Mezi ně patří agresivní chování Ruska, terorismus, kybernetické útoky a destruktivní technologie, vzestup Číny a bezpečnostní důsledky změny klimatu…
Více než dvě desetiletí se NATO snažilo budovat partnerství s Ruskem, rozvíjet dialog a praktickou spolupráci v oblastech společného zájmu. Praktická spolupráce byla od roku 2014 pozastavena v reakci na ruskou vojenskou intervenci na Ukrajině, ale politické a vojenské komunikační kanály zůstávají otevřené. Obavy z pokračujícího destabilizujícího vzorce vojenských aktivit a agresivní rétoriky Ruska sahají daleko za hranice Ukrajiny.
Vztahy začaly po skončení studené války, kdy Rusko vstoupilo do Severoatlantické rady pro spolupráci (1991). Toto fórum pro dialog bylo v roce 1997 vystřídáno Euroatlantickou radou partnerství, která sdružuje všechny spojence a partnerské země v euroatlantickém prostoru.
Praktická spolupráce začala poté, co se Rusko připojilo k programu Partnerství pro mír (1994) a koncem 90. let vyslalo mírové síly na podporu operací na podporu míru vedených NATO na západním Balkáně.
Formální základ pro bilaterální vztahy poskytl Zakládající akt NATO–Rusko z roku 1997.
Dialog a spolupráce byly posíleny v roce 2002 zřízením Rady NATO–Rusko (NRC), která slouží jako fórum pro konzultace o aktuálních bezpečnostních otázkách a pro řízení praktické spolupráce v široké škále oblastí.
Nepřiměřená vojenská akce Ruska v Gruzii v srpnu 2008 vedla k pozastavení formálních zasedání NRC a spolupráce v některých oblastech, a to až do jara 2009. Spojenci nadále vyzývají Rusko, aby zrušilo své uznání gruzínských regionů Abcházie a Jižní Osetie jako nezávislých států.
Veškerá praktická civilní a vojenská spolupráce v rámci NRC s Ruskem byla pozastavena od dubna 2014 v reakci na vojenskou intervenci a agresivní akce Ruska na Ukrajině a jeho nezákonnou a nelegitimní anexi Krymu, kterou spojenci co nejdůrazněji odsuzují.
Zatímco NATO stojí za svými mezinárodními závazky, Rusko porušilo hodnoty, zásady a závazky, na nichž stojí vztah mezi NATO a Ruskem, jak je uvedeno v Základním dokumentu Euroatlantické rady partnerství z roku 1997, Zakládajícím aktu NATO–Rusko z roku 1997 a Římské deklaraci z roku 2002, narušilo důvěru, která je jádrem naší spolupráce, a zpochybnilo základní principy globální a euroatlantické bezpečnostní architektury. Přesto zůstávají otevřeny kanály politické a vojenské komunikace, které umožňují výměnu informací o otázkách společného zájmu a zájmu, snižují nedorozumění a zvyšují předvídatelnost.
Obavy spojenců z destabilizujících akcí a politik Ruska přesahují hranice Ukrajiny. Zahrnují provokativní vojenské aktivity v blízkosti hranic NATO sahající od Baltského až po Černé moře, nezodpovědnou a agresivní jadernou rétoriku, vojenské postoje a základní postoje a útok nervově paralytickou látkou ve Spojeném království v březnu 2018, který byl jasným porušením mezinárodních norem.
Dne 2. srpna 2019 vydala Severoatlantická rada prohlášení, v němž podpořila rozhodnutí Spojených států odstoupit od Smlouvy o jaderných zbraních středního doletu (INF) v reakci na podstatné porušení této smlouvy ze strany Ruska. Spojenci vyjadřují politování nad tím, že Rusko neprojevilo žádnou ochotu a nepodniklo žádné kroky k dodržování svých mezinárodních závazků. NATO bude reagovat uvážlivě a odpovědně na významná rizika, která představuje ruský systém SSC-8. Spojenci jsou zároveň pevně odhodláni zachovat účinnou mezinárodní kontrolu zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní.
NATO reaguje na toto změněné bezpečnostní prostředí posílením svého odstrašujícího a obranného postoje a zároveň zůstává otevřeno pravidelnému, cílenému a smysluplnému dialogu s Ruskem. Aliance nevyhledává konfrontaci a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu.
V září 2020 spojenci co nejdůrazněji odsoudili útok nervovým plynem na ruského opozičníka Alexeje Navalného.“
Když máme dva zcela protikladné pohledy na rozložení sil, má pravdu jedna strana, nebo leží pověstně „někde uprostřed“? Z hlediska Západu Rusko porušuje mezinárodní právo, okupuje cizí území, posílá příslušníky tajných služeb trávit odpůrce. Hackerské a dezinformační útoky na západní země a jejich politický systém jsou prokázané. K tomu Rusko doma vede zjevně politiku potlačování občanských práv, a to dost brutálním způsobem. Na všechny důkazy odpovídá jen konstatováním, že to není pravda, a pokračuje dál.
Pocit ohrožení můžeme ovšem Rusku věřit. Rozpad SSSR byl historická prohra a není naděje na to, že by se velmoc zase obnovila ve svých původních hranicích. NATO se opravdu přiblížilo k ruským hranicím (byť pohled na mapu ukazuje i školákovi, že mluvit o „obklíčení“ je nesmysl), ovšem je třeba vzít v úvahu, že pobaltské země jsou poněkud menší než Rusko a mají také nárok cítit se ohrožené. Velmoc s mizerným přístupem do jižních moří má nepochybně strategický zájem například ohledně Krymu. Jsou ale civilizovanější způsoby jak to řešit, než je protiprávní anexe a rozpoutání nevyhlášené války s Ukrajinou. Ještě nebezpečnější je fakt, že Rusko, které nemůže před domácím obyvatelstvem vykázat velké úspěchy na vlastní půdě, dohání sebevědomí vnějšími výboji. Ze strany Ruska tady chybí cit pro rozdíl mezi asertivní mocností a drzým imperiálním agresorem. Na normální soužití musí být dobrá vůle na obou stranách a to nějak zatím není vidět.
