Ruský diktátor Vladimir Putin. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Soustavné propagandistické běsnění kolem války a Putinovy požadavky na loajalitu ze strany elit, které ho obklopují, způsobily, že ruský vůdce žije ve vlastním světě jakýchsi ozvěn. Realita k němu v plné šíři neproniká, a to hrálo zatím v průběhu války klíčovou roli a formovalo Putinovo vlastní rozhodování. Takhle vidí momentální situaci analytik Ishaan Tharoor v deníku The Washington Post. Na tomto hodnocení panuje celkem široká shoda.
„Je zdravého rozumu. Je rozumný. Není blázen. Ale nikdo nemůže být odborníkem na všechno. Měli by k němu být upřímní, a to nejsou,“ řekl listu Financial Times dlouholetý Putinův důvěrník s odkazem na postavy z Putinova nejbližšího okolí. „Systém řízení je obrovský problém. Vytváří velké mezery v jeho znalostech a kvalita informací, které dostává, je špatná.“
„Přesto je těžké ignorovat Putinovy vlastní bludy. Zdá se být stále jasnější, že válka, kterou rozpoutal, nebyla ani tak výsledkem strategické kalkulace, jako spíše neoimperialistické pýchy. Putin chrlí nostalgii po ztraceném ruském impériu a zármutek nad rozpadem Sovětského svazu. Výslovně prohlásil, že Ukrajinu nepovažuje za legitimní suverénní stát. A vidí sám sebe, jak velkolepě kráčí ve stopách kohorty dávno zesnulých ruských carů, když se snaží rozvrátit mezinárodní řád,“ píše Ishaan Tharoor.
Skutečnost je zcela jiná. Ruská armáda přišla o polovinu stavu tanků a začala používat desítky let starou sovětskou techniku. Vztahy Ruska s Evropou jsou na bodu mrazu, a to může trvat roky, možná desetiletí. Putinova hra posílila NATO a dotlačila Finsko a Švédsko ke vstupu do aliance. Doma Putin a jeho spojenci vybičovali tvrdý nacionalismus, potlačili disent, využili válku ke zničení jakékoli opozice a vytvořili paranoidní a uzavřenou společnost.
„Kdyby se spokojil s budováním silného národa v jeho vlastních hranicích, místo aby se honil za fantaziemi o impériu, Putin by byl pravděpodobně vzpomínán jako úspěšný budovatel státu,“ napsal Mark Galeotti ve své nové knize „Putinovy války: Od Čečenska po Ukrajinu“. Jenže to neudělal a Rusko nadlouho velmi poškodil.
Putin by mohl při zhoršení situace v Ukrajině použít jaderné zbraně, ale většina odborníků to považuje za málo pravděpodobné. Pokud by k takovému kroku došlo, způsobilo by to větší izolaci Ruska a posílilo by to ukrajinský odpor.
Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Rusku, tvrdí, že Putin není blázen. „I on dokáže vyhodnotit velmi vysoké riziko použití jaderné zbraně, protože taková akce by (1) neukončila válku; Ukrajinci by místo toho zdvojnásobili své úsilí porazit Rusko; (2) dále izolovala Putina a Rusko od zbytku světa, včetně Číny a Indie; (3) neměla by podporu velké části ruské společnosti a možná ani jeho vlastních generálů; a (4) vyvolala by novou masivní vojenskou pomoc Ukrajině – ATACM, stíhačky, ozbrojené drony – ze strany Západu, kterou Biden a další lídři dosud ze strachu z jaderné eskalace neposkytli. Nevím, jak si spočítal rizika a odměny, ale nepochybuji o tom, že Putin tyto náklady posuzuje v porovnání s výhodami použití jaderné zbraně,“ píše diplomat.
Andrej Soldatov a Irina Boroganová v nové eseji v časopise Foreign Affairs („Strategie Ruska na půl cesty do pekla. Proč Putin ještě nezahájil totální válku na Ukrajině?“) poukazují zase na to, že „maximalistická“ rétorika Kremlu nemusí nutně odpovídat jeho činům na místě. Zmiňují Putinovu strategii zastrašování a lhostejnosti, která umožnila Rusku udržet politickou stabilitu bez velkých obětí. Nicméně, čím déle bude válka trvat, tím více bude Putin muset přistupovat k drastičtějším krokům.
Autoři soudí, že v prvním roce války Putinova strategie částečné eskalace vcelku dobře posloužila. „Umožnila mu udržet politickou stabilitu kombinací zastrašování a lhostejnosti. V mezinárodním i domácím měřítku mu pomohla připravit Rusko na velmi dlouhou válku, aniž by musel přinášet takové oběti, které by nakonec mohly vyvolat vzpouru obyvatelstva. A především mu to umožnilo flexibilitu. Radikálnější možnosti – včetně znárodnění ekonomiky a plné mobilizace – jsou stále otevřené a byrokracie země je již připravena je uvést do pohybu.“
Otázkou je, jak dlouho může tato ne zcela totální válka vydržet. „Čím déle bude válka trvat, tím spíše bude Putin muset přistoupit k některým drastičtějším krokům, kterými hrozil. A v určitém okamžiku už pro hru nebude mít prostor,“ uzavírají autoři.
